Lenny Wokenshock Muž / Bechyně

ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA

kapitola VI

          Zima toho roku trvala skandálně dlouho. Řepkins ale říkal, že je to normální. Měl jsem sice spoustu nápadů na různé vynálezy, které by mně a zdejším lidem usnadnily život v závějích sněhu, například sněžnice, jelení lůj nebo saně, ale kvůli té zimě jsem téměř nevylézal z vyhřátého domku.

         Když po půl roce začínal tát sníh, postupně se mi do žil vléval nový život a s prvním jarním kvítkem jsem se cítil jako znovu zrozený. Čilý, svěží a odpočinutý jsem očekával den, kdy vyhlásím první výpravu za solí a jinými surovinami. Ten den nastal, po noci, která se dala přežít pod širákem u rozdělaného ohně. Já to tedy nezkoušel, ale Řepkins říkal, že už to jde.

*

         S sebou jsem plánoval vzít Řepkinse, coby zástupce inteligence a bezbariérové komunikace, Nerváka jako silovou složku týmu a Horvátha, zkušeného a zdatného lovce. Před odchodem mi náčelníkova žena spíchla vycházkový kožich z vlčí kožešiny na ramenou efektně doplněný srstí dikobraze nebo spíš nějakého pravěkého ježka. K tomu přidala vlčí kalhoty a nové boty. Vyzbrojil jsem se kopím, Řepkins kamennou sekyrou, Horváth lukem, kopím a pazourkovou dýkou, Nervák táhl asi půlmetrákový kyj.

*

1. den:

            Hned po východu slunce jsme vyrazili jižním směrem. Narozdíl od ostatních jsem nic netáhl, a tak se mi šlo celkem dobře. Ostatním ale také, protože jsou o dost zdatnější. K obědu jsme zakousli kus sušeného masa, jelikož jsme neobjevili žádné živé maso. Po poledni začalo slunce velmi zlehka hřát, což bylo příjemné. Navečer jsme dorazili na okraj náhorní planiny, na které jsme se nacházeli. Udělali jsme ohniště, Řepkins do něj přendal oheň, který nesl ve speciálně zkonstruované schránce, a s krajinou jako na dlani jsme plánovali trasu na zítřek.

            Teplota v noci se mi nejevila jako zcela komfortní, ale dalo se to snést. Z jedné strany mě hřál oheň, z druhé jednak můj vlčí kožich a jednak deka z kožešiny něčeho velkého, chlupatého a smradlavého.

2. den:

         Druhý den ráno mě probudila zima stoupající z téměř vyhaslého ohniště, avšak probudili jsme se všichni živí, a tak jsme učinili první objev této výpravy – noc venku se dá přežít. Posnídali jsme sušené maso a vydali se po nebezpečné stezce dolů. Když jsem se dole posbíral, objevil jsem několik adeptů na čaj. Abych pravdu řekl, ani nevím, jak čajovník vypadá a vlastně ani nepočítám s tím, že by zde rostl. Neměl jsem tedy jinou možnost, než objevit nějaký zdejší substitut. Krajina pod asi padesátimetrovým srázem vypadala zcela jinak než ta nahoře. Lesy z ní vyrůstaly častěji a vegetace obecně působila různorodějším dojmem. Horváhovi se málem podařilo střelit zajíce, a tak jsme poobědvali sušené maso. Zdejší kamení sice nevypadalo jako chlorid sodný, to mě ale neodradilo a každý kámen, který jsem minul, jsem podrobil svému zkoumavému pohledu. Navečer Horváth objevil stopy něčeho velkého. Z Řepkinsnovi geniální pantomimy jsem vyrozuměl, že jde o ohromné chlupaté hovado s dlouhým rypákem a kly až za roh. V noci jsme tedy drželi hlídky. Já hlídal jako první – uvařil jsem si „čaj“, seděl jsem u ohně a poslouchal, neuslyším-li nějaké nebezpečně dunivé kroky.

         Pak se na mě zbortila hvězdnatá obloha a já si uvědomil, že jsem nenašel čaj, nýbrž nějakou príma drogu. Vznášel jsem se v universu a kochal se barvami,  které v reálném světě nemají jména ani hexadecimální kódy, viděl jsem tvary, které v trojrozměrném prostoru nedávají smysl, slyšel jsem hudbu, která byla tak krásná, až se mi chtělo brečet. V tom kolem mě a zároveň mnou prolétl radiátor. Letěl jsem nad fantaskní krajinou a cítil, že každý její bod, každý prvek, každý atom je čistým extraktem krásy, ale ne té naší klasické krásy, ale povýšené krásy tohoto mnoha rozměrového prostoru. Všechny atomy mého těla se tetelily blahem, všechny smysly se mi zostřily a dokonce jsem získal i několik smyslů nových. Najednou jsem seděl mezi hrby jednohrbého velblouda a do huby mi létali pečení holuby. Nic lepšího jsem nikdy nejedl, a to jsem byl jednou ve francouzské restauraci. Proletěli jsme kolem pyramid, odrazili se od jejich energetického pole a zamířili ke Slunci. Když jsme dorazili až do jeho středu, na vlastní oči jsem pozoroval termonukleární reakci. Ze Slunce jsme vyrazili napříč vesmírem, proletěli kolem několika planet Sluneční soustavy a zamířili do středu Galaxie. Cestou jsem viděl krásy všech těch neznámých světů. Uprostřed Galaxie je černá díra. Vletěli jsme do ní. Neměli jsme to ale dělat. Vrátil jsem se zpátky do svého těla.

         Co teď? Nektar už je vypitý a další listy tohoto druhu nemám. Budu tedy hlídat. Myšlenkami jsem ale stále dlel někde v tom světě. Zítra toho musím natrhat víc.

 3. den:

            Ráno mě probrala opět zima. Posnídali jsme sušené maso a pokračovali jižním směrem. Před námi se tyčila taková menší hora, a tak jsem se rozhodl, že ji zdoláme a využijeme rozhledu, který jistojistě poskytuje. Dál jsem sbíral různé listí a po očku zkoumal kamení. Nervák našel ještě větší, a tudíž asi také lepší, kyj, než s sebou táhl, takže se teď plahočil s metrákovým kmenem. Vypadal však velmi spokojeně.

         Po poledni jsme se vyškrábali na tu horu, co zezdola vypadala poměrně neškodně. Z jejího vrcholku se nám naskytl dech beroucí výhled. Rozsáhlé pastviny okupovaly stovky ohromných chlupatých hovad s dlouhými rypáky a kly až za roh. Po dlouhé době, ne-li poprvé, jsem byl šťastný, že jsem v pravěku – ten pohled za to stál.

         Poobědvali jsme sušené maso a kvůli tomu početnému stádu pod horou jsme vyrazili jihovýchodním směrem dál. Ostražitě jsme obcházeli laxně se pasoucí velikány a pozorovali jimi zpustošenou krajinu.

         Celé odpoledne jsem měl velmi znepokojující, avšak těžko definovatelný, pocit v žaludku. I ostatní mi připadali nesví. Co se mi ale zdálo ještě horší, bylo to, že ohromná chlupatá hovada s dlouhými rypáky a kly až za roh jevili známky neklidu také.

         Napětí se stupňovalo. Nervák něco rozčileně mrmlal, velikáni na pravoboku nervózně troubili, až mnou otřásala hrůza, po obloze se proháněla hejna ptactva, v ovzduší visela předzvěst něčeho strašného...

         Neuběhlo mnoho skličujících okamžiků a ohromná chlupatá hovada s dlouhými rypáky a kly až za roh se vyhecovala natolik, až se splašila. A samozřejmě se dala na hromadný úprk naším směrem.

         Země duněla nekompromisními kroky toho šíleného stáda. Prach se zvedl a v jeho apokalyptickém víru se nejasně rýsovaly zlověstné obrysy těch kolosálních nestvůr. Všichni jsme cítili, že se náš čas krátí...

***

PS: Trocha osvěty - V této kapitole jsem použil výrazu "apokalyptický"  ve smyslu slova katastrofický. Avšak apokalypsa znamená zjevení. Z důvodu, že Apokalypsa sv. Jana byla z velké části katastrofická, dodnes se nesprávně užívá výrazu apokalypsa jako synonymum slova katastrofa. Z tohoto důvodu jsem ho také, jsa si vědom jeho věcné nesprávnosti, použil. 

PS2: Velice děkuji za pravopisnou korekci Džindrákovi, díky kterému teď snad nevypadám jako úplný debil. To by se mi patrně podařilo, kdyby mě na chyby taktně neupozornil.

ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA

Kapitola V

            Jednoho dne při pantomimické debatě o všem možném se mě Řepkins zeptal, jak že se vlastně bůh, tedy já, jmenuje. Chvíli jsem usilovně přemýšlel a protože jsem chtěl být vtipný, rozhodl jsem se pojmenovat boha Karel Gott. Pak jsem si to ale rozmyslel a abych mu přidal na důstojnosti především v mých uších, vybral jsem lepší jméno – Ronie James Dio. Než jsem to ale stihl vyslovit, podvědomě jsem se podíval na své ušmudlané tričko a viděl jméno boží na vlastní oči jen vzhůru nohama. King Crimson! Vykřikl jsem až se Řepkins lekl a vysoce vyjekl. Chvíli jméno celkem zdařile opakoval a pak vyběhl dolů do osady, aby s ním seznámil i ostatní.

            Ani ne po deseti minutách už dole skandoval dav mé nové jméno a já si připadal jako na dobrém koncertě. Rozhodl jsem se být teatrální, a tak jsem se navlékl do svého šavlozubotygřího obleku, vzal si hůl a vylezl ze svého domku, kde mě zahalil dým kouřícího ohně. Chvíli jsem tam stál a vychutnával si svou slávu, pak jsem ale zase zalezl zpět a začal plánovat výpravu za solí.

            Když jsem měl výpravu za solí naplánovanou, vylezl jsem ze stanu a všude byl sníh. Opravdu všude. Sníh byl na zemi, na vodě, na střechách, na stromech, na lidech i pralidech, ale také na ohni. Asi tak padesát centimetrů. Takže vlastně nebyl na ohni. Oheň nebyl. 

*

            Teplota se patrně přibližovala k -273,15°C, neb jsem nepozoroval žádný pohyb částic ve svém těle. Stejně jsem si ale říkal, že je to skvělé, že krásně usnu, hezky si umrznu a těžko budu moct řešit zapeklitou situaci zdejších lidí, odkázaných na oheň, který není...

            ...a nebude...

           ....dokud nepřijde další Prométheus...

*

           Ale pak jsem se probudil. Dost mě to naštvalo, protože jsem musel situaci zdejších lidí, odkázaných na oheň, který není, začít řešit. Ve svém vlastním zájmu.

*

           Jestli znáte ty levné zapalovače ze supermarketu, určitě mi dáte za pravdu, že pouštět se v popsaných podmínkách do nějakých větších akcí nemohlo mít příliš smyslu, pročež jsem se rozhodl podruhé umrznout.

           Je až neuvěřitelné, nakolik dokážou člověka zahřát pěsti nepříčetných neurvalců. Když mě zahřáli na provozní teplotu – rozuměj stav, kdy jsem si uvědomil, že pokud něco neudělám, skutečně umřu – pustil jsem se do rozdělávání ohně svým zázračným zapalovačem. To, že zapalovač nezapaloval, mi přišlo spíš vtipné než osudové a tak jsem doufal, že umrznu ve smíchu a budu mít klid. Potom mě profackoval Nervák a zase se to nepovedlo.

*

           Tu noc jsem se fakt nevyspal. Respektive vždy, když už jsem myslel, že už nic není, šťouchl do mě nešťastný pračlověk svou odevzdanou tlapou a němou výčitkou neviditelných smutných očí mi dával najevo, že mám způsobit zázrak. Když jsem se odhodlal na pračlověka pohlédnout, zjistil jsem, že je to Řepkins, jehož lesklé velké oči svítily tmou a zrcadlily v sobě všechen smutek světa.

           Jeho pohled mě natolik dojal, že jsem se rozhodl začít myslet konstruktivně. Řekl jsem mu, že pokud mám rozdělat oheň, potřebuji, aby bylo v domku větší teplo a pak nějaký vhodný materiál na sestrojení luku, pomocí kterého bych v potu tváře oheň rozdělal. Řepkins se sebral a odešel do mrazivé noci. Já se otočil a spal až do rána.

*

            Když jsem se ráno probral, teplota uvnitř domku se přibližovala tomu, co rozumím pod pojmem mráz, což byla ohromná změna. Způsobily to přídavné kožešiny na střeše a kolem dveří a okna. Také ucpal díru ve stropě, která v nastalé situaci neměla opodstatnění. Seděl na bobku a v rukou svíral luk přesně dle mých požadavků. Rozhodl jsem se tedy neotálet a okamžitě začal připravovat vše potřebné, abych se mohl dát do díla. Za chvíli už jsem kmital rukou sem a tam a do dřívka přišlápnutého na podlaze pomalu ale jistě hloubil díru. V momentě, kdy jsem nabýval dojmu, že mé tělo každou chvílí přijde o pravou ruku, dírka trochu ztmavla. Vyměnil jsem tedy ruce a pln plané naděje pokračoval neohrabanou levou rukou. Tímto způsobem jsem strávil asi tři hodiny plné utrpení, avšak nezaznamenal jsem ani náznak žhavého materiálu.

           Když mé snažení dosáhlo trvání pěti dnů, začal jsem s každou další hodinou očekávat nelítostný dav, který by mě přišel zlynčovat. Snad jsem za to vděčil Řepkinsovi, jehož diplomatické nadání způsobilo, že se tak nestalo. Nepřetržitě seděl naproti mně a s nadějí sledoval mé bláhové počínání. Pouze večer se vždy tak na hodinu vytratil a vrátil se se syrovým masem a kusem ledu, coby nápojem.

*

           Sedmého dne se mi podařilo vyrobit malou jiskřičku, Řepkins zpozorněl a dychtivě sledoval, co udělám. Já zazmatkoval a jiskřičku udusil přiloženým chuchvalcem suché trávy. Bylo po ohni, ale ujistil jsem se, že jsem na dobré cestě a s novou silou začal úporně pokračovat ve svém boji.

           Když jsem toho večera ležel na posteli zachumlán do kožešin a očekával Řepkinse s večeří, pohrával jsem si s Gilmůrovým zapalovačem – tou nenáviděnou pomůckou moderní doby, která mě na chvíli dostala na výsluní a která mě následně tak zradila. Opovrhoval jsem svým egem, které snad uvěřilo, že jsem skutečným bohem a nutilo mě jednat jako blázna. Přemítal jsem o domově, jednadvacátém století a Popových mázích. Bylo mi smutno, slzy mi pomalu mrzly na tváři a já jen tak z nostalgie škrtl. Nad zapalovačem se objevil plamínek.

           Chvíli jsem nechápal, co se děje, ale hned, jak to má zamrzlá mysl vstřebala, přiskočil jsem k připraveným proprietám a zapálil je. Z malého ohýnku mi do tváře dýchalo teplo, které se následně rozlilo po celém třesoucím se těle a usadilo ho tak do stavu klidu a pohody. Srdce mi sice silně bušilo vzrušením a ruce jsem po týdnu dřiny necítil, ale připadal jsem si skutečně šťastný.

           Z malého plamínku se stal ohýnek, z ohýnku oheň a pak vešel Řepkins. Radost v jeho očích nelze popsat slovy. Chvíli užasle sledoval mé dílo, pak upustil zmrzlé maso a začal kolem ohně radostně skákat, k čemuž jsem se také nechal strhnout. Když jsme zjistili, že se dusíme, uvolnili jsme díru ve střeše a nechali kouř proudit ven.

           Toho si nemohli nevšimnout mrznoucí obyvatelé osady, a tak začali stoupat k mému domku, tentokráte ne, aby mě zmlátili, ale aby si za stálého provolávání „King Crimson!“ převzali oheň a začali se mít zase dobře.

           Toho večera jsem povečeřel pečeného prakoně a zapíjel ho teplou vodou. Díky tomu jsem si uvědomil, že musím vynalézt čaj.

***

PS: Některé části této kapitoly jsou napsány pod těžkým vlivem alkoholu. 

ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA

Kapitola IV

            Svého nově nabytého božství jsem si užíval až do doby, kdy mi kmenový náčelník, studenými větry pravěku ošlehaný pramuž, nabídl noc se svou praženou.

            Při pohledu na ni se mi stáhlo hrdlo. Nevím, jak bych Vám ji popsal... No, určitě jste všichni viděli Planetu opic. Tak tam ty opice byly přitažlivější. Vypadala sice o trochu méně chlupatě, ale také o dost hloupěji. A taky značně smrděla!

*

            Musel jsem si vzít náčelníka stranou a asi tři hodiny mu převážně posunky vysvětlovat, že se to nehodí a že bych byl radši, kdyby mi místo toho postavili barák. Náčelník nakonec souhlasil, oznámil to své ženě, které tím zkazil náladu, a posléze vše vysvětlil i budoucím zedníkům.

            Pralidi zde žili, nemajíc žádných jeskyní, v jakýchsi zemljankách se střechami potaženými kožešinami a dírami pro odchod kouře uprostřed. To mi přišlo pro boha málo, a tak jsem si vymínil kamenný domek v blízkosti osady a vydal se hledat vhodné místo.

            Ještě než jsem stihl opustit osadu, přidali se ke mně dva statní pramuži s oštěpy, z nichž jeden vypadal jako fotbalista Horváth. Měl jsem tedy i svou ochranku, což se v pravěku rozhodně hodí.

            Asi po dvaceti minutách jsem našel krásné místo na pohorku s přenádherným výhledem po okolí kryté z jedné strany skalou.

*

            Stavební práce začaly ještě téhož dne. Parta pěti prazedníků se jala hloubit díru pro základy a pro mírné zapuštění celého domku. Vzhledem k tomu, že jsem několik let brigádničil na stavbách, měl jsem jakési zkušenosti, a vzal jsem si proto nad celým projektem dozor. Všechno šlo hladce, až na jednu věc. Moji dělníci sice měli sílu a neflákali se (Objev tabáku se datuje až do mnohem pozdější doby.), ale pokoušet se těm tupounům cokoli vysvětlovat jsem vzdal poměrně záhy. Spokojil jsem se tedy s tím, že hloubí díru a vydal se do osady hledat někoho na post tlumočníka.

            Ve výběrovém řízení uspěl mladý pramuž s největším nadáním pro pantomimu. Jeho háro bylo z dálky nepřehlédnutelné, pročež jsem se mu rozhodl říkat Řepkins. S jeho pomocí se mi stavba řídila mnohem lépe, takže do večera bylo vše vykopáno a zedníci se rozešli s tím, že zítra vyrazí na kameny.

*

            Druhého dne ráno mě probudila náčelníkova žena. Dost mě to vyděsilo, neb jsem se obával, že to celé nepochopila a hodlá mě poctít svou intimní náklonností teď. Odtáhla mě k jejímu stanu a začala si mě přeměřovat. Nechápal jsem proč, ale dokud se chovala i v pravěkých měřítkách diskrétně, příliš jsem do jejího počínání nezasahoval. Pak mi ukázala překrásnou kožešinu šavlozubého tygra a já pochopil, že mi hodlá ušít slušivý božský oblek. To mě velice potěšilo, protože když už je člověk jednou bohem, měl by se na to náležitě oháknout.

            Všechno se mi tedy dařilo – kamení na stavbu domku se pomalu ale jistě vršilo na mém pahorku, náčelníkova žena pilně pracovala na mém novém šatu, všichni v osadě si mě vážili a chovali se ke mně se zbožnou bázní a bezbřehou úctou – jen to maso, byť pečené, se stále nedalo jíst. Nebylo slané. Tito lidé ještě neobjevili sůl a nevypěstovali si tak na ni závislost, přišlo jim tedy normální, že maso chutná... no, řekněme tak, že při jeho žvýkání máte sto chutí ho neprodleně vrátit. S těmito sty chutěmi jsem musel pokaždé bojovat a většinou jsem je i porazil, ale žít tímto způsobem se mi ani za mák nechtělo. Rozhodl jsem se tedy k uspořádání výpravy za solí. Ne teď, ale až se trochu zabydlím. Také to budu muset ještě trochu promyslet, protože chodit po krajině a olizovat kamení mi nepřipadalo jako ten nejlepší plán.

*

            Při své první zkoušce nového oděvu mě pach z úst náčelníkovy ženy přivedl k myšlence poohlédnout se i po nějaké té mátě. Zhruba jsem věděl, jak ta rostlina vypadá, rostla nám totiž u garáže, a tak jsme s ní připravovali mojito. Používali jsme samozřejmě obyčejný rum a místo limetky citron, ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím neměl pravé mojito, bylo mi to zcela fuk.

*

            Mé krásné nové obydlí stálo za dva týdny. Podlaha byla zhruba metr pod úrovní okolní země, ze základů pod podlahou se zdvihaly tři kamenné zdi. Zdaní stěnu zastoupila skála a ta přední v sobě nesla dveře a okno. Jehlanovitá střecha tvořená kmeny mladých stromů byla potažena kožešinami a na svém vrcholu tvořila komín pomocí obyčejné díry. Uprostřed stálo ohniště, u skály postel z kožešin, dveře a okno zakrývaly také kožešiny. Před domkem jsem udělal velké ohniště, ve kterém jsem hodlal udržovat stálý oheň. Jako palivo mělo sloužit dřevo, které na pahorek pravidelně tahali pověření obyvatelé osady.

            Stal jsem se tedy skutečným bohem i se svým Olympem. Něco mi ovšem scházelo k dokonalosti. Potřeboval jsem nějakou démonickou hůl, která by podtrhovala mou autoritu. Jeden vhodný klacek jsem našel vedle domku, prazedníci ho patrně vyhodnotili jako nevhodný stavební materiál a rozhodli se ho použít jako palivo věčného ohně. Mě se ho ale podařilo zachránit a s pomocí pazourků, které jsem dostal darem od zdejších obyvatel jsem stvořil mistrovské dílo boží dokonalosti. Jak také jinak, když jsem bůh, že?

***

PS: Postava Řepkinse může být inspirována konkrétní žijící osobou.