Lenny Wokenshock Muž / Bechyně

ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA

Kapitola IV

            Svého nově nabytého božství jsem si užíval až do doby, kdy mi kmenový náčelník, studenými větry pravěku ošlehaný pramuž, nabídl noc se svou praženou.

            Při pohledu na ni se mi stáhlo hrdlo. Nevím, jak bych Vám ji popsal... No, určitě jste všichni viděli Planetu opic. Tak tam ty opice byly přitažlivější. Vypadala sice o trochu méně chlupatě, ale také o dost hloupěji. A taky značně smrděla!

*

            Musel jsem si vzít náčelníka stranou a asi tři hodiny mu převážně posunky vysvětlovat, že se to nehodí a že bych byl radši, kdyby mi místo toho postavili barák. Náčelník nakonec souhlasil, oznámil to své ženě, které tím zkazil náladu, a posléze vše vysvětlil i budoucím zedníkům.

            Pralidi zde žili, nemajíc žádných jeskyní, v jakýchsi zemljankách se střechami potaženými kožešinami a dírami pro odchod kouře uprostřed. To mi přišlo pro boha málo, a tak jsem si vymínil kamenný domek v blízkosti osady a vydal se hledat vhodné místo.

            Ještě než jsem stihl opustit osadu, přidali se ke mně dva statní pramuži s oštěpy, z nichž jeden vypadal jako fotbalista Horváth. Měl jsem tedy i svou ochranku, což se v pravěku rozhodně hodí.

            Asi po dvaceti minutách jsem našel krásné místo na pohorku s přenádherným výhledem po okolí kryté z jedné strany skalou.

*

            Stavební práce začaly ještě téhož dne. Parta pěti prazedníků se jala hloubit díru pro základy a pro mírné zapuštění celého domku. Vzhledem k tomu, že jsem několik let brigádničil na stavbách, měl jsem jakési zkušenosti, a vzal jsem si proto nad celým projektem dozor. Všechno šlo hladce, až na jednu věc. Moji dělníci sice měli sílu a neflákali se (Objev tabáku se datuje až do mnohem pozdější doby.), ale pokoušet se těm tupounům cokoli vysvětlovat jsem vzdal poměrně záhy. Spokojil jsem se tedy s tím, že hloubí díru a vydal se do osady hledat někoho na post tlumočníka.

            Ve výběrovém řízení uspěl mladý pramuž s největším nadáním pro pantomimu. Jeho háro bylo z dálky nepřehlédnutelné, pročež jsem se mu rozhodl říkat Řepkins. S jeho pomocí se mi stavba řídila mnohem lépe, takže do večera bylo vše vykopáno a zedníci se rozešli s tím, že zítra vyrazí na kameny.

*

            Druhého dne ráno mě probudila náčelníkova žena. Dost mě to vyděsilo, neb jsem se obával, že to celé nepochopila a hodlá mě poctít svou intimní náklonností teď. Odtáhla mě k jejímu stanu a začala si mě přeměřovat. Nechápal jsem proč, ale dokud se chovala i v pravěkých měřítkách diskrétně, příliš jsem do jejího počínání nezasahoval. Pak mi ukázala překrásnou kožešinu šavlozubého tygra a já pochopil, že mi hodlá ušít slušivý božský oblek. To mě velice potěšilo, protože když už je člověk jednou bohem, měl by se na to náležitě oháknout.

            Všechno se mi tedy dařilo – kamení na stavbu domku se pomalu ale jistě vršilo na mém pahorku, náčelníkova žena pilně pracovala na mém novém šatu, všichni v osadě si mě vážili a chovali se ke mně se zbožnou bázní a bezbřehou úctou – jen to maso, byť pečené, se stále nedalo jíst. Nebylo slané. Tito lidé ještě neobjevili sůl a nevypěstovali si tak na ni závislost, přišlo jim tedy normální, že maso chutná... no, řekněme tak, že při jeho žvýkání máte sto chutí ho neprodleně vrátit. S těmito sty chutěmi jsem musel pokaždé bojovat a většinou jsem je i porazil, ale žít tímto způsobem se mi ani za mák nechtělo. Rozhodl jsem se tedy k uspořádání výpravy za solí. Ne teď, ale až se trochu zabydlím. Také to budu muset ještě trochu promyslet, protože chodit po krajině a olizovat kamení mi nepřipadalo jako ten nejlepší plán.

*

            Při své první zkoušce nového oděvu mě pach z úst náčelníkovy ženy přivedl k myšlence poohlédnout se i po nějaké té mátě. Zhruba jsem věděl, jak ta rostlina vypadá, rostla nám totiž u garáže, a tak jsme s ní připravovali mojito. Používali jsme samozřejmě obyčejný rum a místo limetky citron, ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím neměl pravé mojito, bylo mi to zcela fuk.

*

            Mé krásné nové obydlí stálo za dva týdny. Podlaha byla zhruba metr pod úrovní okolní země, ze základů pod podlahou se zdvihaly tři kamenné zdi. Zdaní stěnu zastoupila skála a ta přední v sobě nesla dveře a okno. Jehlanovitá střecha tvořená kmeny mladých stromů byla potažena kožešinami a na svém vrcholu tvořila komín pomocí obyčejné díry. Uprostřed stálo ohniště, u skály postel z kožešin, dveře a okno zakrývaly také kožešiny. Před domkem jsem udělal velké ohniště, ve kterém jsem hodlal udržovat stálý oheň. Jako palivo mělo sloužit dřevo, které na pahorek pravidelně tahali pověření obyvatelé osady.

            Stal jsem se tedy skutečným bohem i se svým Olympem. Něco mi ovšem scházelo k dokonalosti. Potřeboval jsem nějakou démonickou hůl, která by podtrhovala mou autoritu. Jeden vhodný klacek jsem našel vedle domku, prazedníci ho patrně vyhodnotili jako nevhodný stavební materiál a rozhodli se ho použít jako palivo věčného ohně. Mě se ho ale podařilo zachránit a s pomocí pazourků, které jsem dostal darem od zdejších obyvatel jsem stvořil mistrovské dílo boží dokonalosti. Jak také jinak, když jsem bůh, že?

***

PS: Postava Řepkinse může být inspirována konkrétní žijící osobou.

ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA

Kapitola III

            Z neznámého důvodu jsem se dostal do pravěku a s sebou mám kromě oblečení pouze plynový zapalovač. Schoulil jsem se, abych lépe odolal zdejší zimě a začal přemýšlet, jak se svou situací naložím.

            Až mě pustí, jestli mě teda pustí a nebudou mě chtít sežrat, mohl bych se porozhlédnout po okolí, nasbírat nějaké suché dříví a pokusit se rozdělat oheň. Kdyby se mi to podařilo, určitě bych u nich stoupl v ceně. Pokud mě budou chtít sežrat, škrtnu zapalovačem a oni si to snad rozmyslí. Horší bude, když mi zapalovač seberou a stejně mě sežerou. Ach jo. Ta zima se nedá vydržet – oblečen jsem pouze do kalhot, trička s krátkým rukávem a čínských kecek – noc asi nepřežiji.

*

            Jak si tak ležím, třesu se zimou a rozebírám varianty budoucího vývoje situace, přijde jeden pračlověk a hodí přese mě kožešinu. Rázem je mi mnohem tepleji, avšak ten smrad se nedá snést. Po pěti minutách jsem si na něj tak nějak zvykl a užíval si nabytého tepla. Tak to mě asi nechtějí sežrat, nebo ne, dokud jsem takhle hubený. Ale pokud si myslí, že mě vykrmí tím jejich syrovým masem, tak se máme, jak já tak oni, na co těšit.

*

            Po několika dalších minutách tepla pod smradlavou kožešinou jsem usnul a probudil se až ráno. Vykoukl jsem zpod zapařené kožešiny, z plných plic se nadechl čerstvého vzduchu a chvíli jen tak ležel a urovnával si v hlavě všechny nově nabyté informace. Zanedlouho ke mně přišel pračlověk, osvobodil mě od kožených řemenů, jimiž jsem měl spoutané nohy, a odvlekl mě o kus dál. Na zemi zde ležela čerstvě stažená kůže čehosi velkého a z jeho řeči a posunků jsem vyrozuměl, že ji mám vydělat. Klekl jsem si tedy na ní, vzal do rukou připravený pazourek a pustil se do díla.

            Musím přiznat, že dvěma samicím, které jsem pozoroval včera, to šlo rozhodně lépe. Možná proto mě po slabé čtvrthodince utrpení nad krvavou kůží plnou kousků masa, blan a podobných lahůdek srazil mohutný pohlavek. Když jsem se sebral a k mému potěšení nalezl svou hlavu na krku, otočil jsem se, abych viděl, kterýže primitiv mi ránu uštědřil. Byl to statný svalnatý pramuž s poněkud hloupým výrazem ve tváři. Rozhodl jsem si ho pro sebe pojmenovat Nervák. Chvíli na mě naštvaně čuměl a pak se mi pokoušel vysvětlit, že takhle to nejde, že to musím dělat pořádně a ať se sakra vzchopím, jinak že se mnou bude zle. Vzal jsem tedy do ruky pazourek a přemístil se opět na začátek té rozlehlé kožešiny.

            Pod obřím smrkem mohutně se vzpínajícím k nebi kousek ode mě už jsem měl dávno vyhlídlé chrastí i pár silnějších klacků, které jsem hodlal použít k frajeřince s ohněm. Nervák mě ale asi hlídá a těžko mi dovolí odejít od započatého díla.

            Dvakrát jsem se pokusil nepozorovaně přesunout pod strom, ale Nervák mě pokaždé chytil za hlavu a hodil zpět na kůži. Podruhé do mě navíc několikrát kopl.

*

            S tou kůží jsem se pekloval dva dny. Bolely mě ruce i kolena, celý jsem byl špinavý od krve a k tomu mě sužovaly zažívací potíže ze zdejší stravy. Další pokusy o ukořistění dřeva jsem nepodnikal a raději vyčkával na vhodnější příležitost. Ta se naskytla, když musel Nervák nutně odběhnout za samicí k potoku. Nevím, jak to tady chodí, ale asi nemám moc času.

            Rychle jsem se sebral, v rychlosti připravil dříví a škrtl. Zapalovač nehořel. Pokusil jsem se ho tedy zahřát třením, což mi zabralo dost času, ale nakonec se objevil plamínek naděje. Pomocí plamínku jsem třesoucíma rukama zapálil chrastí, od kterého později chytly i silnější větvičky. Na ty jsem přiložil větve a čekal, co se bude dít.

            V tom vidím, jak se Nervák řítí od potoka, máchá nad hlavou holí a řve, proč se zase flákám a nedělám a že mě zmydlí, že jsem to ještě nezažil nebo tak něco. Když se přiblížil na čtyři délky hole, poodstoupil jsem od ohně, aby uviděl tu nádheru. Nervák se na místě zastavil, upustil hůl a nasadil udivený výraz, který mu vydržel asi pět vteřin. Potom se pomalu přiblížil k ohni, aby ho prozkoumal. Když zjistil, že je to opravdu oheň, začal skákat a řvát jako opice.

            Jeho chování přivolalo ostatní obyvatele osady, kteří se shromáždili kolem ohně a začali Nerváka napodobovat. Když je to omrzelo, začali se pídit po tom, kde se tu ten oheň vzal. Nervák hrdě, jako by měl na ohni také svou zásluhu, ukázal na mě. V tu ránu mi u nohou klečelo asi tak dvacet pralidí.

***

PS: Postava Nerváka nijak nesouvisí s žádnou žijící osobou

ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA

Kapitola II

           Nevěřili byste, kam všude se člověku může dostat sníh. Mě se teda dostal na všechna místa, kterým byste nevěřili a i na ty, která byste si ani nepředstavili. Naštěstí dost mrzlo, tak jsem ani nebyl moc mokrý. Když jsem obhlédl situaci, což šlo za té tmy dost těžko, zjistil jsem, že jsem se sklouzl tak pět metrů. Dalších deset metrů pode mnou čekalo, až je také poctím svým zkřehlým tělem. V této situaci jsem močení odstavil na vedlejší kolej.

            Vydal jsem se obezřetně nahoru, jektajíc při tom zuby. V duchu jsem se zoufale smál vtipnosti nastalé situace, když se náhle přihodilo, co se přihodit zákonitě muselo. Čínské kecky zrovna neoplývají podrážkou s nějak zásadně výrazným vzorkem, takže jsem si dal dalších několik metrů, tentokrát po břiše.

            Sníh už jsem měl stejně všude, tak mě další pohyb mého těla směrem dolů příliš nerozhodil, horší ale bylo, že jsem se propadl do nějaké, ve stráni dobře ukryté, díry. V díře byla ještě větší tma než venku, ale zase tam bylo o něco tepleji, což se mi jevilo jako zcela bezpředmětný fakt vzhledem k tomu, že jsem byl po celém těle ochlazován sněhem, jehož jsem pod své oblečení nabral tak na tři sněhuláky.

            Po několika okamžicích v díře jsem začal řešit dilema své cti. Mám se pokusit z díry vyhrabat a doufat, že dříve neumrznu, nebo mám začít volat o pomoc a doufat, že mě kamarádi přijdou vytáhnout dříve, než umrznu? Po několika marných pohybech jsem se rozhodl začít volat o pomoc. Nestihl jsem však pořádně vyslovit ani P, když se z garáže ozval amatérský tlukot do bubnů. A jéje, tak to si Gilmůr, nebo Kolombo zkouší něco málo ze svého umění. Takže asi umrznu...

*

           "#ŒƏ¡£¤ ¥§©¶» ðſǾΔ Θ ¥§ ŒƏ¡© ðſǾ Љ@ ~ Ξ bzzЊ ®† ¶Ю ¢Ћ♥ ¿Æ»×chjÞæ Щtýж$ *њkvaђ яӨtyk vekuk atna kam i ¤n p`ak okva d@lka na£ dzzz uakje dƏdotu nel ú..."

           Jak jsem přicházel k sobě, slova začínala dávat větší smysl, avšak ne takový, abych jim porozuměl. Pokusil jsem se otevřít oči, ale světlo mě oslnilo natolik, že jsem si to rychle rozmyslel a začal je připravovat přes zavřená víčka. Jakoby zdálky se ke mně snášela další a další nesmyslná slova zvláštních hrubých hlasů. Najednou do mě někdo čímsi šťouchl a já se opět pokusil otevřít oči. Výsledek nebyl lepší než prve, a tak jsem se raději začal pokoušet vstát. Po nějaké chvíli se mi to s pomocí mých objevitelů podařilo. Zamžoural jsem očima na postavu přede mnou.

           „Ty vole, Kolombo, tobě už rostou fousy?!“ pokusil jsem se odlehčit situaci v domnění, že mě našli moji kamarádi, avšak postava mě rázem srazila k zemi.

*

            Když jsem se probral podruhé, připadal jsem si jako ve snu. Chvíli jsem se kolem sebe rozhlížel a stále odmítal akceptovat skutečnost, která se kolem mě odehrávala. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím – věděl jsem, že nesním, ale také jsem věděl, že to, co vidím prostě není možné... Ale jak se zdálo, bylo to tak.

            Seděl jsem přivázaný ke stromu koženým řemínkem uprostřed nějaké primitivní osady. Byla mi zima, bolela mě hlava a měl jsem hlad. Kus ode mě seděl pračlověk a okusoval syrové maso z kosti nějakého prehistorického dobytku. Asi tak deset metrů opačným směrem si v potoce hráli tři malí opičáčci, patrně zdejší děti. Pět metrů přede mnou vydělávaly dvě samice kůži tvora, kterého samec okusoval.

             Tomu se prostě nedalo věřit, a tak jsem se znovu a znovu pokoušel probudit. Bohužel zcela bezúspěšně. Po chvíli ke mně přistoupil jiný pračlověk  a začal mi cosi říkat. Rozhodně nemluvil česky a asi ani staročesky. Odhadl jsem, že se mě táže, kdože to jsem a odkud přicházím. Pokoušet se mu něco vysvětlovat jsem vyhodnotil jako naprosto zbytečné, a tak jsem jen dál seděl a mlčel. Pračlověk odešel a vrátil se s kostí s kusem syrového masa, hodil ji po mně a naznačil mi, že mám jíst.

*

            Hlad jsem měl, to tedy jo, ale sníst tohle? Na kosti velké jako mé předloktí viselo na šlaše asi tak půl kila poměrně čerstvého masa už trochu potrhaného předchozím konzumentem. Krve tam moc nebylo, maso ale přesto vypadalo šťavnatě. Proč mi to aspoň nepřipravil jako tatarák? Tohle to jíst nebudu, to radši chcípnu hlady!

*

            Když jsem maso z kosti okousal, téměř okamžitě jsem ho zase vrátil. Potom jsem zjistil, že ohřáté je lepší. Ne o moc, ale pro přežití tady to snad bude stačit. Když jsem ležel sytý pod stromem a pokoušel se myslet na něco jiného, abych v sobě oběd udržel, vzpomněl jsem si, že mám v kapse Gilmůrův zapalovač.

***