Lenny Wokenshock Muž / Bechyně

ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA

Kapitola III

            Z neznámého důvodu jsem se dostal do pravěku a s sebou mám kromě oblečení pouze plynový zapalovač. Schoulil jsem se, abych lépe odolal zdejší zimě a začal přemýšlet, jak se svou situací naložím.

            Až mě pustí, jestli mě teda pustí a nebudou mě chtít sežrat, mohl bych se porozhlédnout po okolí, nasbírat nějaké suché dříví a pokusit se rozdělat oheň. Kdyby se mi to podařilo, určitě bych u nich stoupl v ceně. Pokud mě budou chtít sežrat, škrtnu zapalovačem a oni si to snad rozmyslí. Horší bude, když mi zapalovač seberou a stejně mě sežerou. Ach jo. Ta zima se nedá vydržet – oblečen jsem pouze do kalhot, trička s krátkým rukávem a čínských kecek – noc asi nepřežiji.

*

            Jak si tak ležím, třesu se zimou a rozebírám varianty budoucího vývoje situace, přijde jeden pračlověk a hodí přese mě kožešinu. Rázem je mi mnohem tepleji, avšak ten smrad se nedá snést. Po pěti minutách jsem si na něj tak nějak zvykl a užíval si nabytého tepla. Tak to mě asi nechtějí sežrat, nebo ne, dokud jsem takhle hubený. Ale pokud si myslí, že mě vykrmí tím jejich syrovým masem, tak se máme, jak já tak oni, na co těšit.

*

            Po několika dalších minutách tepla pod smradlavou kožešinou jsem usnul a probudil se až ráno. Vykoukl jsem zpod zapařené kožešiny, z plných plic se nadechl čerstvého vzduchu a chvíli jen tak ležel a urovnával si v hlavě všechny nově nabyté informace. Zanedlouho ke mně přišel pračlověk, osvobodil mě od kožených řemenů, jimiž jsem měl spoutané nohy, a odvlekl mě o kus dál. Na zemi zde ležela čerstvě stažená kůže čehosi velkého a z jeho řeči a posunků jsem vyrozuměl, že ji mám vydělat. Klekl jsem si tedy na ní, vzal do rukou připravený pazourek a pustil se do díla.

            Musím přiznat, že dvěma samicím, které jsem pozoroval včera, to šlo rozhodně lépe. Možná proto mě po slabé čtvrthodince utrpení nad krvavou kůží plnou kousků masa, blan a podobných lahůdek srazil mohutný pohlavek. Když jsem se sebral a k mému potěšení nalezl svou hlavu na krku, otočil jsem se, abych viděl, kterýže primitiv mi ránu uštědřil. Byl to statný svalnatý pramuž s poněkud hloupým výrazem ve tváři. Rozhodl jsem si ho pro sebe pojmenovat Nervák. Chvíli na mě naštvaně čuměl a pak se mi pokoušel vysvětlit, že takhle to nejde, že to musím dělat pořádně a ať se sakra vzchopím, jinak že se mnou bude zle. Vzal jsem tedy do ruky pazourek a přemístil se opět na začátek té rozlehlé kožešiny.

            Pod obřím smrkem mohutně se vzpínajícím k nebi kousek ode mě už jsem měl dávno vyhlídlé chrastí i pár silnějších klacků, které jsem hodlal použít k frajeřince s ohněm. Nervák mě ale asi hlídá a těžko mi dovolí odejít od započatého díla.

            Dvakrát jsem se pokusil nepozorovaně přesunout pod strom, ale Nervák mě pokaždé chytil za hlavu a hodil zpět na kůži. Podruhé do mě navíc několikrát kopl.

*

            S tou kůží jsem se pekloval dva dny. Bolely mě ruce i kolena, celý jsem byl špinavý od krve a k tomu mě sužovaly zažívací potíže ze zdejší stravy. Další pokusy o ukořistění dřeva jsem nepodnikal a raději vyčkával na vhodnější příležitost. Ta se naskytla, když musel Nervák nutně odběhnout za samicí k potoku. Nevím, jak to tady chodí, ale asi nemám moc času.

            Rychle jsem se sebral, v rychlosti připravil dříví a škrtl. Zapalovač nehořel. Pokusil jsem se ho tedy zahřát třením, což mi zabralo dost času, ale nakonec se objevil plamínek naděje. Pomocí plamínku jsem třesoucíma rukama zapálil chrastí, od kterého později chytly i silnější větvičky. Na ty jsem přiložil větve a čekal, co se bude dít.

            V tom vidím, jak se Nervák řítí od potoka, máchá nad hlavou holí a řve, proč se zase flákám a nedělám a že mě zmydlí, že jsem to ještě nezažil nebo tak něco. Když se přiblížil na čtyři délky hole, poodstoupil jsem od ohně, aby uviděl tu nádheru. Nervák se na místě zastavil, upustil hůl a nasadil udivený výraz, který mu vydržel asi pět vteřin. Potom se pomalu přiblížil k ohni, aby ho prozkoumal. Když zjistil, že je to opravdu oheň, začal skákat a řvát jako opice.

            Jeho chování přivolalo ostatní obyvatele osady, kteří se shromáždili kolem ohně a začali Nerváka napodobovat. Když je to omrzelo, začali se pídit po tom, kde se tu ten oheň vzal. Nervák hrdě, jako by měl na ohni také svou zásluhu, ukázal na mě. V tu ránu mi u nohou klečelo asi tak dvacet pralidí.

***

PS: Postava Nerváka nijak nesouvisí s žádnou žijící osobou

ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA

Kapitola II

           Nevěřili byste, kam všude se člověku může dostat sníh. Mě se teda dostal na všechna místa, kterým byste nevěřili a i na ty, která byste si ani nepředstavili. Naštěstí dost mrzlo, tak jsem ani nebyl moc mokrý. Když jsem obhlédl situaci, což šlo za té tmy dost těžko, zjistil jsem, že jsem se sklouzl tak pět metrů. Dalších deset metrů pode mnou čekalo, až je také poctím svým zkřehlým tělem. V této situaci jsem močení odstavil na vedlejší kolej.

            Vydal jsem se obezřetně nahoru, jektajíc při tom zuby. V duchu jsem se zoufale smál vtipnosti nastalé situace, když se náhle přihodilo, co se přihodit zákonitě muselo. Čínské kecky zrovna neoplývají podrážkou s nějak zásadně výrazným vzorkem, takže jsem si dal dalších několik metrů, tentokrát po břiše.

            Sníh už jsem měl stejně všude, tak mě další pohyb mého těla směrem dolů příliš nerozhodil, horší ale bylo, že jsem se propadl do nějaké, ve stráni dobře ukryté, díry. V díře byla ještě větší tma než venku, ale zase tam bylo o něco tepleji, což se mi jevilo jako zcela bezpředmětný fakt vzhledem k tomu, že jsem byl po celém těle ochlazován sněhem, jehož jsem pod své oblečení nabral tak na tři sněhuláky.

            Po několika okamžicích v díře jsem začal řešit dilema své cti. Mám se pokusit z díry vyhrabat a doufat, že dříve neumrznu, nebo mám začít volat o pomoc a doufat, že mě kamarádi přijdou vytáhnout dříve, než umrznu? Po několika marných pohybech jsem se rozhodl začít volat o pomoc. Nestihl jsem však pořádně vyslovit ani P, když se z garáže ozval amatérský tlukot do bubnů. A jéje, tak to si Gilmůr, nebo Kolombo zkouší něco málo ze svého umění. Takže asi umrznu...

*

           "#ŒƏ¡£¤ ¥§©¶» ðſǾΔ Θ ¥§ ŒƏ¡© ðſǾ Љ@ ~ Ξ bzzЊ ®† ¶Ю ¢Ћ♥ ¿Æ»×chjÞæ Щtýж$ *њkvaђ яӨtyk vekuk atna kam i ¤n p`ak okva d@lka na£ dzzz uakje dƏdotu nel ú..."

           Jak jsem přicházel k sobě, slova začínala dávat větší smysl, avšak ne takový, abych jim porozuměl. Pokusil jsem se otevřít oči, ale světlo mě oslnilo natolik, že jsem si to rychle rozmyslel a začal je připravovat přes zavřená víčka. Jakoby zdálky se ke mně snášela další a další nesmyslná slova zvláštních hrubých hlasů. Najednou do mě někdo čímsi šťouchl a já se opět pokusil otevřít oči. Výsledek nebyl lepší než prve, a tak jsem se raději začal pokoušet vstát. Po nějaké chvíli se mi to s pomocí mých objevitelů podařilo. Zamžoural jsem očima na postavu přede mnou.

           „Ty vole, Kolombo, tobě už rostou fousy?!“ pokusil jsem se odlehčit situaci v domnění, že mě našli moji kamarádi, avšak postava mě rázem srazila k zemi.

*

            Když jsem se probral podruhé, připadal jsem si jako ve snu. Chvíli jsem se kolem sebe rozhlížel a stále odmítal akceptovat skutečnost, která se kolem mě odehrávala. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím – věděl jsem, že nesním, ale také jsem věděl, že to, co vidím prostě není možné... Ale jak se zdálo, bylo to tak.

            Seděl jsem přivázaný ke stromu koženým řemínkem uprostřed nějaké primitivní osady. Byla mi zima, bolela mě hlava a měl jsem hlad. Kus ode mě seděl pračlověk a okusoval syrové maso z kosti nějakého prehistorického dobytku. Asi tak deset metrů opačným směrem si v potoce hráli tři malí opičáčci, patrně zdejší děti. Pět metrů přede mnou vydělávaly dvě samice kůži tvora, kterého samec okusoval.

             Tomu se prostě nedalo věřit, a tak jsem se znovu a znovu pokoušel probudit. Bohužel zcela bezúspěšně. Po chvíli ke mně přistoupil jiný pračlověk  a začal mi cosi říkat. Rozhodně nemluvil česky a asi ani staročesky. Odhadl jsem, že se mě táže, kdože to jsem a odkud přicházím. Pokoušet se mu něco vysvětlovat jsem vyhodnotil jako naprosto zbytečné, a tak jsem jen dál seděl a mlčel. Pračlověk odešel a vrátil se s kostí s kusem syrového masa, hodil ji po mně a naznačil mi, že mám jíst.

*

            Hlad jsem měl, to tedy jo, ale sníst tohle? Na kosti velké jako mé předloktí viselo na šlaše asi tak půl kila poměrně čerstvého masa už trochu potrhaného předchozím konzumentem. Krve tam moc nebylo, maso ale přesto vypadalo šťavnatě. Proč mi to aspoň nepřipravil jako tatarák? Tohle to jíst nebudu, to radši chcípnu hlady!

*

            Když jsem maso z kosti okousal, téměř okamžitě jsem ho zase vrátil. Potom jsem zjistil, že ohřáté je lepší. Ne o moc, ale pro přežití tady to snad bude stačit. Když jsem ležel sytý pod stromem a pokoušel se myslet na něco jiného, abych v sobě oběd udržel, vzpomněl jsem si, že mám v kapse Gilmůrův zapalovač.

***

ZE ZÁPISNÍKU JEDNOHO BOHA

Kapitola I

Přestože v příběhu vystupují fiktivní osoby, podoba s žijícími osobami nemusí být náhodná. Chování a jednání fiktivních postav je však zcela nezávislé na svých předlohách.

            Další zkouška kapely Popoví mágové. Neměla se příliš lišit od těch ostatních. Trocha trávy, námořnického svařáku a stovky decibelů té naší muziky...

           Asi bych se měl ale nejdříve zmínit o tom, co je to námořnický svařák a taky o tom, co je zač ta naše slavná kapela. Tak tedy – námořnický svařák se skládá ze třech krabičáků, flašky rumu, citronu a cukru. Pro efekt je dobré cukr flambovat na rumu. Člověk by nevěřil, jak obrovský plamen dokáže udělat zahřátý a následně zapálený rum.

           Popoví mágové je pětičlenná kapela, která hraje punk-jazz. Punk-jazz je vlastně jazz s punkovými prvky nebo spíš jazz zahraný punkovým způsobem. Nejsme totiž ten druh muzikantů, kteří cvičí několik hodin denně a mají hudební sluch. Máme rádi jazz, ale dokážeme ho zahrát tak akorát jako pankáči, takže nám vlastně ani nic jiného nezbývá...

           Na kytaru hraje Gilmůr. To je ten největší pankáč v celé kapele. Jazz mu moc neříká, a tak se většinou cpe s pogem i tam, kde se pokouším o synkopy, což je samozřejmě blbost, ale nedá se mu to vymluvit, a tak to beru jako něco, co nás charakterizuje.

           Na basu válí Kolombo. Kolombo je pro změnu největší jazzman. Taky bych byl rád největším jazzmanem v naší kapele, ale hrát jazz na baskytaru je o dost jednoduší než na bicí.

           Zpívá nám Květoslava. Taková hipísačka, která umí nasadit úžasnou jazzovou polohu, ale taky dokáže punkově zařvat.

           No, a mně říkají Pejrak. Hraju na bubny, protože nemám hudební sluch. Ostatní ho, teda až na Květoslavu, taky nemají, ale jsou o dost odvážnější než já.

           Pro úplnost dodám, že pátým členem je kytarista Čabadaj, který je jediným z nás, který se pyšní něčím jako hudebním vzděláním, protože chodil na hodiny k nějakému chlapíkovi. Čabadaj má ovšem značné problémy s dochvilností, a tak do tohoto příběhu nestihne zasáhnout.

*

            „Tohle je samice.“

            „Ne, to je samec, samice vypadá takle.“

            „Takže tohle je samice.“

            „Jo, to je, ale my potřebujem samce.“

            „Aha.“

            „Vy tam máte králíky?“ zeptala se nic netušící Květoslava Gilmůra s Kolombem, kteří se hrabali ve změti kabelů.

            „Ne, hledáme správnej kabel k mýmu kombu“ odvětil Kolombo, jehož aparát opět nehrál.

            Seděl jsem bezvládně na gauči a nepřítomně pozoroval ubrus s barevným vzorem. Připadal jsem si, jakoby ta tráva obsahovala stopový množství LSD. Květoslava vesele sledovala ty dva edisóny a docela se bavila. Já jen doufal, že jim oprava zabere ještě nějaký čas, protože kdybych měl jít teď hrát, moc slavný by to nebylo.

            „Tak to zkus!“ řekl Gilmůr pln očekávání. Kolombo zapojil basu a zahrál pam pam. Asi to opravili, protože z jeho komba se ozvalo pam pam.

            „Tak dem na to?!“ vyhrkl Gilmůr a svou otázku vlastně ani nepovažoval za dotaz.

            „Jupí!“ radostně poskočila Květoslava a vydala se hledat svůj mikrofon.

            Chtělo se mi sice trochu čurat, ale to bych se pak nestihl přezout do bot na bubnování. Vykašlal jsem se teda na uvolnění močového měchýře a namířil si to za bubny. Zul jsem si pravou zimní botu a obul pravou bubenickou. Pak jsem si zul levou zimní botu a na holou levou nohu si obul pravou zimní botu. Byl jsem tak mimo, že jsem si jí dokonce zavázal, než jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Vyprskl jsem smíchy, ale ostatním jsem radši nic neříkal. A to nás ještě čekal ten námořnický svařák...

            Oproti svému očekávání jsem nehrál příliš špatně. Sice jsem hrál jinak, než jsem byl v jednotlivých písních zvyklý, ale připadal jsem si uvolněnější a moje hraní mi přišlo o moc jazzovější. Důvod jsem viděl v tom, že moje bubnování znělo nesmyslně, což jsem považoval za definici jazzovýho bubnování a celý svůj bubenický život jsem se k němu pokoušel přiblížit – oprostit se od systému a mlátit do soupravy naprosto chaoticky. Kdysi se mi párkrát zdálo, že jsem dost blízko, ale nakonec jsem se stejně dostal do nějakého cyklu a začal hrát víceméně obyčejně. Dneska to ale bylo jiné.

            „Co to tam furt hraješ za nesmysly?“ zeptal se mě mezi písněmi rozhořčeně Gilmůr. Vlivem citového pohnutí a té trávy jsem se ale nezmohl na nic jiného, než mlčet a tupě čumět. Na záchod se mi začínalo chtít čím dál tím víc, ale ještě jsme před sebou měli asi pět kousků.

*

            Zbývajících pět fláků zase šlo víc do punku. Snažil jsem se mít to co nejdřív za sebou, a tak jsem přidal na tempu.

            „Teď si to hrál dobře. Asi líp než kdy jindy.“ Pochválil mě Gilmůr, jehož pogo po dlouhé době padlo na úrodnou půdu.

           Zvedám se, že si dojdu konečně na záchod, když najednou Kolombo pustí rádio a v něm právě začíná Bohemian Rhapsody. A sakra, tak to se asi pochčiju!

           Celých šest minut jsem se nenápadně kroutil na gauči a trochu trpce vychutnával tu symfonii. Ke konci už jsem si dokonce přál, aby píseň ukončili předčasně, ale dobře jsem věděl, že ji z úcty vždy nechají dohrát až do úplného konce.

           S úderem gongu už jsem otevíral vrata od garáže a pomalu se začal brodit závějí směrem ke stráni, ze které čuráme. Byla už tma, a protože Měsíc nesvítil, určoval jsem to, kde začíná stráň, podle zadních dvou hvězd Velkého vozu, které měly vykouknout zpoza boční zdi garáže v momentě, kdy se člověk dostane do správného místa pro vykonání potřeby.

           Náhle se ale stalo něco, s čím jsem nepočítal. Byla už totiž noc, a ne večer, takže se Velký vůz posunul a já zahučel ze stráně. Navíc v botách na bubnování, což jsou vlastně čínské kecky. Vůbec nechápu, proč jsem nevzal v úvahu posun hvězd po obloze, když jsem vystudoval jeden ročník astrofyziky.

***

 Další kapitola se zde objeví  ve středu 5.10.2011.