Zápisky z čundru po Valašsku
Upraveno:Nedávno jsem se vrátil z čundru po Valašsku. Celé se to trochu zvrhlo, a tak jsem se rozhodl se o naše zážitky podělit...
Jeli jsme tři – Václav – čtyřnásobný otec a kytarista kapely Mulisi Mulisi, Radek – baskytarista na volné noze a bývalý přeborník v recitaci a já.
Celé se to událo hlavně proto, že měl Václav vystavovat jako jeden z autorů v Rajnochovicích, valašské vsi, odkud pocházel jeho staříček a stařenka. Jeli jsme tam tedy ve čtvrtek ráno, abychom instalovali jeho fotografie na vymezený kousek stěny staré cihlové stodoly, ve které se výstava každoročně pořádá.
Cestou do Rajnochovic jsme se zastavili v Tišnově u Václavových rodičů pro fotografie, rámy a bílé rukavičky, ve kterých jsme museli s obrázky manipulovat. Jeho rodiče jsou velmi specifičtí, ale to není důležité. Důležité je, že jsme si kromě zarámovaných fotografií a obědem zaplněných břich odvezli i pytlík rajčat, jeden okurek prehistorických rozměrů, nohavici štrúdlu a petku vína.
Přibít na zeď stodoly deset fotografií formátu A3 tak aby byly všechny vodorovné a lícovaly, nám trvalo tuším něco přes dvě hodiny, během kterých téměř padla flaška vína. Pouze téměř padla kvůli naší bázni před zasklenými fotografiemi a tvrdosti betonové podlahy. Večer jsme pak dopili víno a bavili se spolu s ostatními přítomnými u stolu ve stodole. Pak přišel i pan farář v civilu a byla s nim sranda. Po desáté jsme odešli na pivo do hospody a po půlnoci se vrátili do stodoly přespat a druhotně i hlídat na zítřejší vernisáž připravené exponáty nezměrné ceny. Ještě před spánkem jsme si ovšem zahráli na nástroje, které jsme si přivezly – kytaru, bongo, vajíčko a foukací harmoniku.
Druhý den ráno jsme se dali do kupy, posnídali štrúdl a psychicky se začali připravovat na nevyhnutelné – vykonání velké potřeby na WC za hřbitovní zdí. Nešlo o to, že to bylo za hřbitovem, spíš o její celkovou dřevěnost. Když jsem tedy vytipoval okamžik, kdy bych se mohl vydat na tuto nedalekou pouť tak, abych cestou nezjistil, že už tam nemusím, vydal jsem se na ni a to co jsem nalezl mě bohužel nepřekvapilo. Dřevěné prkýnko bych klidně překousl (to jako, že by mi tolik nevadilo, ne, že bych se do něj chtěl zahryznout), horší to ovšem bylo s vnitřní ergonomií „mísy“. Sbíhala se totiž od okraje v tak nevhodném úhlu, že se to, co se mužům v sedě na záchodě obvykle bimbá směrem dolů, mělo tendenci dotýkat vnitřku, což mi způsobovalo nemalé nepříjemnosti. Na to, jak jsem se cítil před svou expedicí na WC za hřbitovní zeď, jsem toho moc nepředvedl, nicméně tlak ve střevech se mi podařilo zmírnit. Když jsem se, už ani nevím jak, začal vytírat, zjistil jsem, že papír, který házím dolů, nemizí, nýbrž se vrství a nebylo ho málo. Nakonec jsem zjistil, že to bylo kvůli pavučinám, pomocí nichž pavouci opanovali lukrativní vchod do mušího ráje. Šiška si cestu prorazila, papír však ne. Po této mírně traumatizující zkušenosti, jsem se zařekl, že sem už ne a škodolibě jsem se pousmál při pohledu na Radka, který mě šel střídat.
Po obědě jsme si udělali kafe a začali plánovat malý výlet před večerní vernisáží, při kterém jsem plánoval dokončit, co jsem započal za hřbitovní zdí. Kafe začalo dělat, co kafe dělá a už bych skoro šel, ale Václav neustále debatoval s jedním pánem o okolí Rajnochovic a hledal námět na výlet, přitom nám všem bylo jasné, že půjdeme na zříceninu hradu Šaumburk, což je vlastně hora s pár kameny na vrcholku. Po pár úspěšně odrazených pokusech o samovolnou evakuaci mých střev se Václav rozhodl, že půjde navštívit pavouky. Myslel jsem, že ho zabiju. Teda až po tom, co si vyklepu nohavice. Nakonec jsem to ale vydržel a rychlým krokem jsme se vydali na ten kopec. Cesta vsí ovšem vedla kolem hospody...
„Dáme jedno a já si tu odskočim.“ řekl jsem.
„Tak jó“ odvětili téměř dvouhlasně mí souputníci.
Nechal jsem si tedy donést pivo, usrkl jsem a šel jsem skoncovat s tím nežádoucím odpadem.
Když jsem se vracel ke stolu, kluci mě nepoznali. Dopili jsme pivo a když šel kolem číšník, Václav zničehonic téměř teatrálně pronesl:
„Takže ste řikali, kluci, že si dáme ještě jedno?“ Přiblble jsme na něj koukali a bylo nám jasné, co nás čeká – výlet na Šaumburk se odkládá...
Nakonec jsme si dali každý tři kousky a jídlo. S plnými břichy jsme nakonec vyrazili a chvílemi jsme litovali, že jsme nezůstali v šenku. Bylo to do kopce, bylo nám vedro, ale nakonec jsme dosáhli vrcholu, kde jsme si dali pauzičku a já našel poklad. Nic velkýho, obyčejná keška.
Když jsme se vrátili do stodoly, začínala už se plnit návštěvníky, na pódiu stál cimbál a po okolí se pohybovali krojovaní lidé. Václav sice říkal, že Valašsko je kraj chudý, a tak budou mít holky krátký sukně, ale zas tak chudý asi nebyly. Neměli sice milión spodniček, ale sukně sahali pod kolena. Ale holky to byly pěkný, to jó.
Při vernisáži se podávalo víno, slivovice a pár nebožáků vyfasovalo i vodu. My měli přístup k chlebům, škvarkům a sádlu a byli jsme šťastní. Pak začala hrát cimbálka a to bylo taky príma. Nakonec Radek přispěl svou troškou do uměleckého mlýna a vytvořil na vedlejším fotbalovém hřišti plastiku pomocí obsahu svého žaludku. Patrně to bylo způsobeno tím, že nebyl schopen říci ne okaté děvčici, která se ho rozhodla opít slivovicí, načež mu ji nalila do kelímku na víno množství větší než velké.
Ráno jsme se probrali, proloupli oči, dali si kafe a vyrazili vlakem na výchozí bod našeho čundru – na úpatí hory Hostýn, poutní místo s krásným kostelem a několika hospodami. Cestou z nádraží nás ovšem potkala hospoda, které jsme pochopitelně neodolali a Václav vymyslel, že si tam dáme polívku. A pivo, samozřejmě. Myslím, že jsme si opravdu dali jenom jedno a pak vyrazili. Hostýn jsme zdolali asi za dvě hodiny. S plnými krosnami nám to dalo opravdu zabrat. Nahoře pak začalo mírně pršet. V rychlosti jsme si prohlédli kostel a vyrazili hledat hospodu. Místo putyky, kterou si Václav pamatoval tam ale stála taková restaurace plná mysliveckých trofejí a vycpaných živočichů, a protože jídelák nevypadal draze, usadili jsme sebe a svá břemena a dali si pivo a jídelní lístek. Vybrali jsme třikrát divočáka na šípkové omáčce za 120 Kč. To vám byla symfonie chutí! Nevím, kolik padlo piv, ale pak jsme si dali kafe a vyrazili po údajném hřebenu na vrchol Tesák, kde byla také hospoda a plánovali jsme tam někde přespat. Cestou nás provázelo mrholení a vrstevnice se podezřele svažovala. Když se svážila až k potoku, zjistili jsme, že někdo z nás neumí číst z mapy. Za stálého mrholení jsme se vydali podél potoka, abychom potom po odbočce, kterou jsme nesměli přehlédnout začali stoupat. Zapomněl jsem zmínit, že s sebou na Valašsko bral Václav flašku slivovice, to kdyby náhodou. No a z té jsme na našich zastaveních čerpali energii a náladu. Obé jsme potřebovali – krosny byly těžké, kilometry dlouhé a počasí pošmourné.
Když jsme konečně odbočili a začali stoupat a prošli jsme kolem hájenky se zaparkovanou obří Toyotou a pár chlapíky, už se šeřilo. Zbývali nám asi 4 kilometry, které jsme plánovali zdolat během hodiny a čtvrt. Vidina hospody, kde bychom se trochu usušili a tak dál, nás táhla nahoru. Pak jsme si všimli, že už jsme delší dobu neviděli žlutou turistickou značku, která nás do té oázy měla dovést. Na silnici ovšem byly nakreslené nějaké zvláštní značky s šipkami, o kterých Radek prohlásil, že si myslí, že jsou tu místo nich. Bylo pohodlné mu věřit, a tak jsme šli dál. Pak se ale rozdělili a my byli nahraní. Šli jme tedy dál cestou, kterou jsme považovali za správnou, neboť vedla do kopce.
Po několika marných kilometrech jsme konstatovali, že jsme ztraceni. Nicméně jsme se dál brodili bahnitými cestami do kopce, abychom alespoň dosáhli místa s výhledem a pokusili se určit, kde tak asi jsme. Cesta se stávala horší a horší, šero se měnilo v polotmu a my se brodili mokrou vysokou trávou směrem vzhůru. Už jsme si nezpívali.
Na konci té zarostlé stezky, kde stál zbořený posed se nám naskytl výhled, který nám nic neřekl. Stezka nepokračovala, tudíž jsme se začali vracet a plánovali nocleh. Stavět za deště stan, pak se do něj mokří s mokrými věcmi nastěhovat a strávit tam noc, nám nepřišlo ani lákavé, ani rozumné. Pokračovali jsme tedy zpátky dolů v poslední zoufalé snaze najít přehlédnutou odbočku a znovu vystoupat na Tesák, tentokrát ten pravý.
Cestou jsme přirozeně potkali i hájenku, za jejímiž okny rozpačitě blikotalo světlo svíčky. Václav se rozhodl k činu poslední záchrany našich životů. Ťukáním na okno se začal dožadovat pozornosti, které se mu zanedlouho dostalo. Asi tak padesátiletému muži vysvětlil naši prekérní situaci a požádal ho, zdali bychom mohli přespat na verandě, na které jsme se tou dobou všichni nacházeli. Asi tak padesátiletý muž v tom problém neviděl, a tak jsme se pomalu začali převlékat do suchých šatů. Ještě než jsme začali řičet blahem ze suchého pocitu po těle, vrátil se s otázkou stran kávy, nebo čaje. Čaj jsme uvítali a dostali k němu i tři kousky rolády a pak taky tři panáky slivovice. Pojedli jsme, popili jsme, pokecali s pánem, který nám řekl, že žije v Německu a jezdí na Aljašku na lososy a ten druhý tam jezdí s ním na losy. Po nějaké době jsme se spokojeně zavrtali do spacáků a spali až do rána.
Když jsme se ráno probrali, zjistili jsme, že zmizely mokré věci, které jsme porůznu rozvěsili po verandě. Bylo to tím, že nám je hodní pánové z hájenky dali sušit k čerstvě rozdělanému krbu. Pozvali nás na čaj s medem a když jsme vytáhli své konzervy a chleby, překvapili nás segedínským gulášem z divočáka a sudovým pivem. Pak samozřejmě přišli obligátní panáky, další piva, kančí klobáska, piva, panáky, panáky, piva, kančí klobáska a pak Václavovi zavolala maminka, která se o nás strachovala, pročež se rozhodla pro nás přijet, neboť stále usedavě pršelo a obloha nejevila známky blížící se změny. Mezitím jsme se například dozvěděli, že podivné značky na silnici značili nedávný cyklistický závod a že restaurace s lidovými cenami plná trofejí a vycpanin, ve které jsme obědvali na Hostýně, patří největšímu pytlákovi v okolí.
Když maminka, která je velmi svá a má neskutečnou vyřídilku, přijela, zjistilo se, že se s oběma Jardama vlastně zná (Jarda se jmenuje jen jeden, ale nepamatuji si jméno druhého.). Zábava i hody pokračovaly, a tak naše skromná snídaně trvala od devíti do jedné. Pak jsme se rozloučili a Václavův tatínek nás odvezl Superbem do rajnochovické stodoly. Tam jsme si namazali chleby sádlem a vyrazili s nástroji do hospody. Po chvíli našeho hraní na zastřešené zahrádce se dostavil i Václavův kamarád s další kytarou a hraní pokračovalo ve čtyřech. Z vedlejšího stolu s lavicemi se stala tribuna a každou píseň zakončoval potlesk. Pak jsme se dozvěděli, že takováto věc se v Rajnochovicích udála poprvé.
Naší další štací na cestě k baráku Václavova kamaráda, kde jsme měli přespat, se stala jiná hospoda. Lidé v ní tančili a dva pánové velmi v letech zpívali a hráli na klávesy samohrajky, tamburínu a chvilku taky na ságo hity počínaje Michalem Davidem, jdouce přes ostatní odpad až ke Kabátům. Jeden potetovaný chlapík s vyholenou hlavou si svlékl triko a slizce se svíjel v rytmu hoven. Když pánové velmi v letech sbalili svá fidlátka, začal fungovat jukebox, jehož úroveň také nebyla slavná, a tak jsem se to rozhodl napravit. Pustil jsem Sabbathy, Schelingera a Kryla a někdo to ztlumil. Pak pustil potetovaný chlapík s vyholenou hlavou Orlíky a já se rozhodl, že půjdu a pozvracím ho. Naštěstí jsem nemohl moc chodit.
Ráno jsme se probrali, nasnídali, příjemně pokecali s manželkou Václavova kamaráda, který byl již v práci, vyfasovali česnek a deštěm odešli sbalit fotografie a vyjeli domů se zastávkou u Václavových rodičů.
PS: Po přečtení tohoto článku se mě spousta lidí ptá, proč jsem věnoval tolik prostoru popisu trampot souvisejících s použitím WC za hřbitovní zdí. Václav si to vysvětluje tak, že jsem z toho měl trauma. Asi má pravdu. Já to vidím tak, že to ve mně zanechalo mohutnou stopu a možná i takové malé traumátko. A taky jsem se, když jsem to prožíval, těšil, jak o tom napíšu. Asi jsem úchyl, no.
