Kopněte si do ní
Svět mi připadá nespravedlivý, čas neúprosný a moje povaha naprosto nesnesitelná pro mě samotnou. Už dva roky si říkám, jak hrozně jsem nespokojená, jak hrozně mi nevyhovuje moje postavení, jak hrozně mi nevyhovuje chování jednoho blízkýho člověka. A za ty dva roky jsem s tim a ani proti tomu neudělala vůbec nic zásadního. A na to konto se momentálně dostavil stav, ve kterym bych si nafackovala, protože pohrdám svým slabošstvím. Jsem slaboch. Co je ale nejsmutnější? Vždycky jsem si myslela, že nejsem. A snad jsem ani nebyla. Možná, že nejsem ani teď. Možná nejsem slaboch, ale rozhodně někdo, kdo se bohužel plně podřizuje citům. I když mu to ubližuje. Sice ne fyzicky, ale psychicky určitě.
Vztah s tim blízkym člověkem ze mě vysává energii, zahnal do kouta mou osobnost, vyvolává ve mně pocit nedocenění a nedůvěry a je trestuhodné, že jsem to všechno vůbec dopustila. Jenže já jsem tak hloupá... jo, to je asi to slovo, že nejsem schopná se vymotat z toho sešněrování, protože se mi to na jednu stranu líbí. Ale na stopadesát stran dalších koukám, kde je východ.... A jsem tak pitomá, že ke každýmu nejbližšímu východu už jsem stopadesátkrát došla,otevřela jsem dveře, ale nikdy jsem z nich nevykročila. Mám strach, mám strach, že o něco přijdu, že ztratim důležitou osobu, která mi sice hodně vzala, ale já prostě nemůžu říct, že mi nic nedala. A nechce se mi odejít....
Možná, že nepřišel ten správnej čas...možná že už je dávno za mnou a teď už neni cesty zpět. Možná jsem jen jjedna z mnoha blbejch krav, co nad sebu páčou a jsou tak neschopný, že nedokážou nic udělat.
Potřebuju nakopnout. nebo nakopat¨