lenush Žena, 35 let / Beroun

Svět mi připadá nespravedlivý, čas neúprosný a moje povaha naprosto nesnesitelná pro mě samotnou. Už dva roky si říkám, jak hrozně jsem nespokojená, jak hrozně mi nevyhovuje moje postavení, jak hrozně mi nevyhovuje chování  jednoho blízkýho člověka. A za ty dva roky jsem s tim a ani proti tomu neudělala vůbec nic zásadního. A na to konto se momentálně dostavil stav, ve kterym bych si nafackovala, protože pohrdám svým slabošstvím. Jsem slaboch. Co je ale nejsmutnější? Vždycky jsem si myslela, že nejsem. A snad jsem ani nebyla. Možná, že nejsem ani teď. Možná nejsem slaboch, ale rozhodně někdo, kdo se bohužel plně podřizuje citům. I když mu to ubližuje. Sice ne fyzicky, ale psychicky určitě.

Vztah s tim blízkym člověkem ze mě vysává energii, zahnal do kouta mou osobnost, vyvolává ve mně pocit nedocenění a nedůvěry  a je trestuhodné, že jsem to všechno vůbec dopustila. Jenže já jsem tak hloupá... jo, to je asi to slovo, že nejsem schopná se vymotat z toho sešněrování, protože se mi to na jednu stranu líbí. Ale na stopadesát stran dalších koukám, kde je východ.... A jsem tak pitomá, že ke každýmu nejbližšímu východu už jsem stopadesátkrát došla,otevřela jsem dveře, ale nikdy jsem z nich nevykročila. Mám strach, mám strach, že o něco přijdu, že ztratim důležitou osobu, která mi sice hodně vzala, ale já prostě nemůžu říct, že mi nic nedala. A nechce se mi odejít....

Možná, že nepřišel ten správnej čas...možná že už je dávno za mnou a teď už neni cesty zpět. Možná jsem jen jjedna z mnoha blbejch krav, co nad sebu páčou a jsou tak neschopný, že nedokážou nic udělat.

Potřebuju nakopnout. nebo nakopat¨

dnešní den se mi moc nevydařil. v noci jsem si přeležela ruku tak, jak se  mi to ještě v životě nestalo. Ráno jsem vstávala natřikrát a vstala nakonec až napočtvrtý, protože než jsem si stačila sednout, už jsem zase spala. Když už se mi povedlo vylézt z brlohu, potkala jsem ve dveřích skorotchýni, která na mě hodila velmi nevraživý pohled a doplnila ho ještě o něco málo nevraživější poznámkou, kterou jsem ale vyppustila a tak si ji díkybohu nepamatuju. Pak jsem se do krve pohádala s rodiči, takže jsem celej den zalezlá v pokoji a dělám, že se štrachám v rozvrhu do školy a že jsem strašně uražená. Ve skutečnosti se mi všechno rozleželo v hlavě a teď se cítím tak trapně za to co jsem vypustila z huby, že jsem se za 7 hodin nejen nebyla najíst, ale ani vyčurat a to se mi chce hodin tak 8. K obědu jsem si demonstrativně nevzala nic, ale abych ve svém úkrytu nezhynula krutou smrtí, tedy hlady, ukořistila jsem v nestřežené chvíli polovinu pomela a na něm celej den žiju. Takže si asi umíte představit, jak je mi blbě!!!!!

Aby toho ale nebylo málo, ve chvíli, kdy jsem štěkala na svého otce něco velmi agresivního, volal mi přítel(o čemž jsem ale nevěděla, jelikož si k rozčilení těch, co mi volají, skoro nezapínám zvonění) a já mu to omylem zvedla. On si ale myslí, že můj hysterický jekot patřil jemu a tak se semnou teď nebaví. Takže se semnou vlastně nikdo dneska nebaví.TAkže teď udělám jeden  zásadní krok- seberu odvahu a půjdu na záchod. Pak se najim. PAk se obléknu. Pak půjdu ven a tam si dám cigáro. A to přesto, že dnes už kouří jen hlupáci, ženy a děti a že normální a in je nekouřit. No a mezi těmito úkony možná najdu i chvíli na omluvu. chjo. To tak nerada dělám....jsem bezcharakterní obluda, je to tak..

Youtube Video vC7mUIC2TLg