Dnešní den byl dnem mého prvního opravdového pracovního pohovoru. A že to byl den opravdu pestrý.
Začal tak nenápadně, přiložit do kotle, aby Lenuš neumrzla,nakrmit zvěř, aby zvěř nepošla hlady, vykoupat tělo, aby tamti oni na pohovoru nemohli říct slečno smrdíte, odejděte.
Jeden autobus směr Beroun, hodinka u babičky a slova podpory, aby to Lenuš zvládla.
Lenuš ale, jak se později ukázalo, potřebovala slova podpory k něčemu úplně jinému.
Vystoupila na stanici metra Českomoravská a jala se hledat jednu nejmenovanou ulici, kde sídlí jedna nejmenovaná firma.
Hledala, hledala,..ale řepu nevytáhla. Ptala se kolemjdoucích nejdřív na firmu, pak alespoň na ulici. Kolemjdoucí nevěděli. A tak skočila do blízkého byznys centra, s vírou, že alespoň paní recepční bude vědět. Či tušit. Netušila. Lenuš proto
zašla do dalšího byznys centra. Ale ani tam nevěděli, kde firmu a ulici "vedle O2 areny" hledat. Nevěděl to ani příslušník pomáhající a ochraňující skupiny na stanici.
Co hůř, nevěděla to ani slečna na informacích, které Lenička volala a bude ji to ještě asi hodně bolet, až uvidí fakturu za telefon.
Nejhorší ale bylo, když to nevěděla ani slečna přímo z firmy, tentokrát ale z jiné pobočky. To už Lenuš přepadaly mrákoty, protože hledala a obíhala O2 arenu již hodinu. A O2 arena opravdu není malá. A jelikož je kulatá, je "vedle" všude okolo
ní.
Slečna z firmy zavolala Lenuš zpátky, aby jí řekla, že má jít od areny doprava a po sto až dvou stech metrech uvidí velkou prosklenou budovu. A to je prý ona. Lenuš šla, šla víc než sto, víc než dvěstě metrů, možná víc, než pětset. A jediná prosklená
budova, kterou potkala, byla budova ještě nedostavená, obehnaná takovým tím plotem - "jó jó na vlnitý plech já mám odmalička pech.." jak zpívají pánové Svěrák a Uhlíř. Tentokrát to byl fakt pech, protože a jelikož byla budova nedostavená, nic v ní nebylo
a tedy ani sídlo firmy.
To už byla Leničce opravdu velká zima a byla opravdu hodně naštvaná na sebe, pána, který napsal "vedle O2 areny", na Pražáky, kteří byli Prahy znalí asi jako já, takže jako vidláci (ne nadarmo jim autobusáci říkají Kaštani). Ale to nic proti Pražákům,
s jednim chodim, moje matka je taky Pražanda a když to vyjde, budu za chvíli taky, ale nevědět, že ta ulice je přesně v tom jediném kousku celého okruhu, který jsem neprobádala, to je opravdu ostuda.
A tak jela Lenuš celá zkřehlá zase sockou domů. Cestou do Berouna stála, a to na nejblbějším místě v celém autobusu, tam, kde se člověk může chytit jen nad hlavou. Lenuš sice není žádný prcek, ale taky ne dlouhán, a proto musela celou cestu stát na
špičkách a držet se, ačkoli jel autobus stále rovně. Jak známo, kvalita našich dálnic není úplně valná, a tak Léňa celou cestou poskakovala, klátila se a natáhla si svaly na obou pažích.
Toho dlouhána, co by si o tu tyč nahoře mohl spokojeně opřít čelo a spát, samozřejmě nenapadlo pustit Lenku na své místo, kde se mohla chytit sedačky ve výšce, která by ji nikterak neohrožovala, a tak se opíral a vesele se bavil poletující dívkou v
nitru autobusu.
Nakonec Lenka málem odešla ven z domova s překvapením v tašce, protože kočka se rozhodla, že dneska bude nocovat právě tam. Pak Lenuš povyprávěla svůj příběh své rodině, svým přátelům, všechny náramně pobavila a teď, když ho napsala i sem, může jít
v klidu spát, opájena vůní levandule a smradem kouře z vlasů.
A jestli se neprobudí, bude spát sto let, protože byla píchnuta mnoha kočičími drápky do holého stehna, kde má teď vyryty tři tlapičky. A to docela bolí.
KONEC
