jak to bylo s brkem
jsem zpět. Přiznávám se, že jsem zpět už delší čas, než je dnešní den, ale ač jsem se snažila, nedonutila jsem své literární střevo k tvorbě.
Dnes se mi zdá, že bych mohla vyplodit i víc než větu "v Poděbradech bylo fajn", tak to zkusim:-)
V pátek v 15:11 jsem spolu se dvěma dívkami ze školy nasoupila do narvaného vlaku směr Poděbrady. Z plánu sníst svůj oblíbený hermelín během cesty sešlo, jelikož jsem celých 50 minut stála a v takové situaci se jídlo mění v problém.
V Poděbradech jsme vystoupily,po cestě na určené místo jsme posbíraly další a další naše kolegy s rolemi balicích papírů a čtvrtek v rukách či ruksacích a společnými silami objevili budovu, u které jsme měli zakotvit. Tak jsme tedy zakotvili.
Přijelo hnědé fáčko, z něj vyskočil náš profesor- MAGISTR Alík, jak mu přezdívám, vrazil mi do ruky klíč, zamumlal "první patro 107 na konci chhodby" a zaptal se , jestli umím odemknout dveře. To vypadám vážně tak neschopně??? Kažopádně jsem zjistila, že umím víc než to. Umím dveře otevřít silou vůle. Za pomoci jen malé síly fyzické. Prostě jsem do dveří vrazila klíč a ony se otevřely úplně samy. Ale Alík to neviděl.
Následovala rychlá akce "nechte si tu věci na práci a honem za mnou". Tedy- ta akce by bya rychlá, kdybych neměla problém s prostatou (vim, že ji nemám) a nemusela jít na wc, čímž jsem svou skupini zdržela.
A tak jsme mazali do penzionu Purkyně. Bylo nám řečeno, že je to "nic moc". A byla to pravda. Nejsem žádná primadona, nevadil mi ani pokoj ani hotel, to naopak, miluju domy z první republiky a jednou bych něco takovýho chtěla vlastnit, ale rybenka (takovej malej ošklivej hmyz nechutnej) v posteli mi opravdu vadila. Ráda sim pod stanem, dokonce radši než v posteli( v létě), protože tam si zatáhnu síťku a mám pocit, že jsem v bezpečí před touhle havětí. Jenže tady žádná síťka nebyla. A já fakt nemám ráda hmyz. Ještě že ta postel, po který to lezlo, nebyla moje:-))) Stejně jsem se pak ale hodně zdráhala ulehnout.
Nicméně od Purkyněho jsme mazali zase zpět do stosedmnakoncichodby. Tam jsme tvořili a tvořila a byli jsme hrozně akční. Nejakčnější bylo moje husí brko. Ovšem jen do doby, než se pod návalem mé akčnosti prostě a jednoduše zlomilo. Smůla. Jak krátká kariéra. Ještě že doma jich mám asi pět.
Když jsme se dostatečně vyakčnili, makali jsme zase za Purkyněm a tam jsme se dohodli s celým akčním abstraktním uměleckým osazenstvem, že se sejdem za deset minut dole a půjdem pařit.
Já s další Lenkou (tý lezle v posteli ta rybenka, ale zatajila jsem jí to. Jen jsem j sklepla) jsme to ale opět zdržely. Ještě že existujou ty mobily. No ne!! Zbytek už čekal u mého mhrdiny- JIŘÍKA!!!!!!!!!!!!!
Stál tam. Tak krásný, jak ještě nikdy nebyl, v záři reflektoru, tak majestátný výraz se odrážel v jeho tváři ukryté ve stínu... A ani si mě nevšimnul.
Nezbývalo, než se na něj prostě vykašlat a jít vypít dva betony do místního baru.... Bugr se myslim to místo jmenuje. Zrovna tam probíhala pyžamová párty. Pyžamo měli tři lidé. A to obsluha.
Kolem nás byla všude místní omladina. Je stejná jako omladina všude jinde. Ukřičená, opilá, nemožná ve výběru songů v jukeboxu a povětšinou nezletilá.
Z Bugru do Inferna. Kriste. Opět jsem se setkala s diskotékou. Byla to docela sranda, všichni co jsme tam byli jsme vesměs naprosto nedisko typy a tak jsme tam tak seděli, křičeli na sebe přes nesmyslné mixy asi 3-4 tanečních tracků a tančili, aniž bychom chtěli. Ta "hudba" totiž hraje tak nahlas, že celá budova nadskakuje a s ní i my.
Tam jsem nevydržela dlouho. Jen dobu nezbytně nutnou k okomentování všech tanečníků na parketě, tipnutí, kolik jim je asi tak let a povzdechnutí "jak se na tohle jako tancuje??". Pak jsme šly s Lenkou a Lenou, které jako já milují Gilmorova děvčata, vstříc poděbradským nočním stínům a temnému halekání, které naznačovalo, že minimálně jeden člověk dneska přebral...
Následovala sprcha, sms "dobrou" prolétla vzduchem a pak už jím létala jen prapodivná slova jako chandžík, dža, íkváček apod, příhoda "zamávej mamince", křeček, a to vše zabralo další hodinu, než se pokojem rozlehlo jen spokojené spavé odfukování. Ne moje ovšem. Mě neustále strašila rybenka, pavouci, chrup, špatnej polštář, chrup. prší, chrup,...chrup
Ráno bylo peklo. snídaně skvělá, ačkoli bych si nikdy nedala dobrovolně k snídani párek, v sobotu si o něj mé tělo vysloveně řeklo a tak jsem vesele přikusovala párek k volskému oku, zapíjela ho přeslzazeným čajem a bylo mi krásně....
A pak jsme tiskali a ztiskali..a to neni tak zajímavý. A pak jsme šli taky na oběd... a pak jsme tiskali:-)))
Nakonec přišel odjezd. Seděly jsem s holkama v kupíčku, mluvily do tašky a do propisky a skákaly jsme veseledo rytmu vlaku..venku svítily lampy a byla tam zima...
Ten večer byl příjemný... Přijela jsem ke K., pohádali jsme se a pak jsme jen tak unaveně leželi a mlčeli a semtam jsme řekli nějakou hloupou větu a semtam se ozval smích. Ale jen takový ...jemný. milý smích. Leželi jsme a bylo nám hej. v teplém objetí za zvuků asijského bojového umění. Krásný večer.
Dneska jsem ale byla ve škole a zase jsem se vztekalaa zase jsem musela koukat na lidi, který nemůžu vidět...Ale zítra bude zase líp.
21. 11. jedu zase za JIŘÍKEM. Vezmu si víc brk.
A v Bugru je heliová párty:-))))