U této cesty se pak hromadily vraky nejrůznějších předmětů, (používat plátno už svědčilo o beznadějném konzervativismu), kompozice z hadrů, starých židlí, žárovek (mohly i blikat), konzerv nebo kupek kamení, pomalovaná vrata a nalakovaná prkna, někdy dokonce umně pobitá hřebíky (pokud možno rezavými), vše ovšem
za ceny, které tvořily základy pyramidy, na jejímž vrcholu nyní stanul Pollockův „obraz“.
Škoda, že se téhle rekordní ceny nedočkal Ephraim Kishon, který ve svém pamfl etu „Picassova sladká pomsta“ si to rozdal s moderním uměním a jeho šiřiteli. Zdá se, že moderní umělecká díla se tvoří výlučně pro dvě bytosti, totiž
pro kritika umění a pro obchodníka.
Pro publikum, pro obyčejné lidi, jako jsem já, je toto umění naondulovanou šarádou… Už od svých studií na akademii umění se ptám, jak dlouho si lidé ještě nechají líbit to monstrózní obelhávání, jak
dlouho lze obcházet zdravý lidský rozum? Zdá se, že věčně…
Tři miliardy korun za jakýkoliv obraz je nesmyslná částka; vypovídá pouze o tom, že pro majitele jsou tři miliardy tolik co pro běžné občany tři stovky. Pokud byly takto vydraženy právě Pollockovy barevné fl eky, svědčí to jen o
absurditě naší doby, o naprostém zmatení hodnot, o snobismu, který je schopen vystavovat svoji přihlouplou tvář, svoji estetickou tupost, svoji bezmeznou závislost na mínění těch, kteří se módně považují za zasvěcené.
Pro podnikavé současníky je tu i podnět. Máte hodně staré auto či ledničku? Neodvážejte je do šrotu, ale polijte je barvami, ty nechte volně stékat po karoserii, zabraňte (jako Pollock), aby ani náhodou nevytvořily nějaký tvar.
Najměte si galerii (nejlépe v zahraničí) a vystavte je.
Domluvte se s výtvarným kritikem, aby napsal nadšený článek o autoartu či ice-boxartu. Měli byste velkou smůlu, kdybyste svůj vrak neprodali aspoň za několik milionů.
