MarTina Ledeč nad Sázavou

 a ke mně se otočil muž důstojného věku a vzhledu a světlých kalhot.

"Omlouvám se," prohlásil, "ale právě jsem se z toho posral."

Včera jsem jela.

Koňmo.

Polňačkou.

Kde se vzal, tu se vzal, štrůdl z matek.

(Pokud by měl nekdo obtíže představit si závin plněný kovovými součástkami, nechť to zkusí s kolonou tlačiček dětských kočárků, doplněnou entropickým houfem samochodících dětí. Tato představa je snažší a lépe odpovídá popisované realitě.)

Jedna z matek kočárkářek slušně pozdravila a na oplátku chtěla vědět, kam to vede.

Tedy kam vede ta polňačka.

Požadované informaci se jí ode mne promptně dostalo.

Poděkovala a významně se rozhlédla po dětských hlavičkách.

„Podívejte, děti, takhle vypadá kůň,“ prohlásila a ukázala dětem, kam že se to mají podívat, tedy směrem ke mně. „Myslím to dole, ne to nahoře!“

No, co byste té dámě řekli vy?

Už nikdy poprvé

už nikdy poprvé

a vždycky naposledy...

seběhnout hloub a hloub

co možná nejhlouběji

do temna zbylých slov

co léta hladovějí...

choulím se ve prostřed

a prostřed k konci pluje

a žádné

„těším se“

a samé

„pamatujem“

už nikdy poprvé

a vždycky naposledy...