Makovec Muž, 47 let

 Po zvážení jsme se rozhodli odřeknout naše vystoupení na koncertě v Brně 31.5.2008 a to z jednoho jediného důvodu. Rozhodně se neodvažujeme tvrdit, jestli Hastur, člen kapely SEMAI, je nebo není nácek, už i proto, že ho neznáme, nikdy jsme ho neviděli a nemluvili s ním osobně. Rozhodně ale nehodláme sdílet jedno pódium s kapelou, která na svých internetových stránkách a myspace profilu odkazuje (a tím podle nás propaguje a podporuje) na kapely propagující nebo spojené s nacismem, rasismem a antisemitismem a jejíž člen vědomě nosí oblečení vyráběné neonacisty pro nacisty (Thor Steinar). S Hasturem jsme se zkontaktovali mailem, ve své odpovědi všechno toto (nošení Thor Steinar, odkazy na NS black metalové kapely) potvrdil.

Možná je naší chybou, že jsme na toto přišli poměrně pozdě a ne z vlastní iniciativy, ale pravdou je, že jsme v případě tohoto koncertu (a lidí, kteří jej organizaují) nic podobného neočekávali a sami jsme byli zjištěnými informacemi a skutečnostmi překvapeni.

Toto naše rozhodnutí není namířeno proti black metalu jako takovému (někteří členové FWWM black metal sami poslouchají), ale proti NS black metalu a neonacismu jako takovému a jeho propagaci.

Tímto se omlouváme všem našim fanouškům a fanynkám a všem potencionálním návštěvníkům a návštěvnicím brněnského koncertu, kteří/ré se na něj chystají kvůli nám.

Případné reakce, připomínky či dotazy na toto prohlášení směřujte na mail firewalkwithme@atlas.cz nebo na osobní maily členů kapely. V žádném případě na ně nebudeme reagovat na diskusních fórech internetových stran, kde bude toto prohlášení zveřejněno.

FIRE WALK WITH ME

Už dlouho jsem chtěl napsat něco podobného, protože mi je ze současného hip hopu občas na zvracení, třeba když jsem si tady na bandzone přečetl, že jeden raper vyhrožuje druhému policajtama a soudama proto, že mu údajně ukradl kousek textu, když se šestnáctiletý rapreky snaží bejt strašně drsný jen proto, aby zapadly, přitom jim to ale nejde vůbec věřit, je toho víc, na druhou stranu mě těší, že ještě stále v hip hopu nacházím spoustu lidí, kapel a věcí, pro který mi stojí ho poslouchat. Jak říkám, chtěl jsem něco podobnýho napsat, dneska jsem ale při brouzdání netem našel níže uvedenej článek, kterej to popisuje skoro přesně tak, jak bych to asi napsal já. Originál článku najdete na http://www.a-kontra.net/cerny-beaty-proti-proudu a mám dojem, že to vyšlo i v nějakém čísle A-Kontra. Doufám, že to autorovi článku nebude vadit, ale tohle stojí za další zveřejnění. Na hip hopu mě nikdy nezajímal naprosto stupidní macho postoj pána a vládce světa, homofobní přístup k homosexuálům, nablejskaný auta, stokilový řetězy, naolejovaný buchty v těsnějch bikinách (vždycky jsem nechápal, jak může např. tančit v klipu nebo dokonce zpívat holka v songu nějakého macho hip hopera, kterej zrovna v tom songu degraduje holku jen na stroj na píchání nebo podpůrný a vyživovací systém pro kundu). Takže, u mně respekt hip hopu, ale pouze tomu, kterej má co říct - party shity mi fakt nic neříkaj. A když už hip hop jako zábavu, tak v podobě Čokovoko.

Černý beaty proti proudu
„Hip-hop je punkem dneška.“ Takto hip-hop popisují mainstreamová média. Myslím si, že se jedná o tvrzení přehnané, nicméně něco na něm zřejmě bude. Následující řádky se vám budou snažit popsat hip-hop jako takový s důrazem na jeho zásadní hudební element, kterým je rap. Zda je hip-hop novodobým punkem si již rozmyslete sami, můj názor je ten, že hip-hopová kultura v sobě opravdu skrývá revoluční potenciál, který ale zatím nebyl plně využit.

Hip-hop se skládá ze čtyř elementů: MCing (rap), DJing, B-boying (breakdance) a graffiti. Pátým neoficiální elementem je beatbox (vytváření zvuku – beatu - pomocí úst). Hip-hop je spjat s kulturou černošského obyvatelstva v dnešních Spojených státech, kde také vznikl. Většinou se za zlomový moment udává rok 1970, ale za účelem nalezení jeho prapočátku bychom museli jít v historii opravdu hodně zpátky, a to až na otrocké plantáže v severní Americe. Hip-hop vznikl spojením africké ústní tradice (rap), jamajské hudby (kultura DJů) a breakdance pak zase ovlivnily asijské kung-fu filmy. Hlavním městem hip-hopu je New York, a to především čtvrť Bronx (důležitou roli hrají také Harlem, Queens nebo Brooklyn atd.). K hip-hopu neodmyslitelně patří kultura ghetta, která je nekonečným námětem pro texty většinu rapperů. V ghettech žijí lidé v otřesných sociálních podmínkách, většinou pod hranicí chudoby, bez zájmu bohaté Ameriky. Jednou z mála možností, jak se uživit, je vydat se „nezákonnou“ cestou, tzn. živit se především prodejem drog. Rappeři tak zpracovávají v textech svoje zkušenosti s tvrdou realitou, kterou zažívají. Hip-hop je kromě basketbalu jednou z mála možností, jak se vymanit z bídy.

První hip-hopová generace v USA vyrůstala v 60. letech, kdy se černošské obyvatelstvo snažilo bojovat proti rasové segregaci – symboly boje za jeho osvobození se stali duchovní Martin Luther King (zavražděn 1968), Malcolm X (zavražděn 1965) či Strana černého pantera . Hip-hop navazoval na své černé předchůdce – jazz, blues, soul a gospel. Černí jazzmani nicméně hráli v USA většinou ještě v 50. a 60. letech roli jakýchsi hraček pro pobavení bílých (typický příklad „věčně usměvavého“ Louise Armstronga). Se zcela novou koncepcí přišel v roce 1958 se svou první deskou „Please, Please, Please“ James Brown. Za zlomovou je často označována jeho skladba „Say it loud, i´m black and proud“ (Řekni to nahlas, sem černej a hrdej). James Brown se svým tvrdým funkem vystihl náladu generace mladých frustrovaných černých Američanů a povzbudil je v jejich boji za rovnoprávnost. V tehdejší době bylo velmi důležité přesvědčit černošské obyvatelstvo obecně, že není a nebude vždy až to druhé za bílým, ale že se mu dokáže vyrovnat ve všech směrech. Černá hudba mu k tomu poskytla dokonalou živnou půdu.

V 70. letech vydává své první desky radikální jazzový básník Gill Scott-Heron, který se hlásí k odkazu Černých panterů a poukazuje na rasovou diskriminaci, ke které v USA dochází. Curtis Mayfield (hrál moderní soul) nebo Gill Scott-Heron prosazují radikální antirasistický politický směr (tedy, že rasismus nevymizí, dokud nebude zničen kapitalistický systém). Hudbu Gilla Scotta Herona ale stále nelze považovat za hip-hop. Za rozhodující okamžik je označován příchod jamajského přistěhovalce Clive Campbela aka DJ Kool Herc do Bronxu (aka = also known as = také znám jako). Ten je označován za prvního DJe, který vymyslel tzv. break beats, tedy jako první prodlužoval původně krátké úseky hutné hudby přehráváním dvou vinylů. Po něm přichází na scénu legendární DJ Grandmaster Flash a DJ Afrika Bambaata. Na konci 70. let se ustavuje „klasická“ hip-hopová kapela, kterou tvoří jeden či několik MCs (MC = Master of Ceremony, MCs neboli rappeři a rapperky vypráví své příběhy v rýmech) a DJ. Velice důležitou roli při skládání hip-hopové hudby, která je založená na rytmu, má producent. Ten skládá celou píseň a také stojí za finálním zvukem jednotlivých desek.

V roce 1979 vychází první komerčně úspěšná hip-hopová nahrávka, kterou má na svědomí skupina Sugarhill Gang a jejich píseň „Rappers Delight“. Mladí lidé postávají na ulicích a snaží se soutěžit o co nejlepší rýmy (tzv. battle = bitva). Battly se konaly ve všech elementech hip-hopu, jsou koncipovány jako souboj. Hip-hop tak začal zčásti nahrazovat násilné bitky v ghettech, namísto kterých se konaly battly v rapu nebo breakdance. Hip-hop se rozjíždí a zlatá éra 80. let začíná. Tato doba je tak označována proto, že do hip-hopu ještě nezačaly proudit peníze nadnárodních korporací a většina textů se zabývala sociálními problémy. Neustále rostly zástupy lidí fandících této kultuře, graffiti zažívalo nejlepší léta, kdy sprejeři nebyli ničeni tvrdou represí ze strany policie, jak je tomu dnes s kamerovými systémy nebo vrtulníky, které např. využívá policie v Německu při jejich pronásledování. Hip-hop představoval underground, nicméně jak tomu bohužel bývá, mainstreamová média si jej pro jeho obrovskou popularitu začala všímat. Za zlomový okamžik považuji chvíli, kdy průkopnická skupina Run D.M.C., známá svou oblibou oblečení a především bot od firmy Adidas, podepsala reklamní kontrakt s touto nadnárodní korporací. V roce 1994 se dá mluvit o hudebním vrcholu rapové hudby, skupiny jako De La Soul nebo A Tribe Called Quest svým svérazným hudebním pojetím hip-hopu a uvědomělými texty popisují výstižným způsobem realitu černošské mládeže v Americe. Na druhé straně stojí gangsta rap, představovaný skupinou NWA (Niggaz with Attitude – Negři s názorem), jehož texty můžeme stále ještě považovat za politické, i když se točí také okolo tradičních macho témat. Bohužel od roku 1994 se hodně změnilo, rappeři sice dál vyprávějí své pouliční příběhy, nicméně do hip-hopu začínají proudit velké peníze, a tak se původní sociální poselství začíná rozmělňovat. Scéna se pozvolna rozděluje, hip-hop se stává nejprodávanějším hudebním stylem na světě, tzn. především obrovským byznysem. Situace ovšem není tak tragická, po celém světě existují stovky nezávislých hip-hopových labelů, které vydávají kvalitní hudbu s poselstvím. Vedle mainstreamu tak vyrostla velmi silná undegroundová scéna, často se z undeground MCho stane velká hvězda.

Proč hip-hop zkomerčněl? Především jej změnily velké peníze a móda, která se z něj stala. I u nás můžeme vídat zástupy mladých lidí v typických vytahaných kalhotách, ležérních mikinách, čepicích atd. Hip-hopové oděvní firmy jako Fubu nebo Rocawear vydělávají miliony dolarů. Hip-hop pochází z ghetta, od chudé černošské mládeže, pro niž způsobem, jak se při tvrdém životě na ulici odlišit, bylo oslnit ostatní drahou mikinou, bundou, zlatým řetězem. Leckdy se stalo (a stále stává), že lidé žili v hrozných životních podmínkách, ale i přesto kladli největší důraz na oblečení. Materiální aspekt této kultury je obrovský. Myslím, že se nebudu mýlit, když napíšu, že dnešní běžný posluchač bude hip-hop považovat za hodně povrchní styl a především velkou pózu. V současných klipech se prohání vypracovaní fešáci s polonahými krasavicemi v obrovských drahých autech, kožichy a tuny bankovek jsou „samozřejmostí“. Tak představuje hip-hop mainstream, k dovršení „rebelie“ patří všudypřítomný joint. Stav věci myslím nejlépe vystihl anglický rapper JEHST: „Chtěl bych, aby všichni lidi v hip-hopové kultuře skutečně chápali odkud to vše pochází a nenechali si vymývat mozek obrazem z médií, od korporací, reklam a zasraných počítačových her. Lidi si musí uchovat svou víru a nekrmit to negativní. Je to koneckonců naše hudba a kultura a nikdo nám nemůže nic diktovat. Není nic falešného na tom, když o hip-hopu někdo v Čechách, Anglii nebo já nevím na Kubě říká: „Tohle je naše kultura“, protože se s tím identifikujeme. Tyhle aspekty a elementy pak mohou přispět k sociální změně společnosti. Můžete děti odvrátit od zločinu, násilí a blbostí. Jak velké jsou disky tvého auta, kolik aut ti stojí v garáži nebo kolik diamantů je na řetězu, co se ti houpe okolo krku, to nemá nic společného s hip-hopem, ale jen a jen s kapitalismem. Lidi se musí ptát, proč jsou některé kapely velké a jiné malé. Třeba z takových Dead Prez by mohla bejt jedna z těch velkých, ale žádný label v Americe nedá prachy do militantních politickejch pro-black rapperů. V zájmu místních mocných se více hodí dávat peníze do kapel, které propagují prodej drog a válku gangů – kvůli kontrole populace. Hip-hop je o tom mít vlastní hlas a nikoho nekopírovat“ (Bbarák, 12/2005). Samozřejmě v našich končinách je tomu všemu třeba mít tak trochu „černé“ srdce, což v rockových Čechách nepatří úplně k folklóru. Ale zkus propadnout houpavýmu rytmu s pořádným textem a uvidíš. Public Enemy Za první opravdu politickou hip-hopovou kapelu se často označují

Public Enemy
Jejich první album „YO!Bum Rush The Show“, které vyšlo v roce 1987, znamenalo přelom pro celou hip-hopovou scénu. A to jak po hudební, tak i textové stránce. Ústřední postava Public Enemy, rapper Chuck D, ve svých textech tvrdě napadá rasismus, odsuzuje americký politický systém, hlásí se k odkazu Malcolma X a Černých panterů. Skupina se v 90. letech dostala na svůj vrchol, nebyla však aktivní jenom na hudebním poli. Chuck D vystupuje spolu s dalšími jako přednášející na univerzitách, bojuje proti systému, který je založen na penězích, rasismu a nadvládě bílého muže. O Public Enemy a jejich vlivu na černou mládež se dokonce začala čile zajímat i FBI. V letech 1991 a 92 byl Chuckovi D například odposloucháván telefon. Po tom, co se tato věc dostala na veřejnost, začala smršť kritiky černé komunity vůči policejním složkám, FBI i CIA. Public Enemy stále vydávají alba se kritickým náhledem na svět, v současnosti se jejich hudební aktivity zaměřují především proti americkému prezidentovi Bushovi a jeho administrativě, tzn. proti tzv. „válce proti terorismu“. Slavný je výrok Chucka D: „Hip-hop je CNN pro černé“. Public Enemy už dvakrát koncertovali v České republice.

Paris
Cenzurou nejvíce pronásledovaný rapper je novodobý Černý panter Paris, vlastním jménem Oscar Jackson. V roce 1991 vydal první album „The Devil made me do it“ (Ďábel mne donutil to udělat) plné kritiky kapitalistického systému z pohledu mladého černocha. Parisovy koncerty byly rušeny, byl označován za rasistu naruby. Druhé album už Parisovi nevydala ani firma Tommy Boy a vyšlo tak vlastním nákladem. Přesto zaznamenalo celosvětový úspěch, deska se jmenuje „Sleeping with the Enemy“ (Noci s nepřítelem). Největší rozruch způsobila píseň „Bushkilla“ (Bushův zabiják), v níž Paris otevřeně mluví o vraždě tehdejšího prezidenta USA George Bushe staršího. Paris opět útočí na kapitalistický systém, snaží se probudit černé, aby poznali své vlastní dějiny a původ, v textech jsou časté odkazy na „Matku Afriku“. Na obalu alba vidíme před Bílý dům vycházejícího prezidenta Bushe staršího a Parise, který na něj čeká za stromem se zbraní v ruce. Na rozdíl od „klasických“ macho-raperů Paris v textech hovoří i o ženských právech a snaží se povzbuzovat černošky k feministickému myšlení. V roce 1996 zakládá Paris spolek Guerilla Funk, který vydává nahrávky černého politického hip-hopu a zároveň se mnoha projekty snaží podporovat černošskou komunitu. Paris úzce spolupracuje a vydává nahrávky skupin jako jsou Dead Prez, Public Enemy, MC Ren, Kam, feministky Conscious Daughters nebo Immortal Technique. Label Guerilla Funk v současnosti nabízí nejzajímavější politický hip-hop, doporučuji kompilaci Paris presents The Hard Truth Soldiers vol. 1.

Na časté narážky na svůj údajný rasismus naruby odpověděl Paris v textu jedné písně, kde nabádá černé k tomu, aby za všechno neobviňovali bílého muže: „Problémem není on.“ Jinak se ale označuje za striktně pro-černošského, snaží se pozdvihnout svou komunitu. Paris koncertuje i v Evropě a spolupracuje s mnoha rappery, kteří mají podobné názory.

Talib Kweli
Talib reprezentuje hip-hopový newskool. Patří mezi mladší rappery, kteří už nezažili bouřlivá 60. léta. Umělec sám sebe neoznačuje jako politického rappera, nicméně politikou se zabývá téměř každá jeho píseň. Talib podporuje spolu s dalšími organizace Refuse and Respect (organizace bojující proti státním represím), Hip-hop for respect (proti policejnímu násilí), také účinkoval na několika benefičních koncertech pro Mumiu Abu Jamala a další politické vězně. Mnoho rapperů se podobně jako on neoznačuje za politické, mají zřejmě pocit, že by tím pádem mohli ztratit fanoušky, kteří by si je dali do škatulky „politika“ a ztratili by o ně zájem. Rappeři chtějí být bráni jako „umělci“ a jako takoví se pak samozřejmě mohou vyjadřovat k tomu, co je trápí, avšak jako umělci, ne političtí rappeři. Pro někoho (poměřuji-li je především s politickým hardcorem) nepochopitelné, nicméně Talib vysvětluje: „Musím jim vyjádřit nějakou podporu. Pro umělce jako jsem já je velmi snadné stoupnout si na pódium a křičet „osvoboďte Mumiu“. Někdy se cítím jako kdybych utíkal, je to tak snadné. Je jednoduché žít tímhle životním stylem, ačkoli si myslím, že je to bezpochyby boj. Dělám těžkou práci, ale mluvení na pódiu o politických vězních je snadné. Mám mikrofon, kontroluju publikum. Žiju život pro rýmování. Tohle je moje dráha. Miluju to a zároveň mě platí šeky. Nemůžu o sobě říct, že nejsem v první linii boje. Já jsem jenom hlas, reprezentuju celý zápas. Lidé jako Dead Prez jsou v první řadě aktivisty, teprve poté umělci. Já o sobě nemůžu říct totéž, i když nemůžu tvrdit, že je něco špatného na tom, jaký jsem. Hraji jen svoji roli. Nikdy jsem nebyl v žádné organizaci… Jediné co můžu dělat, je odkazovat na knihkupectví.“ Talib spolu s Mos Defem koupili knihkupectví Nkiru Center For Education and Culture, které slouží jako zdroj vzdělávacích aktivit pro brooklynskou komunitu (Bbarák 21/2003).

Na své poslední řadové desce nazvané „The Beautiful Struggle“ popisuje Talib svůj postoj ve stejnojmenné písni takto (volný překlad): „Revoluce je tady, ale nechci ji vést, omluvte mě, že se směju, ale já vás nechci měnit. I když se snažíš změnit svět, omluv mě, že se směju. Snažíš se chodit do kostela a najít víru, ale všechno co tam slyšíš, jsou jenom klepy a rozpory. Snažíš se nějak volit a podílet se na vládě, ale zkurvený demokrati jsou stejný jako republikáni. Podporuješ organizaci, která zná černošskou historii, ale zeptej se jich, jak chtějí získat peníze a zjistíš, že je to záhada. Hledáš nápravu , ale nevíš, co tě zraňuje, ale revoluce je tady, revoluce je OSOBNÍ. Nazývají mě politickým rapperem, ale já „don´t fuck“ s politiky, říkám jim, že je nechci následovat. Já jsem vyrostl na KRSovi, Chris Wallaceovi, (následuje výčet dalších klasických legendárních rapperů a skupin). Přednáším ve školách, protože říkají, žej sem inteligentní, ale je to spíš proto, že jsem úspěšněj. Kdybych byl špatnej, byl bych irelevantní.“ Následuje smršť rýmů a závěr: „Národ se chce cítit bezpečně, tak všichni blázní se zbraní, stejně jako když rozjel Reagan válečný hry v osmdesátejch. Ze stejnýho důvodu chci strhat řetězy z mých dětí. Ten boj je krásnej (beautiful struggle), jsem příliš silnej pro vaše otroctví.“

A ještě jednou Talib: „Příliš mnoho rapperů se potýká s materialismem. Je sice fajn chtít kvalitní věci, ale když nechápeš z jakých předků pocházíme nebo že je důležité být aktivní ve vlastní komunitě, majetek neznamená nic. Je to jenom jedna z věcí, která trochu frustruje naši generaci“ (www.talibkweli.com, BBarák 12/2003).

Další politické kapely
Skupin, které vycházejí z afrocentrismu, je v hip-hopu opravdu hodně. Jedná se samozřejmě o rozjíždějící se hip-hopovou scénu v Africe zastoupenou např. i v Evropě populární senegalskou skupinou Positive Black Soul. Z nejslavnějších jsou to dále Arrested Development, kteří hovoří o návratu do Afriky, stravují se vegetariánsky a žijí komunitním způsobem života. AD se vymezují proti gangsta rapu, který podle nich lidi nevzdělává, ale naopak ohlupuje. Z dalších uvědomělých rapperů patří mezi nejvýznamnější vegan Common, KRS-1, Mos Def, Daily Plannet, Dilated Peoples, zavražděný kontroverzní gangster 2Pac, Nas, The Roots nebo soulovo-hiphopová veganka Erykah Badu.

Dead Prez
Ojedinělá pozice patří v současnosti velmi populárním Dead Prez, kteří si zakládají na svém veganství, odmítání alkoholu a ostatních drog kromě marihuany a hašiše. Jejich rétorika je podobná Parisově, jsou to především aktivisté a teprve potom hip-hopeři. Jejich texty jsou zaměřeny proti policii (podle DP vždy „prasata“), prezidentu Bushovi, válce proti terorismu a samozřejmě celkově proti kapitalismu. Snaží se bojovat za osvobození politických vězňů, např. Mumii Abu Jamala nebo Leonarda Peltiera . Dead Prez sami sebe označují za Černé pantery, vystupují militantně a jsou podobně jako Paris označováni za rasisty. To je ale stejně jako v případě Parise neopodstatněné. Pro ilustraci uvádím refrén jejich písně „Know your enemy“„ Poznej svého nepřítele, poznej sám sebe, to je politika! George Bush je mnohem horší než bin Ládin. FBI a CIA jsou skuteční teroristé“.

Nezávislé labely a Evropa
Velice důležité jsou také nezávislé labely, hodně dobrého rapu vydává Epitaph, např. skupiny Sage Francis nebo Atmosphere. Sázkou na jistotu je také label www.alnaturallhiphop.com v čele s rapperem Capital D, který do svých songů sampluje projevy Noama Chomského. Velmi kvalitní věci vycházejí i na Stones Throw. Leckdy vycházejí desky některých politických kapel na majorlabelech, což je jeden z mnoha paradoxů. Zatímco Amerika se ve větší míře rozhodla jít mainstreamovou cestou hip-hopu, v Evropě se dějí jiné věci. Mezi nejzajímavější země patří z tohoto hlediska Německo nebo Francie, kde byla za jednu z příčin nepokojů v různých předměstích udávána i „hlasitá rapová hudba“. Doporučuji skupiny I AM, Supreme NTM, Fonky Family nebo MC Solaar. Ovšem k tomu vůbec nejlepšímu, co ve světě pomalých beatů v současnosti najdeme, patří anglicky rapující švédská hip-hopová skupina Looptroop.

Looptroop
Promoe, CosM.I.C, Supreme a Embee tvoří v současnosti asi nejpolitičtější rapovou kapelou. Navíc dělají naprosto výbornou procítěnou hudbu, Embeeho nabité beaty jsou prostě pastvou pro uši. Členové kapely jsou vegetariáni, dredař Promoe vegan straightedge , který o tomto postoji narapoval už mnoho songů. Legendární je hlavně titulní skladba z jeho sólového alba „The Long Distance Runner“ a hláška: „No alcohol, no weed, no cigarettes, no e´s, no milk, no cheese, no eggs, no meat, just meditation and peace (Žádný alkohol, cigarety, mléko, sýr, vejce ani maso, jen meditace a mír).“ Koncerty Looptroop jsou jeden velký karneval, nové album jim vychází každý rok, desky vydávají na vlastním labelu David vs Goliath, a zajímavostí je, že s jejich distribucí jim pomáhá punkový label Burning heart. Vše funguje na principech čistého hardcoru, kapela odehraje koncert a pak jde prodávat své desky a bavit se s lidmi. To není u hip-hopových kapel rozhodně obvyklé, a i proto jsou Looptroop možná tak populární. Mohu doporučit všechny jejich desky. Samotní Looptroop: „Modern Day City Symphony“, „The Struggle Continues“ a „Fort Europa“. Sólová alba: Promoe - „Government Music“, „The Long Distance Runner“ a Embee – „Tellings from Solitaria“. Toto je svobodomyslný, upřímný hip-hop pro vaše uši a věřte, že klukům to můžete sakra věřit.

Hip-hopová alternativa
Hip-hop ušel dlouhou cestu, z totálního undergroundu až na komerční výsluní. Underground i komerce v hip-hopu ovšem nejsou od sebe tak jasně odděleny jako v jiných hudebních směrech, umělci spolupracují i přes rozdílné pohledy na věc. V Americe je to dáno především tím, že černošská komunita drží při sobě a i když ten nejkomerčnější bratr Jay-Z udělá cokoli, stejně jej přizvou Dead Prez k nahrávání desky. To dokumentuje i rozhovor s revolucionářem M1 z Dead Prez, kdy na otázku, co si myslí o 50Centově výroku, že „George Bush je dobrej, protože je gangsta“, odvětil, že „tohle byla hloupost, co 50 Cent řekl, ale má můj respekt.“ Pokud máte rádi hip-hop a smýšlíte levicově, najdete určitě mnoho kapel, které vám budou mluvit z duše. No, jenom si holt někdy povzdechnete, že za všechny ty kluky nebo holky, které právě posloucháte, byste vždycky ruku do ohně nedali. HIP-HOP 4EVA!! PEACE

Ladislav Nový

Poznámky:

[1] Článek se zabývá především jedním elementem hip-hopu, kterým je rap. Hudbu jako takovou nicméně označuji za hip-hop.

[2] Martin Luther King (1929-1968) - duchovní,  vůdce černošského obyvatelstva v boji za rovnoprávnost, vycházel z Gándhího principu nenásilného odporu.

[3] Malcolm X (1925-1965) - pročernošský radikální aktivista, na začátku 60. let horlivý stoupenec Nation of Islam. Zpočátku rasista, po vykonání pouti do Mekky se změnil, vycházel z panafrikanismu, předchůdce Černých panterů, stejně jako King zavražděn.
[4] Black Panthers Party – radikální revoluční pročernošská organizace (1966-1971), strana vycházela z marxismu, fanonismu a maoismu. Na pokyn šéfa FBI J. Edgara Hoovera byla Strana postavena mimo zákon a její členové vražděni a vězněni.

[5] Mumia Abu Jamal je americký černošský aktivista, člen Black Panthers, novinář a spisovatel, čekající 25 let v cele smrti na popravu, která má být provedena na základě zmanipulovaného a rasisticky podbarveného soudního procesu.

[6] Leonard Peltier je domorodý americký aktivista, který byl odsouzen za údajnou vraždu dvou agentů FBI.

[7] Vegan – nejí ani nepije žádné živočišné výrobky, straight edge – nekonzumuje žádné drogy.

Prameny:
Bbarák 21/2003, 12/2005
www.guerillafunk.com
www.looptroop.nu
www.okayplayer.com
www.rap.de
www.talibkweli.com
www.thetalkingdrum.com

crew:
Tomáš - kytara Fire Walk With Me, řidič
Bořan - bicí Fire Walk With Me
Makovec - basa, zpěv Fire Walk With Me, prudič
Sid - kytara Komplex Viny, kalič
Káďa - basa Komplex Viny, fotič
Mišák - bicí Komplex Viny
Brunet - zpěv Komplex Viny, bavič

ČTVRTEK 20.3.2008 - Vodňany RC Pohoda

Již klasicky pro mě celá akce začíná jako prvnímu, už v osm ráno sedám na vlak směr Písek. Něco po jedné mě u Bořana vyzvedává Tomáš a valíme pro dodávku a KOMPLEX VINY do Prahy. Cesta ranně odpolední Prahou je fakt šílená, stejnou dobu, kterou nám trvalo dojet z Písku do Prahy, se prodíráme Prahou do Libně, kde vyzvedáváme dodávku. Po převzetí dále spíše popojíždíme než souvisle jedeme na vysočanské nádraží, kde na nás již čekají KV stylem, jak mi napsal Sid do SMS: "kalíme na nástupišti, až budete před nádražím, prozvoňte." Vysočanské nádraží fakt oldskůl, u zaplivaného stánku narychlo kupuji dvě palačinky (od rána jsem nejedl) a blbec na otázku "chcete je ohřát?" suverénně hladově nedočkavej odpovídám NE! Blbec, žaludek jsem uspokojil, ale chuťové pohárky ne. Stejně tak jsem mohl sežvýkat polystyren.

Z Prahy vyrážíme kolem čtvrté. Opět prodíračka pražkými komunikacemi. V autě se hned v rukou KV objevuje flaška nějakého tvrdého chlastu, začíná být veselo. Pro nás písecké to vlastně je první výjezd s lidma, který neznáme tak dobře (ve smyslu, že s nimi nejsme v každodenním kontaktu - vlastně jsme jeli jen s GREX, LAHAR a loni s PPMH s RABIES, což jsou všechno lidi, s nimiž trávíme relativně dost času i mimo kapely, často se potkáváme na koncertech atd. S KV se sice známe, já trochu více než ostatní, už třikrát jsme s nima hráli, ale není to to samé), takže to začínám prožívat trochu jinak a cestou z Prahy o tom docela přemýšlím. Navíc KV jsou asi víc punk než my, prostě klasika raw punk již od pohledu (vysoký boty, nášivky, nábojový pásy - můj skoro hip hopovej ohoz je v jejich skupince trochu jako pěst na oko), takže v autě kolujou pivka, flaška, hází se jedna humorná hospodská/koncertní příhoda, či příhoda kontaktu s náckama za druhou, začíná to být docela zábavný. Z Bruneta se začíná klubat docela dobrý bavič a i Sid, když má trochu nakoupíno často zaperlí. Počítám, že nás čeká ještě spousta zábavy a začínám být v očekávání věcí příštích.

Zpět v Písku u zkušebny nakládáme aparát, já se snažím vyřešit menší problémy s basou a z kanystru do dodávky dolejváme nějakou naftu. Pak, asi v sedm, rychle do Vodňan. Z Písku je to do Vodňan cca 20-25 km, přesto se nám podaří blbě zatočit a "zabloudit". Začátek pěknej, doufám, že jsme si to tím vybrali.

V Pohodě už čekají KUSUMAM, který tu s námi dneska hrajou. Trochu negativní je, že kromě nich a "personálu" Pohody tu jsou tak jen tři lidi. Vynášíme aparát, KUSUMAM se sami nabízej, že chtějí hrát první, čímž nás docela potěšili. Během čekání až přijde více lidí (domlouváme se, že se začne o půl deváté, aby jsme do desíti stihli odehrát), si všímám, že tam Brožík má docela levně na prodej CD polských EYE FOR AN EYE "Dystans", tak ho kupuju a při Brožíkově oznámení: "Mám tu i nějaký polský kazety", otáčím oči v sloup a vytýkám mu, že to neměl říkat. Nakonec přikupuju ještě pět kazet (JANUSZ REICHEL "Autozdrada", EFAE "Fabryka drwin", FRONTSIDE/1125, STAN OSKARZENIA "I co..." a kompilaci "Byl kiedyś Jarocin vol. 1"). Postupně přicházejí nějací lidi (velký dík Inymu, Lahar & Rabies crew za vážení cesty). Druhou pecku mi dává Šakal: "hele, přivezl jsem svazek CDr, tak jestli z toho něco chceš, ber". Tak si vybírám asi 9 CDr. Kurva, to je teprve první koncert, co teprve na Slovensku? Doufám, že tam nebudou distra...

Těsně před tím, než začnou hrát KUSUMAM vybíráme vstupné stylem "dej kolik chceš" (díky všem co dali kilo, jinak průměrně každej pade). Ale to už začínaj KUSUMAM, pro který mám fakt slabost, i když dneska jsem je poslouchal převážně z výčepní místnosti (ne však od výčepu he, he). Zcela svébytný styl hard core, často přirovnávaný nebo odkazovaný k FUGAZI (který jsem však neslyšel tak nevím), s anglickými texty. Káďou byl basák KUSUMAM okamžitě překřtěn na plížiče, pro jeho specifické pohyby při hraní. Po KUSUMAM přestavujeme aparát a hrajeme my, kvůli časové tísni dáváme jen dva songy, aby zbylo více času pro KOMPLEX VINY, kteří v těchto končinách hrají poprvé. Poslední KOMPLEX VINY rozjeli svůj špinavej raw punk a mlátili to do nás nahrubo. Čistá basa, crustpunkový bicí, záhrobní křik... trochu mě to vrátilo do druhý poloviny devadesátých let. Měl jsem chuť začít pogovat, vytrhnout zpěvákovi mikrák a řvát "Crust as fuck, vy volové!" Těším se na další tři koncerty. KV končí pár minut po desáté a já kluky ukecávám, aby už konečně něco nahráli.

Chvíli kecáme, nakládáme aparát do dodávky a asi ve čtvrt na dvanáct jsme u Bořana. Rozkládáme se po obejváku, Brunet okamžitě okupuje gramofon a zasvěcuje nás do tajů crustových hymen (prakticky každý song CONSUME nebo WOLFBRIGADE). Docela se při tom bavím, část KV je už docela společensky unavena, z čehož plyne několik veselých scén.

Ke spánku uléháme kolem jedný.

PÁTEK 21.3.2008 - Žiar nad Hronom, Rybárska bašta

Ráno se se Sidem budíme už o půl sedmé, což je u mně docela normální, ale Sid, kterej o sobě prohlásil (a během celé cesty nás o tom několikrát přesvědčil), že je notorickej spáč, mě docela překvapil. Čekáme tedy, až se postupně vzbudí ostatní. Navštěvujeme místní obchod, kde Sid svým nákupem (4 housky a pivo), trochu šokuje jednoho pána, posloucháme GRIEF, pomalu balíme a kolem půl jedenácté vyrážíme.

Cesta ubíhá docela v pohodě, několik zastávek na benzinách, kde se marně snažím objevit devítivoltové baterky do bustru (sice je mají, ale stovku za jednu fakt dávat nebudu). Někde za Brnem nakonec zastavujeme v restauraci na jídlo. Servírka je docela zábavná. Objednávka probíhala docela klasicky, když jsem mezi objednávajícími já, stylem: "pivo, pivo, pivo, pivo, pivo, pivo" a já s úsměvem "dal bych si džus, jaký máte?", načež servírka nahodila překvapenej obličej a pronesla větu, o níž doteď přemýšlím, jestli to byla pochvala nebo urážka "Džus? Vy tady ze všech vypadáte nejvíce na to, že by jste si dal pivo." No, ale jelikož podobnou větu pak aplikovala i na ty, kteří si neobjednali jídlo, tak se to dá snést, asi to je její oblíbená věta... Asi po půl hodině vyrážíme dál. V Uherském Brodu měníme prachy na slovenské a já konečně kupuji devítivoltovky za ucházející cenu (dvacka je oproti stovce fakt ucházející), překračujeme hranice a začínáme se kochat slovenskou krajinou, která je fakt skvělá. Káďa to ještě pro jistotu komentuje nahlas a jelikož odtud snad, jak jsem, doufám, že dobře, pochopil, pochází, přidává k tomu i menší historicko/turistický výklad. Cestou ještě stačím Bruneta zasvětit do tajů brněnské holčičí hip hopové dvojice ČOKO VOKO PIČO, které mu pouštím do sluchátek a zcela jej přetahuji na jejich stranu. Brunet na chvíli zastaví příval slov, které nahrazuje častými výbuchy smíchu a opakováním homurných rýmů ČVP nahlas.

Do Žiaru dorážíme někdy před půl sedmou, ani nám nedělá nějak velký problém Baštu najít.

Začínáme jako první, koncert se docela povedl, až na klasický úlet v posledním songu, kterej se nám stal i včera. Lidi ani moc neutíkali, že by si na sludge konečně začali zvykat?

KOMPLEX VINY to do nás nastřelili jako naušnici do ucha (nebo broky do prdele - vyberte si sami, co by jste si užili víc/líp). Nijak se s tím nemazlili, nechyběla klasická emo pasáž, která mě vždycky příjemně naladí. Mišák opět ohrožoval zbytek kapely paličkama, které mu neustále lítaly z rukou. Říkám si, že jestli tahle vzestupná tendence kvalitního výkonu bude pokračovat, budu si je užívat čím dál lépe a v Trenčíně mě totálně rozsekají.

STEP ON IT - potěšující začátek z Rockyho (známej song od SURVIVOR), pak už jen pro mě nezajímavý a ke konci už trochu protivný mix thrashe, fastu a klasického hard coru s pro mě naprosto nesympatickým zpěvem. Ze začátku to ještě šlo, pak už mě to i docela nudilo. No, není každý den posvícení a není hudební styl ten, který by se zalíbil lidem všem. Ještě si pamatuji na doby, kdy se mi fakt nelíbil a nic mi neříkal power violence, dneska ho normálně poslouchám, třeba se to časem stane i s thrash corem. Kdyby to byl čistý thrash, v pohodě, ale kolizi thrashe a hard coru prostě nemůžu přijít na chuť.

Po koncertě ještě chvíli zevlujeme, jíme naprosto skvělý jídlo (zapékané brambory se zelím a sójovým masem - což je fakt výborný po všech těch guláších a těstovinách s něčím, co dostáváme většinou) nakládáme aparát a kluci dávaj nějaký pivka. Měníme CD se STEP ON IT, z nichž nakonec vypadává, že mají ještě nějakou sludge kapelu. Že by jsme příští rok jeli do Maďarska? Sid se během vystoupení SOI totálně ztřískal, takže nakonec vytuhává v dodávce a pro dnešek je už totálně nepoužitelnej. Naskakujeme do dodávky a jedeme k Rišovi na byt. Před Ryšovým barákem se vysoukáme z dodávky, jako poslední Sid, kterej hned háže klasickej opileckej oblouk přes půlku ulice, což mě strašně pobaví. Nakonec se ještě vychčije hned vedle obchodu a zevlounským krokem se šine za zbytkem ke vchodu. My s Mišákem spíme v dodávce, takže ještě chvilku kecáme, pak se soukáme do spacáků a někdy po jedný hodině usínáme.

Z celého dne, včetně koncertu mám hodně dobrý pocit, skvělej koncert, vynikající jídlo, navíc jsem rozšířil svou sbírku polských nahrávek o CD TOXIC BONKERS "If the dead could track". Časáky se nepočítaj, ty byly ve slovenštině.

SOBOTA 22.3.2008 - Bardějov, Castella

Naprosto brutální probuzení, skoro s výkřikem a proskokem přes střechu dodávky. Vzbudil mě zničující sen o tom, že já, coby neřidič, jsem naši půjčenou dodávku otočil na střechu. Když to po probuzení vyprávím Mišákovi, ten se jen usměje a řekne ať vykouknu z okýnka. Udělám to a zamrzá mi úsměv na rtech. Vedle nás stojí pohřební dodávka. Funeral as fuck! Pak jdeme k Rišovi na byt, kde ostatní ještě vyspávaj, kromě Sida, kterej naprosto čerstvej vstal jako první a už si stačil odskočit do obchodu pro vyprošťováka.

Zbytku docela dlouho trvá, než se probudí, takže se všichni u dodávky slízáme až někdy těsně před dvanáctou. Kluci si ještě odskakují do obchodu pro pivka, kde chtějí po Bořanovi občanku, jestli je mu 18. Vyjíždíme kolem půl jedný, ještě se zastávkou ve Škandálu (koncert měl být původně tady), kde se rychle loučíme s Rišem a vyrážíme.

Nesmí samoszřejmě chybět zastávka u jednoho z mnoha údajných středů Evropy, což je kousek od Žiaru. Poprvé jsem tam byl loni na podzim s POSLEDNÍ PŘÁNÍ MRTVÉHO HUMANISTY a musím říct, že bez sněhu to místo vypadá líp. Tady na nás čekalo tak deset cenťáků sněhu, který se však nakonec i docela hodil. Chvíli zevlujeme, probíhá nějaký focení (já zjišťuju, že se můj foťák nechce kamarádit s baterkama, který jsem do něj dal, takže od té doby už nefotím), dolejváme kanystr nafty do dodávky a těsně před odjezdem Bořan přivírá do dveří tři prsty Sidovy pravačky. Sid chvíli poskakuje kolem, když toho nechá, ohledáváme škody, ale na zlomeniny to nevypadá, jen trošku krve a prsty začínají nabíhat a jeden dokonce modrat. Sid si na naši radu nabírá do pytlíku sníh a strká do něj pohmožděné prsty. Poté konečně vyrážíme směr Bardějov. Těsně před odjezdem Káďa háže do placu vtip a to neměl dělat, na to já se chytám hned a tak si část cesty zpříjemňujeme brutálně-úchylnými vtipy typu: "Maminko, můžu tu mísu vylízat? Ne, Pepíčku, jen to po sobě hezky spláchni!"

Rozhodli jsme se jet po dálnici pod Tatrami (nebo Tatrama?) a udělali jsme jen dobře. Průjezd Tatrami nás naprosto uchvacuje, Káďa s Mišákem fotí jak Japonci na Staromáku, chrochtáme blahem. Fakt nádhera. Cestou pár zastávek na vychcání a cigárko, Brunet objevuje krásy piva Kamzík, nakonec kolem půl sedmé dorážíme do Bardějova na parkoviště před Billou, kde máme sraz s Ferem, organizátorem dnešního koncertu. S ním jedeme ještě osm kilometrů do nějaké vesničky, kde má Fero naprosto skvělej baráček. Hned za plotem nás vítají tři sice ne od pohledu, ale ihned po vstupu naprosto přítulní psi (vlčák, retrívr a čistokrevný oříšek), kteří se k nám neustále lísají a vyžadují pozornost (v podobě drbání). Občas to vypadá, jako že by nám nejraději skočili do náručí. Necháváme u Fera doma bágly, jíme guláš, navštěvujeme malou i velkou stranu a nakonec se vracíme do Bardějova do klubu, kde budeme hrát.

Koncertní sál je ve druhém patře, takže na tahání aparátu nic moc, ale jde to. Celý klubík se mi docela líbil. V přízemí hajzly, v prvním patře bar, ve druhém koncertní sál, kterej zpočátku vypadá, že nebude zvukově optimální, ale nakonec to docela šlo. Jediný negativum prostoru bylo, že byl strašně zahulenej. Vybaluju distro těsně před vstupem do sálu a prakticky u něj trávím veškerej čas, takže ostatní kapely v podstatě jen poslouchám, než abych na ně koukal.

Původně s námi měli hrát místní KUMURU, což je Ferova kapela, prý ale tady hrají dost často, takže jako první hraje kapela nějaká nová kapela, tuším, že z Popradu, jejíž název jsem nějak zapomněl zaregistrovat, což mě docela mrzí, protože se mi docela líbili. Byl to new school hard core na dvě kytary, s anglickými texty (myslím), kterej mám docela rád. Nebyl ani zas tak moc metalový, jak se občas stává. Zkrátka, bylo to více hard core, než metal a to já rád.

Po nich nastupují KOMPLEX VINY, kteří jen dále pokračují v tradici další koncert - lepší koncert. Sid nakonec i přes zranění hraje takřka bez problému, Mišákovi opět lítaj paličky, ale i když jsem je poslouchal jen od distra, opět naprostá paráda.

Jako poslední hrajeme my a daří se nám takřka nemožné, náš nejdelší song hrajeme tak pomalu, jak jsme ho ještě nikdy nehráli, až jsem si v duchu říkal, ty vole, ty lidi to nevydrží a někdo vyhodí pojistky. Ale právě naopak, lidi ani nějak moc neodcházeli, až jsem tím byl překvapenej, a byly i nějaké ohlasy. Během druhého songu mi začíná odcházet a vyskakovat hlas, takže hledám vhodnou polohu, v níž to dospívat. A to jsme se zrovna dneska bavili o tom, že by jsme konečně mohli zkusit třeba 7-10-ti denní turné. Tak to asi neklapne. Poslední skladbu opět a znovu kurvíme a po koncertě z nás padaj hlášky o tom, že už ho prostě hrát nebudeme, tak jsem zvědavej zítra v Trenčíně. I přes počáteční obavy stran zvuku, to nakonec tak hrozný nebylo, koncert se docela povedl, ani jsem nečekal tolik lidí.

Pak už jen klasika, snést a naložit aparát, pár posledních pivek. Nasedáme a vyrážíme směr Ferova rezidence. Část výpravy se usídluje v kuchyni, já se Ferovi prohrabuji distrem (které na koncert sice vzal, ale nakonec jediné kloudné místo přenechal mě a to své ani nevybaloval, za což mu patří velké díky - za to přenechání místa, ne za to, že to své distro nevytahoval), kde naneštěstí pro mou peněženku nalézám další kousky do mé rozrůstající se sbírky polského punku (CD STRADOOM TERROR "Patrzeć znaczy widzieć", kazety TRAGEDIA/PSI a ZLODZIEJE ROWERÓW "Ten moment" + 18. číslo polského časopisu Pasažer s kompilací polských punk/hard core kapel), což je můj poslední hudební nákup tohoto výjezdu (naštěstí pro mou peněženku).

Kolem půl druhé jdu spát (mám pro sebe celej rozloženej gauč), ostatní se v kuchyni věnují docela družnému hovoru a anihilaci zásob alkoholu, podle pozdějšího vyjádření ostatních někteří až do půl páté do rána.

NEDĚLE 23.3.2008 Trenčín, Klub Lúč

Po včerejší zkušenosti se všichni budíme již v devět, aby jsme vyjeli brzo a mohli si prohlídnout Spišský hrad, kolem kterého jsme jeli, což po aktivní noci asi pro některé nebylo to pravé ořechové. A opravdu, daří se nám odjet skoro ve včera dohodnutou dobu. V Bardějově ještě zastávka v Bille a hurá směr Spišskej hrad. Po cestě mě přepadává slibně se rozjíždějící migréna a nějak na mě padá únava, takže už ani nepřemýšlím, jestli se na hrad půjdu podívat nebo ne. Když tam navíc dorazíme a vidím ten kopec, kterej je třeba vyšlapat, zcela rezignuji, hážu do sebe dva brufeny, pouštím si po všech těch grindech a crustech, co cestou posloucháme, můj oblíbený francouzský hip hop, přeji klukům hezkou prohlídku a uléhám v dodávce. Budím se zrovna když se kluci vrací od hradu, migréna překvapivě pryč (jeden z mála okamžiků, kdy se mi ji podařilo zaspat, zpravidla nepomáhá ani to), doléváme naftu a pokračujeme dál směr Trenčín. Většinu cesty si čtu, takže občas ani neregistruju, co se v dodávce děje...

Do Trenčína dorážíme tuším, že kolem půl sedmé, trošičku bloudíme (spíš teda klub objedeme, aniž by jsme si ho všimli), po zeptání na cestu jej však objevujeme docela brzo. Lezeme dovnitř k baru, kde už členové SVINĚ a DEZINFEKCE, našich dnešních pódiových kolegů, hrajou člověče nezlob se. Je nám oznámeno, že v televizi dávají "důležitý" (ty uvozovky jsou záměrné, nechápu, že může být něco jako hokejový/fotbalový zápas důležité) hokejový zápas, takže všichni seděj doma u telky a začnou se trousit až po jeho konci. Tudíž se bude začínat až tak v devět. Myslím, že domácí prohráli, tak si dělám prdel, že nás ty lidi asi zabijou - prohrál jejich oblíbený klub a ještě budou muset poslouchat tu smrt, co hrajeme, to by asi nasralo i mně. Čas tedy trávíme tradičně - pivo, kofola, chcaní, sraní, kouření, spaní v dodávce, zevling po baru, žraní naprosto skvělého guláše v backstage, sídlící v tělocvičně pro balet, což samozřejmě někteří z nás ihned využijí k vyzkoušení několika baletních figur u tyče před zrcadlem. Domlouváme pořadí kapel, mnohé z nás překvapuje objevení se Marcela Rejžka (kytaristy někdejší vynikající raw/crustové úderky Zrádce Rasy) z české strany hranic (později venku zavzpomínáme na starý časy), vybaluju distro a čekáme, čekáme, čekáme...

Lidi se nakonec nějací sešli. První to rozjíždí KOMPLEX VINY a splňují mé očekávání a předpoklady - poslední koncert mě naprosto zabíjí, na čemž má zásluhu i zvukař. I na klucích se už ale projevuje únava, takže svůj set trošku zkracujou, má oblíbená emo pasáž však nechybí. Lidi jen stojí a koukaj, občas někdo pokývne hlavou a já začínám přemýšlet, jak to bude na nás.

Vylézáme na pódium a pereme do nich hned nejdelší song. Již během něho se ozývají hlasy vypovídající o tom, že zcela určitě nejsme druh hard core, na který sem někteří přišli. Nikdy bych nevěřil, že během našeho vystoupení na nás bude někdo řvát: "Já chci OI!" Nakonec dohráváme tři songy (bez toho včera zavrženého), na závěr do nich pereme cover DEPECHE MODE a lezeme dolů. S Bořanem se okamžitě shodujeme, že jsme během hraní oba dva čekali, kdy jen přiletí nějaký ten půllitr. I přesto se zas tak špatně nehrálo, nakonec zjišťujeme (od zvukaře a jednoho fanouška), že zde přece jen byla skupinka lidí, které to bavilo. Ták, a už to máme za sebou, teď si jen užít DEZINFEKCI a SVINĚ a tradá domů.

K oběma těmhle kapelám mám docela zajímavý vztah, nejsou to kapely, které bych si pouštěl nějak pravidelně, nebo třeba vyhledával jejich koncerty, když už si je ale pustím, nebo jejich koncert navštívím, fakt si tu hudbu užívám a strašně mě to baví.

Jako první z těchto dvou to do nás perou DEZINFEKCE. Ještě si docela živě pamatuju na jejich první koncert, na kterém jsem byl. Už je to 12 let a od té doby se nic nezměnilo - pořád jedou ten svůj hard core s pro mě trochu netypickými a zvláštně pojatými texty, který tě nakope do prdele a nafackuje zároveň. Tohle je prostě masa, která se hejbe, stejně hejbat se začínaj pomalu i lidi, k tomu český texty, kterým i rozumíš (a já si jejich části kupodivu pamatuji, takže si je s nimi v duchu broukám) takže se často můžeš i přidat, k čemuž ta hudba vyloženě nutí. Paráda, paráda, hned jak přijedu domů, asi vyhrabu jejich první kazetu a pustím si to ke koupeli.

Se Sviněma to mám podobně. Myslím, že už jsem to psal někde do recenze, SVINĚ jsou úplně normální, v podstatě ničím nevybočující svižný punk rock (a to není myšleno nějak zle), což je ale možná právě to, proč mě baví je poslouchat a koukat na jejich koncerty. Je to prostě záruka. Je to svižný, šlapavý punk rock. Lidi začínaj běsnit, párkrát vidím někoho plout nad hlavama, SVINĚ se s tím nijak nemazlí, sázej jeden song za druhým. mě to baví jako svině a  přemejšlím, proč jsem jako mladej punker nikdy neměl číro a sicherku v uchu, nenosil kanady a nepogoval jako zběsilej?

Nakonec dohráli i SVINĚ, tak začínáme nosit aparát. Když balím distro, zažívám menší šok - přijde ke mně nějaký kluk s nášivkou DEPECHE MODE a ptá se mě, kterej že song jsme to od DM hráli, tak mu s radostí (že teda asi nejsem jedinej punkovej fanoušek DM) odpovídám... Nakonec před klubem ještě dáváme kolektivní foto všech kapel včetně organizátorů koncertu, za Sviněmi a Dezinfekcí se zavíraj dveře dodávky a vyráží domů. My ještě pomalu dopíjíme piva a kofoly, já se běžím ještě na cestu vychcat, kolem jedné nasedáme do dodávky, vyjíždíme a já vytahuju překvapení.

Už v pátek ráno u Bořana se KOMPLEX VINY dožadují, aby jsme na poslech vzali MASTER´S HAMMER. Já je sice beru, ale nikomu nic neříkám, nechávám to jako překvapení práve pro tento okamžik. Zaznívaj první tóny jejich kultovní desky "Rituál" a v dodávce se strhává peklo - půlka dodávky řve jejich texty a alkoholem posilněný Sid nás posléze přesvědčuje, že i obyčejný punker může znát nazpamět texty z celé desky MASTER´S HAMMER, když dohraje "Rituál" a spustí "Jilemnický okultista", Sid netrpělivě očekává jistou pasáž, aby nám jim z plna hrdla zařval do dodávky, čímž vyvolává salvu smíchu... Pomalu se vzadu všichni uvelebujeme ke spánku, řidič vypíná MH a zapíná si písně Jana Wericha, načež místo Sida začíná do ztichlé dodávky zpívat Káďa, ale to už usínám a budím se akorát u směnárny, kde měníme prachy. Pak zase spánek, ani nezaregistruju projetí hranic a budím se až kousek před Pískem.

PONDĚLÍ 24.3.2008 Návrat

Do Písku přjíždíme kolem šesté ráno. Vybalujeme aparát, dolejváme poslední zbytky nafty do dodávky, jedeme na chvilku k Bořanovi (kterej se tak z nás všech domů dostává jako první), kde si kluci dávaj kafe a něco po sedmé vyrážíme do Prahy. Na Hlaváku se loučíme s KOMPLEX VINY, s Tomášem pak zajíždíme na první benzinku, kde uklízíme dodávku a kolem půl desáté ji odevzdáváme. Naskakujeme do Tomášova Golfu a vracíme se do Písku, kde jsme asi kolem půl dvanácté. U Bořana dávám sprchu, přebaluju věci, aby se mi dobře nesly a ve 12:45 nastupuju do vlaku směr domov. Domů se dostávám (jako poslední z celé výpravy) ve čtyři odpoledne, totálně mrtvej, v osm večer padám do postele a budím se až ráno........

Myslím, že se tenhle výjezd nadmíru povedl. Skvělé koncerty, skvělí lidi, skvělé jídlo, po cestě sranda, i nějaké to kulturní vyžití bylo, rozšířil jsem svou sbírku polských nahrávek, nakonec jsme každý dopláceli jen nějakejch 330 Kč, takže nač si ztěžovat? Zatím mě nic nenapadá.

Zbývá jen poděkovat všem, kteří se na celé akci nějak podíleli/y: Komplex Viny, že s náma jeli, za dobrou hudbu a že s nima byla fakt sranda; Rišovi, že nám domluvil všechny slovenské koncerty, za skvělý koncert ve Žiaru a naprosto vynikající jídlo; Ferovi za organizaci Bardějovského koncertu, dobrý gulášek a příjemné místo na přespání; trenčínským organizátorům koncertu za gulášek a dobrý zvuk; kapelám co s námi hrály; Brožíkovi za koncert ve Vodňanech; lidem, co se na nás přišli podívat (speciální díky všem, kteří vydrželi vystoupení FWWM až do konce - to se cení, takových jako vy je nás málo!); všem řidičům a řidičkám, kteří/ré nás míjeli/y na cestě a nenapálili/y to do nás; mé speciální dík výše zmiňované číšnici za fakt zábavnou návštěvu jejich podniku; Koštinovi za ušetřené peníze a v neposlední řadě samozřejmě pražským kamarádům a kamarádkám za půjčení dodávky!

Takže, jak nás nakazili KOMPLEX VINY - zdar jak sviňa!!