Makovec Muž, 47 let

18. WAVE GOTIK TREFFEN 29.5.-1.6.2009 LIPSKO, ANEB ČTYŘI DNY V TRANSU!!!

Ještě před několika lety jsem o nějaké ELECTRONIC BODY MUSIC, HARSH ELECTRO, DARK WAVE či ELECTRO GOTHIC neměl ani páru. Do tajů a úchvatných melodií EBM mě zasvětil známý před nějakými pěti lety. Za tu dobu jsem navštívil jen dva koncerty, proto jsem se na takhle obrovskou akci neskutečně těšil a dnes už můžu říci, že jsem měl na co. Tohle opravdu u nás nikde nezažijete. Stálo by za zamyšlení, jestli to je dobře nebo špatně (byl bych opravdu nerad, kdyby se u nás z EBM/elektroniky stalo to, co se stalo z hip hopu), ale to nechme na jindy. Ty čtyři dny v Německu pro mě byly něco neuvěřitelného. K dojmům z celé akce se ale dostanu na konci, teď se věnujme kapelám.

Do Lipska jsem vyrazil se dvěma kamarády z Prahy, oba tuhle hudbu poslouchají mnohem déle než já a svým způsobem v tom jedu i díky nim, za což jim patří velký dík. Wave Gotik Treffen byla opravdu mega akce, která má v Lipsku již zažitou tradici, o čemž svědčí i to, že se letos konala již po osmnácté, což znamená, že začala někdy v době, kdy já na základce teprve objevoval taje a slasti opačného pohlaví :-). Letos vystoupilo přes 150 kapel, umělců a několik desítek DJ na takřka 40-ti místech po celém městě. Každý si mohl vybrat, všechno stihnout opravdu nešlo. Kromě samotných koncertů proběhlo několik klavírních vystoupení, DVD a filmové produkce (promítaly se např. filmy METROPOLIS, ZRCADLA, KRABAT, SAW 5, REPO – THE GENETIC OPERA, hromada dokumentů apod.) a tuším, že v sobotu v noci i fetish party.

Jak už jsem psal, vybírat bylo z čeho a spoustů věcí jsme si museli odpustit. Naštěstí jsme se všichni tři tak nějak shodli v tom, co chceme vidět, takže jsme všude chodili společně a nijak se nedělili. I proto jsme pár kapel, který by jsme rádi viděli (např. TYSKE LUDDER, SARA NOXX, DIE FORM, SHNARPH!, GEISTFORM, MY DYING BRIDE, GREIFENKEIL, EISENFUNK, AMNISTIA, PATENBRIGADE: WOLFF, FROZEN PLAZMA), museli oželet, protože ve stejnou dobu na jiném místě hrály kapely, který jsme chtěli vidět ještě víc. Snad někdy příště.

PÁTEK

Začali jsme v obrovském hangáru AGRA, kde jsme v půlce vystoupení zastihli COMBICHRIST, v současnosti hodně oblíbenou gothic/harsh/electro kapelu. Ač jsme viděli jenom půlku, kapelu, která nás uvede do následujících čtyř dnů plných kapel, tvrdých beatů a elektronické řežby, jsme si nemohli vybrat lépe. Paráda. V hale tu noc bylo podle střízlivého odhadu tak 5 000 lidí.

Youtube Video ELitVw1e_vI

THE EDEN HOUSE vytáhli na pódium klasické rock´n´rollové nástroje jako bicí a kytary a s éterickou zpěvačkou do nás naprali klasický gothic rock. Klávesy a elektropodmazy samozřejmě nechyběly. Gothic rock mi nijak nevadí, doma si ho i občas pustím, ale tady jsem zjistil, že mě to naživo moc nebaví. A já tady, přeci jenom, jel hlavně na EBM. Jeden z pražáků, který tohle hodně může, si je však pochvaloval. Pak přišlo překvapení večera.

PROJECT PITCHFORK mi díky náhlým zdravotním problémům, které mě přepadly, utekli zhruba před dvěma měsíci, když hráli v Praze. Na internetových stránkách festivalu napsaní vůbec nebyli. Že tady budou hrát jsme zjistili až ten večer z programu. Spustily první tóny a já proklínal své tělo, které mě tehdy zradilo a připravilo o pražské vystoupení. Tohle ale byla náležitá satisfakce.

Youtube Video xCDLLHibTtU

SOBOTA

Sobotu jsme ztrávili opět v Agře. Přesně na čas, v 17:00 začali mě dosud neznámí T.A.N.K. Klávesistka (nemíním tady zabíhat do terminologických nuancí, prostě to pro mě jsou klávesy, i když u nich často byly i notebooky a někdy to mžná ani klávesy nebyly, prostě budu mluvit o klávesistkách a klávesistech, OK?), pupkatý klávesista a svalnatý zpěvák v kapsáčích a vojenském tílku s vlasy na ježka rozjeli poměrně obstojné harsh/electro. Na začátek dobrý.

DOLLS OF PAIN rozjeli přesně ten tanečnější harsh/EBM styl, kterej se mi hrozně líbí. Dvoje klávesy (jeden z klávesáků vypadal fakt jako černokněžník, pokud bych někdy propadl gothic/electro módě, tohle by byl přesně můj styl), elektrické bicí a zpěvák v saku, kterému kdyby jste dali do ruky černý kufřík, mohl by zastávat funkci nějakého manažera. Skvělý vystoupení, všichni kolem tančili a já se přistihl, jak se mi začínají pohupovat nohy. Mě, zarytému netanečníkovi. To jsem však ještě netušil, co se stane následující den.

VOMITO NEGRO byla ten den v pořadí třetí kapela, kterou jsem ještě nikdy neslyšel. Známý je dost chválil a zřejmě oprávněně. Trošku temnější než co jsme tu zatím viděli, ale dobrý výkon.

Když mluvím o temnotě, tak kdyby někdo chtěl vědět, co to je temná elektronika, určitě bych ho odkázal na YELWORC. Za klávesama klávesistka a zpěvák z T.A.N.K., kteří k sobě přibrali zpěváka do nás nahustili ponurou, depresivní, místy až minimalistickou industrial elektroniku, u níž mi chvíli trvalo, než jsem jí přišel na chuť. Trošku něco jiného, než jsme tu zatím viděli a musím uznat, že to bylo i dobře. Ono je fakt, že po čase se mi ty kapely už začínali slévat trošku dohromady, ale YELWORC si určitě zapamatuju. Občas zazpívala i klávesistka (o to kluci přišli, páč se běželi vysrat). Určitě se po nich poohlídnu, tuhle ponurou elektronickou produkci můžu, paradoxně mi to klidní náladu :-).

Youtube Video 38x5s9kGpq0

Všechny zatím zmíněné kapely byly vynikajícím úvodem a přípravou na to, co mělo následovat. Přesto všechno na to připravit nedokázaly. Pokud existuje něco jako ráj, ve 21:10 se otevřely jeho brány a umožnily mi na 50 minut vstoupit. Kdyby už pro nic jiného, na tenhle fesťák jsem chtěl kvůli FEINDFLUG. Když jsem poprvé slyšel jejich nahrávky, byl jsem z nich totálně v prdeli. Dodnes se jich nemůžu naposlouchat. Vidět je naživo bylo splnění mého nejtoužebnějšího přání. Asi jsem nebyl sám, protože se na ně do Agry nahrnulo bez prdele tak 8 až 10 tisíc lidí. Masivní protiletadlový kulomet na pódiu, který jsem viděl již na youtube, samozřejmě nemohl chybět. Ozvaly se první tóny a začalo peklo. Jejich instrumentální (nezpívají, mají jen mluvené samply) industrial/elektro s masivní bubenickou artilerií (do různých věcí – bubny a barely – tam mlátí asi 5 lidí) ne nepodobnou vojenským pochodům, uširvoucími industriálními zvuky, lahodnými elektronickými linkami a do mozku se zařezávající kytarovou motorovou pilou (kytarista měl celé vystoupení na ksichtě plynovou masku!!!!) mě prostě vystřelilo z trenek. Lidi řvali, tancovali, já se nutil zavřít tu rozevřenou hubu, ale prostě to nešlo. Vynikající produkce, bombastická (místy doslova he, he) projekce. Pro mě nejlepší koncert, co jsem kdy viděl a který snad dokáží překonat jen samotní FEINDFLUG nějakým svým dalším vystoupením, které doufám, že ještě někdy uvidím (přitáhněte je sakra někdo k nám!!!!!!!!!!!!). Skoro jsem se modlil (jaké to u mě rouhání!), aby dali své dvě největší pecky Rotte schnee a Stukas im visier... Byl jsem vyslyšen. Uprostřed jejich vystoupení se ke mně přiklonil jeden ze známých a v žertu říká: „Z toho kulometu budou střílet konfety.“ Když se za něj pak při posledním songu (geniální Stukas im visier) posadil jeden ze členů, docela mi zatrnulo. Konfet jsem se naštěstí nedočkal, jen skvělým světelným efektem simuloval střelbu do davu. Paráda, paráda, paráda. Byl jsem 50 minut v ráji. Pokud ten ráj vypadá takhle a koncertujou tam FEINDFLUG, nechám se pokřtít a začnu věřit na posmrtný život. Jak jsem pak po jejich vystoupení říkal klukům – kdyby hráli jen o deset minut déle, prostě bych se udělal. Nejde se nezmínit o image FEINDFLUG. Na internetu jsem narazil na pár kontroverzních hlášek o nich, které vyvolávají právě svou militaristickou image a používáním samplů z různých proslovů a projevů z doby před a během druhé světové války. Na obalech nahrávek a v jejich klipech se často objevuje vojenská technika z té doby. Tenhle koncert však veškeré mé obavy rozvál, protože jsem prohlédl naprosto geniální tah FEINDFLUG. Ještě nikdy jsem neviděl tak skvělé využití militaristické image proti militarismu samotnému.

Youtube Video -nyD4ik_Joo

Youtube Video 9MoUs8ZlbK0

Na poslední VNV NATION jsem vydržel jen tak půlku vystoupení. Nebyla to však vina kapely, tu mám hodně rád a jejich muzika se mi líbí. Hned několik faktorů (šílená bolest zubu, naprosté vyčerpání po zážitku FEINDFLUG, projevilo se taky věčné stání na nohou někdy od deseti od rána, ta obrovská hromada lidí na níž coby samotářský introvert nejsem moc naladěn) mě donutilo vyzvednout si od kluků klíče od dodávky a jít si tam odpočinout. Kluci dorazili asi za půl hodiny a byli spokojení. Z toho, co jsem od VNV NATION viděl, jsem byl spokojený i já.

NEDĚLE

V neděli jsme, jak se říká, změnili lokál a šli na koncert do Parkbühne. Nezastřešený amfiteátr uprostřed obrovského parku sliboval dobrou akci. Už i proto, že nehrozil nedostatek čerstvého vzduchu, což např. v uzavřené Agře při těch tisícovkách lidí bylo místy dost problematické. Parkbühne vypadalo opravdu hezky, nebylo tady tolik lidí, nehrozilo, že by odněkud nešlo vidět na pódium, takže jsme všehno dobře viděli. Až na dvě kapely jsem žádné z dnes vystupujících neznal.

Přesto, nebo právě proto, mě dostali hned první NURZERY [RHYMES]. Trojce pořízků pomazaných krví, do nás nabušila úchvatné agresivní harsh/EBM. Lidi šíleli, spousta z nich řvala texty s kapelou. Jeden klávesák nás dostával svou pódiovou show, která se nedá popsat, ty jeho robotické pohyby a agonicky nasrané ksichty se prostě musí vidět. Nepočítám-li včerejší vystoupení FEINDFLUG u nichž jsem hudebně věděl o co jde a vystoupením se nechal mile překvapit, tohle pro mě bylo největší překvapení celého fesťáku.

Youtube Video gOK9RwQ5G5k

Na švédy CONTAINER 90 jsem se po FEINDFLUG těšíl z celého fesťáku asi nejvíce. Sympatická dvojice (skinhead za mikrofonem a blonďák obsluhující notebook a druhý mikrofon) do nás nasypala skvělé old school EBM s punkovým drive. Tohle prostě byl čistý elektronický punk s parádními punkovými popěvky o united síle EBM. Optimismus, zábava, přátelství, song proti rasismu, věčná chvála EBM. Třetí kulturní zážitek festivalu. CONTAINER 90 jsem miloval už z nahrávek, po tomto koncertu jsem si je zamiloval ještě víc. Pusťte si na youtube nějaký jejich klip, pochopíte. Jo, jo, ze Švédska pochází spousta mých oblíbených kapel – ABBA, ROXETTE, ACE OF BASE, raw punkový esa, a teď teda i tihle punkoví zástupci EBM.

Youtube Video Mndqt-0R-mY

Následující MDM jsme zpočátku považovali za nějakou chybu v programu, už popis v programu, v němž se objevilo slovo alternativa, nás trochu vylekalo. Vytáhly se kytary a spustilo se něco, co nás dost zarazilo. Ze srandy jsme se shodli na tom, že takhle nějak by zněli čeští KABÁT, kdyby nemohli najít bubeníka a použili toho automatického. Alespoň jsme si mohli odpočinout. Vylezli jsme před amfiteátr, odpočívali na trávě v parku pod stromy, sledovali rodinky s dětma na odpoledních vycházkách a pouze jedním uchem poslouchali rokenrolovou zábavovku, linoucí se z amfiterátru. Abych MDM ale nějak moc nekřivdil, od druhé půlky jejich vystoupení se to i dalo poslouchat. Bylo to více elektroničtější a „tanečnější“, ty kytary nebyly už tak vyrazné a přibylo i elektro beatů.

Amíci STATE OF THE UNION (podle vzhledu jsme je odhadovali na nějakou italskou nebo latinskoamerickou čtvrť) už byli čistě elektroničtí, přesto docela umírněnější a hodně hodně taneční. Přirovnal bych je asi k německým SCOOTER někdy v době, kdy ještě hráli docela dobrou taneční techno muziku a ne prvoplánovitě diskotékové mainstreamové „slaďáky“. Doma bych si to pravidelně asi nepouštěl, je to na mě moc měkké a uhlazené, ale takhle naživo se to dobře poslouchalo. Jen ten flegmatickej, skoro mluvenej zpěv, byl docela hroznej.

PAINBASTARD už trochu přitvrdili, klasický harsh/electro, kterého je dneska hodně (ale mě se přesto líbí). Agresivnější muzika, uřvanější zpěv a se mnou se stalo něco, co bych v určitých kruzích možná i zamlčel. Způsobily to dva faktory, prvním bylo naprosté pohlcení muzikou a atmosférou, druhým to, že z věčného stání a koukání na kapely začaly docela hustě bolet nohy a záda a tohle pomáhalo to zahnat. Normálně jsem začal tancovat a nešlo jen o nějaké poklepávání novou. Já, kterej netancoval ani na vlastní svatbě. Prostě jsem se nechal pohltit a bez ostychu to rozjel. Již první den tady mi kámoš říkal, že nechápe, proč ty lidi tancují. Já to ten den pochopil. když vás ta hudba pohltí, je to to nejlepší, co můžete udělat a o to víc si to užijete. Taky mě při tom přestaly bolet záda a nohy.

Předposlední AESTHETIC PERFECTION jakož i poslední ICON OF COIL jen pokračovali v nastoupeném směru. První zmíněné jsem znal z nahrávky a bavili mě více než IOC, ale v tanci jsem pokračoval a byl to dobrý zážitek. Výhodou dnešního koncertu bylo, že kvůli v podstatě open air podobě v parku uprostřed města, se začínalo poměrně brzo a končilo se už ve 22:00. Chvíli jsme přemýšleli, jestli se ještě nepůjdeme podívat do Agry na nějakou Djskou párty, ale nakonec jsme se na to vykašlali, dojeli k dodávce, chvíli pokecali a šli „poměrně brzo“ kolem půlnoci spát.

PONDĚLÍ

Poslední den akce jsme se rozhodli navštívit Kohlrabizirkus. Po delší procházce jsem to našli tak akorát, abychom stihli začátek první kapely. Tou byli COMBAT COMPANY. Dvojice mladých kluků rozjela nijak extra výraznou, přesto dobře poslouchatelnou částečně trošku minimalistického EBM s výraznými bicími (elektrickými, samozřejmě). U téhle kapely mě překvapilo a líbilo se mi práve to, že to mají trochu naopak, než je tomu zvykem, synthetické zvuky jakoby dělaly jen doprovod zajímavým a důrazným bicím. To, a vzhledově nádherná a hráčsky vynikající houslistka, která kluky doprovodila ve dvou skladbách, způsobilo, že se mi jinak v podstatě průměrní CC líbili a zaujali mě.

U amíků FGFC 820 jsme zažili i poměrně dost srandy. Dvojice těžkotonážních řízků rozjela obstojné EBM. Echt black metalista s nadváhou, s dlouhými černými vlasy a hrubým murmurem za klávesama a potetovaný pořízek ve vojenském za mikrofonem. Se zpěvákem byla docela sranda. Nejdřív oznámil, že jsou z New York júesej a mlátil se při tom do prsou a pak před takřka hitovkou ICH BIN AUSLENDER povyprávěl historku, že když tady přijeli, lidi se ho ptali, jestli je fašista a on že není fašista, že je ausledner (tedy cizinec). Na poslední song si na pódium přizvali tři německé kamarády, takže takový Deutsche Amerikanische Freundschaft (abych parafrázoval název vynikající německé EBM legendy DAF).

Youtube Video qhvH3TSbKRE

Další dvě kapely nás doslova vyhnaly ven.

Rakouští VOLKMAR rozjeli hodně kytarový gothic/doom metal s klávesistkou. Což by zase nebyla taková pohroma. Hudba by se poslouchat dala a normálně bych si to i užil. Ale buď vinou prostoru nebo pro na tuto hudbu nezvyklého zvukaře to bylo opravdu otřesně nazvučené. Bubeník jako by plácal pádlem do vody a ne paličkama do bicích a kytary doslova rvaly uši jak byly nastředované a hodně ostré. S jedním známým jsme v půlce druhého songu prchli ven, druhý známý (opět, jemu se tahle hudba dost líbí) zůstal takřka na celé jejich vystoupení.

Stejně u mě dopadli i ALICE IN VIDEOLAND. Ti byli nazvučeni úplně stejně (zpěvačka prý dokonce zvukaře za ty bicí zjebala), navíc hráli pro mě ne moc stravitelný styl, který osobně nazývám postMTV college punk. Prostě rozjásanej punk s klávesama, kterého je na MTV, Óčku a v amerických teenagerských komediích a hororech plno a kterej mě teda skoro vůbec nebaví. Opět, známý na ně vydržel a docela si je (i navzdory otřesnému zvuku) pochvaloval. My jsme se vrátili na dva poslední songy. Musím ale říct, že zpěvačka zpívala fakt dobře a dělala i dobrou show.

TURNBULL AC´S mě trošičku zklamali. Znám je z nahrávky, ale tady na koncertě mi připadali nějak vyměklí. Byla to pohoda, dobře se to poslouchalo, ale čekal jsem to trošku tvrdší.

Pak měli přijít CAT RAPE DOG, kapela, o níž celý tři dny básnil jeden se známých a abych pravdu řekl, pěkně mě na ně navnadil (nikdy předtím jsem je neslyšel), jenže místo nich vylezli na pódium AGONOIZE, kteří měli hrát až po nich. Ještě jsme známého uklidňovali, že se třeba jen prohodili. Neprohodili, CRD nevystoupili vůbec. Škoda, šance vidět je někdy jindy někde jinde je hodně malá a ač jsem je ještě nikdy neslyšel (už to napravuju :-)), byl jsem trochu zklamanej i já, ač vůbec nevím, o co jsem přišel. Ale k AGONOIZE. Mám od nich dvě nahrávky, ale tak nějak se mi jejich produkce v té hromadě EBM/electro muziky co mám doma, ztratila, takže jsem k nim přistupoval, jako kdybych je tady slyšel poprvé. Z celého festivalu mě nejvíc potěšilo to, že jsem každý den zažil něco jako kulturní šok. Ano, po FEINDFLUG a NURZERY [RHYMES] to tento den byli právě AGONOIZE. Agresivní a nenávistné harsh/electro/EBM s parádní pódiovou show (zpěvák se během vystoupení jakoby řezal nožem a do vzdálenosti až dvou metrů z něj stříkala voda symbolizující krev – jen škoda, že to nebylo alespoň trochu obarvené, aby nebylo tak zjevné, že to je voda). Ale hudebně opravdu zážitek, již během druhého songu mi došlo, proč tady tolik lidí má jejich trika. Právem evidentně „slavná“ a oblíbená kapela. Dost jsem si na ně trsnul, jen by mě ta tancující holka za mnou nemusela půlku jejich vystoupení kopat do paty svými vysokými platformami s gumovými ostny na podrážce. Ale trochu za to můžu i já, dnešní koncert jsem totiž absolvoval v sandálích (pak jsem se pokaždé, když jsme se těmi davy lidí tlačili mezi kapelama ven na vzduch modlil, aby mi někdo v platformách nešlápl na nohu :-)). A jako třešinku na dortu hodily do placu cover songy od BEASTIE BOYS a SALT N´PEPA. Paráda, parádička. Doufám, že je ještě někdy někde uvidím.

Youtube Video wl3eoRGrag4

Poslední teda vystoupili již takřka legendy KMFDM. Já se jim pořád vyhýbal (nikdy u nich nebylo napsáno EBM, tak mě to nezajímalo he, he), nikdy jsem je neslyšel, ale kluci hodně lákali. Prý jestli existuje něco jako electro/punk, pak to jsou KMFDM. Kytarový námrd s electro spodky. Po zkušenostech s kytarama a bicíma v tomto sále jsme se jejich vystoupení hodně dost báli, ale nakonec se to nějak povedlo splácat dohromady a když jste si zakázali vnímat tu ozvěnu každého úderu do virblu, která se k vám s vteřinovým zpožděním vrátila ze zadu sálu, byl to parádní koncert. No, parádní. KMFDM jsou bezpochyby punkeři (a punkerka, nesmím zapomenout na klávesistku a zpěvačku, která byla opravdu vynikající, její živočišný pozdrav „Hello“ zřejmě rozvibroval polovinu osazenstva sálu, nezávisle na pohlaví), ale jako punk mi to moc nepřipadalo, když už, spíše bych to nazval electrometalem. Hodně mi to připomínalo RAMMSTEIN, ale KMFDM jsou lepší. Když vypálili dvě takřka a doslova thrash metalové sklady, málem jsem šel do kolen. Takhle naživo mě to nějak extra moc nevzalo, ale počítám, že bude stačit poslechnout pár nahrávek (kterým se teda už vyhýbat nebudu) a najdu si k této legendě cestu.

Youtube Video Xl6kWsYmIHs

Tím pro nás osmnáctý WGT skončil. Za necelé 4 dny jsme viděli 23 kapel, víc než polovinu z nich jsem předtím neznal a neslyšel, u většiny z nich to bylo milé setkání, u čtyř z nich (FEINDFLUG, NURZERY [RHYMES], CONTAINER 90 a AGONOIZE) to byly nejlepší koncerty co jsem kdy viděl a rozhodně nezapomenutelné zážitky.

Nejsem festivalový typ. Nemám rád velká pódia a ty davy lidí, co na nich jsou. Jenže WGT svým způsobem festival není. Byla to řada jednotlivých koncertů nahuštěných do jednoho města v jednom víkendu. Nedokážu odhadnout, kolik WGT navštívilo lidí (na předešlém ročníku jich prý bylo 18 000), bylo jich tisíce, výhodou bylo, že nikdy nebyli všichni v jednu dobu na jednom místě. I těch skoro deset tisíc lidí, co se přišli podívat na FEINDFLUG a VNV NATION se dalo v klidu přežít a ani mi nepřišlo, že jich tam bylo tolik.

Když nebudu počítat skvělé kapely a jejich skvělá vystoupení, i tak mě WGT v mnoha ohledech dostal. 1) Sešla se na něm různá sorta lidí – byli tu klasický gotici/gotičky, příznivci a příznivkyně EBM/elektroniky, klasický metalisti a metalistky v ošoupaných, onášivkovaných a potrhaných džískách, skinheadi a skinheadky, punkeři a punkerky, technaři a technařky a samozřejmě pár nezařaditelných. 2) Všichni tihle lidi byli naprosto a úplně v pohodě. Nikde jsem tam nikde neviděl, že by mezi nimi vznikl nějaký konflikt, neviděl jsem, že by se tam někdo porval nebo prudil do ostatních, nebo je jen obtěžoval. Nic takového jsem nikde neviděl. Dokonce jsem tam neviděl nikoho ožralého. Jediného opilého člověka, který se válel na zemi, opíral o zeď a vedle něj se válela flaška, jsem viděl na koncertě až v pondělí. Ani po městě nebyl žádný bordel. Byl jsem z toho mírně v šoku, kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych mu nevěřil. Ale já to viděl na vlastní oči. 3) Možná to bylo tím velkým počtem návštěvníků, takže to procentně asi bude v pořádku, ale i tak si nedokážu představit (a možná to tak je, nevím), že bych třeba na Obscene Extreme Festivalu nebo Hip Hop Kempu narazil na tolik vozíčkářů. Tady jsem jich odhadem viděl tak padesát. Svým způsobem mě to strašně hřálo u srdce. Představa že přivezu svého na vozíčku upoutaného příbuzného na obrovský festival mezi tisíce lidí před pódium by pro mě byla asi nepředstavitelná. Po téhle zkušenosti bych to udělal, na další ročník WGT určitě. 4) Představte si, že jste na festivalu kapel svýho oblíbeného stylu, kolem plno mladých lidí v často extravagantních oblečcích, paříte, na chvíli se ohlídnete a zjistíte, že vedle vás na plný pecky trsá žena ve věku vaší matky (a vám je už třicet a máte o deset let staršího bráchu)! Pro mě zezačátku docela šok. Jenže lidí v tomhle věku bylo na WGT poměrně dost. A nebyli to jen „náhodní“ návštěvníci, tihle měli často stejně „ujeté“ oblečení jako ostatní. Vidět „tatíka“ ve věku mého otce, jak v bundě s nášivkama FEINDFLUG a HOCICO tancovat se svou stejně oblečenou ženou (nebo přítelkyní) na PAINBASTARD bylo hodně zajímavé. Inu, jde vidět, že v Německu EBM/electro jede už skoro třicet let. Doufám, že si v padesáti se svým synem trsnu na FEINDFLUG. 5) Organizační stránka fesťáku byla parádní. Všechny kapely začínaly přesně podle rozpisu, hráli přesně určenou dobu a přestávky mezi nima byly přesně dané. Nikde se nikoho nečekalo. Po zkušenostech z mnoha menších (klubových) koncertů u nás, paráda.

Nelze se nezmínit o oblečení účastníků a účastnic. Minimálně celá půlka důvodu, proč na WGT jet. Přehlídka extravagance, nápaditosti, představivosti a kreativity. Je jasné, že většina z nich takhle normálně nechodí (ono chodit někam do kanclu v sukni s obručemi v průměru tak metr a půl asi není dost praktické :-). Občas jsem nevěděl, jestli koukám na kluka nebo holku. Samozřejmě převažovala černá kůže a černý latex v kombinaci s modrou, růžovou nebo zelenou. Hodně mě těšili vybočující návštěvníci a návštěvničky celí/é v bílém. K tomu spousta techno/future „uniforem“, holky a kluci ve vojenských uniformách, mnozí s plynovýma maskama (těm kurva muselo být vedro), gotické, barokní a viktoriánské kostýmy, sado-maso oblečky (některým lidem fakt chyběl už jen ten pověstný bičík do ruky) a několik kulturních šoků – chlápek převlečený za fetish sestřičku (tenhle obzvláště perlil, každý den měl vymakaný obleček), nebo borec v latexovém oblečku koně, kterého si na řetězu vedla holka (zradily baterky, takže jsme ho nevyfotili, věčná škoda). Bylo prostě na co koukat, první dva dny si člověk připadal jako v extázi, pak už si docela zvykl a už mu to nepřišlo tak překvapující, i tak se ale občas ještě našel kostým, který překvapil a zaujal. Potěšující bylo (a evidentně to byl i jeden z důvodů, proč se takhle navlíknout), že se lidi nechali rádi a ochotně fotit, i když někteří z nich ušli za hodinu pouhých třista metrů, protože je pořád někdo zastavoval a fotil. Většinou ochotně zapózovali. Stačilo jen potlačit prvotní ostych zeptat se.

Ještě stále to neodeznělo a to nadšení ze mě ještě nevyprchalo, takže kdybych to měl shrnout, WGT byla v mnoha směrech nejlepší akce, kterou jsem zažil. Byly to skvělé čtyři dny, na něž budu vzpomínat hodně dlouho. Parádní kapely, příjemní lidi, dobrá atmosféra. U nás asi nic takového nezažijeme, takže nezbývá než našetřit prachy a zase někdy vyrazit do Německa (jen v červenci tam jsou dva podobné – tedy čistě EBM – festivaly).

Já jen vím, že kdybych byl nucen někdy vyslovit své poslední přání, vím co by to bylo – ještě jednou vidět naživo FEINDFLUG a nejlépe s NURZERY [RHYMES] a AGONOIZE jako předskokany.

Giacinto Scelsi (čti džačinto šelsi), hrabě z Ayala Valva (8. ledna 1905 La Spezia, Itálie – 9. srpna 1988 Řím) byl Italský hudební skladatel. Ve své tvorbě prolomil uznávané hudební konvence a je považován za jednoho z nejtvořivějších umělců 20. století a hudebního vizionáře. Většinu života stál stranou hudebního dění a jeho rozsáhlá tvorba vešla do širší známosti až v polovině 80. let 20. století. Sám se nikdy nepovažoval za skladatele, svojí hudbu považoval za projev kreativity světa idejí a sebe za posla, který vše tlumočí do not. Inspirativní pro jeho tvorbu bylo přátelství s francouzským básníkem Henri Michaux, jehož texty použil ve svých skladbách. Sám příležitostně psal a publikoval ve francouzštině psanou surrealistickou poezii.

Základy tvorby

Scelsi neměl výrazné hudební vzdělání. Nadšení pro futuristickou hudbu Luigi Russola předcházelo krátkému studiu ve Vídni u Schönbergova žáka Waltera Kleina. Byl prvním Italem, který pod vlivem vídeňské školy psal dvanáctitónovou hudbu. Později jej zaujala hudební teorie Alexandra Skrjabina, ovlivněná teosofií. Po nervovém zhroucení na konci 40. let přehodnotil dosavadní pohled na hudbu ve světle zkušeností ze svých cest po Indii a Tibetu.

S terapeutickými metodami založenými na kreativitě a imaginaci se seznámil za svého pobytu na švýcarské klinice zaměřené na nervové poruchy. Tyto zkušenosti obohatily jeho vztah k východní filosofii, zenu a józe a prakticky se začal zabývat problematikou nevědomí. V této souvislosti se též přiklonil k myšlenkám hnutí surrealismu.

„Zapomněl jsem vše, co jsem dosud o hudbě znal“, prohlásil a začal v opozici k převládajícímu poválečnému rozmachu serialismu hledat novou definici hudby založenou na jednotlivých tónech a jejich prostorové funkci. Poslech se měl zaměřit na holý tón, čímž Scelsi uvedl evropské hudební vnímání do nové dimenze. Na vrcholu tohoto období stojí skladba Quattro Pezzi su una nota sola pro komorní orchestr z roku 1959. Jeho práce byly často improvizací, kterou asistenti přepisovali z pásků do notového záznamu. Experimentoval s tónovými clustery, rezonancí zvuku nebo repetitivními vzorci či symetrickými strukturami. V přeneseném slova smyslu hledal „vnitřní tón“. Ačkoliv se jeho tvorba jeví v evropském kontextu jako minimalistická, obsahuje podstatné vlivy asijské kultury a je proto naprosto přirozené, že pod tímto vlivem pracuje s mikrointervaly. Například Klavírní suita č. 9 nazvaná Ttai z roku 1953 má evokovat představu chrámů z nichž zaznívá mantrická slabika Óm. Smyslem většiny skladeb je dosažení transcedence a setření rozdílu mezi hudební tvorbou, jejím poslechem a meditací. Sám tento přístup považoval za způsob autoterapie.

Svým extravagantním způsobem hudební tvorby se stával terčem kritiky, což mělo za následek značnou uzavřenost před veřejností. Teprve v polovině 80. let vystoupil ze skrytosti a na Mezinárodním festivalu v Kolíně nad Rýnem v roce 1987 se jeho tvorba setkala s velikým přijetím.

Dílo

Soupis bohatého Scelsiho díla se dělí na čtyři tvůrčí období a jeho redigovaná podoba je zde. Vzhledem k faktu, že se širší veřejnosti skladatelovo dílo otevřelo teprve koncem 80. let 20. století, není detailně zkatalogizováno. Zčásti se na tom podílí improvizační metoda, s jakou skladatel pracoval, zčásti jeho vlastní skytost. Na snaze zveřejnit skladatelův odkaz má podíl Nadace Isabelly Scelsi.

Stručná charakteristika jednotlivých období

    * Období let 1929-1948. Raná díla psaná konvenčním hudebním jazykem. Záznamy o řadě z nich nejsou nalezeny nebo nebyly ve své době ani poslouchány. Kantáta pro smíšený sbor La Nascita del Verbo měla v roce 1949 svou pařížskou premiéru.
    * Období let 1952-1959. Následovalo po duševní krizi a patří mezi období hledačství.
    * Období let 1960-1969. Pro Scelsiho tvorbu nejcharakterističtější období. Významným dílem je skladba Aion s podtitulem Čtyři příběhy ze života Brahmy z roku 1959. Zde se vrátil ke skladbě pro orchestr. Skladba byla veřejně provedena v roce 1985.
    * Období let 1970-1988. Návrat k improvizaci, období bilancování a mysticismu.