Days will never be the same...
...aneb Sunshine 6.12. v Lucerna music baru. Po odchodu z Lucerny, jsem se snažil vžít do situace, že bych Sunshine nikdy dřív neslyšel, že odcházím z koncertu do té doby naprosto cizí kapely...co bych si asi o tom koncertu a té kapele Sunshine myslel? Bohužel (pro tuto úvahu), bohudík (pro ostatní úvahy) zážitky ze "starých koncertů" Sunshine jsou tak intenzivní, že do tohoto paradigmatu se nelze zcela posunout:) Takže nezbývá než s těžkým srdcem konstatovat, že čtvrteční koncert byl první koncert Sunshine, při kterém mě nechytla jediná písnička:(
Deska Dreamer (která tvořila zhruba 70% koncertního setlistu) se mi líbí hodně, hlavně proto, že narozdíl od předchozí desky Měsíčnísprcha a žiletky, to je opět album, které má silnou atmosféru. Úplně jinou, než Necromance, úplně jinou než Velvet suicide, ale má! A tu velice výstižně popisuje nejmenovaný novinář, kterého si zde bez dovolení dovolím citovat:)
"Dreamer" působí jako hodně rychlá jízda městem, kde všichni démoni a vůbec nepříjemné věci mají neprůhlednou pásku přes oči a na rukou pouta. V písničkách je potkáváte, ale k boji jako na předchozích albech nedochází, teď máte navrch vy. Můžete jim to bezcitně vrátit a cynicky se smát nebo to nechat bejt. Nejspíš jen tak mrknete a zatočíte do baru za rohem.
Pokud pomineme Měsíčnísprchu a žiletky, kteréžto bych rád pominul, protože je to narychlo zpíchnuté album a navíc zpíchnuté nejen klucima z Tábora, tak Dreamer je první album na kterém se Sunshine ubírají k, pro ně, dosud nezvyklým hudebním postupům. Začali dělat písničky v typickém modelu "sloka-refrén-sloka-refrén", čímž zabili jakoukoliv gradaci, která je dříve zdobila (zvláště pak na Necromanci a ještě zvláštěji na (nejlepší písni světa) Daydreams). Další novinkou bylo, že se snažili tvořit hodně melodické písně a ubrali z užívání abstraktních kytarových ploch. Přes tyto poměrně značné změny, které Dreamer přinesl si album pořád udrželo jistý sunshinovský výraz a jak už sem napsal, líbí se mi a je to dobrý album.
Co se mi ale už tolik nelíbí je změna koncertní image, která se u kapely dostavila. Pominu vizuální stránku image, "modelky" to byli vždycky jen teď začali víc sledovat módní trendy. Co mi ale nesedí, je neustálé děkování na koncertech, objímání se s fanouškama a jiná podbízivá gesta...Sunshine byli přitažlivý, když se tvářili odtažitě, mluvili anglicky nebo nemluvili vůbec. Vrcholem potom je, když Kay začne vytleskávat do rytmu nějakou písničku - to si vždycky s úsměvem na rtech vzpomenu jak na Sázavafestu 2006 (jen rok a půl zpátky!) křičel "fakof tleskání", když se, mezi prořídajícími pankáči, začali pod podiem objevovat první nadšenci co tleskali rukama nad hlavou. Takovýchto fanoušků byla v Lucerně samozřejmě většina, společně si s Kayem tleskali a očividně se obě strany bavily.
Výše zmíněné by samozřejmě samo o sobě dojem z koncertu až tak zničit nemohlo, zničit ho musely až samotné písničky. I když nové písně na desce působí dobře, na koncertě jim chybí drive a kapela strašně tlačí na pilu. Přesto je jejich projev uvěřitelný, bohužel už ale postrádá onu pověstnou energii, kterouž jsem dlouhá léta chodil z jejich koncertů naplňován.