Martin Lisý Muž, 40 let / Příbram/Praha

24.8.2009 Modrá Vopice

http://splasklevzpominky.rajce.idnes.cz/Pro-Pain%2C_Scream_of_the_Lambs%2C_Atari_Terror%2C_24.8.09_Modra_Vopice/

Nejlepší koncert.

Je čtvrtek 16. 7. 2009 a před námi více než třísetkilometrová cesta k našim slovenským sousedům. Slunečné počasí a zvučná „neohraná“ jména  jsou příslibem vysoké návštěvnosti, proto chceme být na trenčínském letišti mezi prvními. Dobře totiž známe místní kolony, které se při velkém náporu aut na zdejším parkovišti tvoří.

To se nám také povedlo a něco před osmou večerní  jsme dorazili na místo. Před letištěm se už sice  táhla asi půl kilometrová kolona, ale zaměstnanci festivalu odbavovali přijíždějící auta poměrně rychle, takže asi za 20 min. jsme byli v areálu. Během popojíždění v koloně člověka trochu naštve hrstka neukázněných řidičů, kteří kolonu předjdou a řadí se mezi ostatní auta až těsně před vjezdem do areálu. Když ale pak zaparkuje a otevře dveře, dýchne na něj nepopsatelná atmosféra. Všechen vztek, únava z dlouhé cesty a starosti všedních dnů jsou rázem pryč. Rozhlédne se a vidí samé usměvavé tváře, nohy, které nikam nespěchají, pódia, která se těší na hvězdné účinkující a ví, že má před sebou 3 dny oslav. Není to pocit jako, když člověk přijede na festival, je to pocit, jako když člověk přijede na Pohodu.

Stavíme stan a jdeme na Bažanta a na halušky, které dojídáme už za zvuku Basement Jaxx. Vydáváme se tedy před hlavní stage, kde jsou stovky lidí a většina z nich nadšeně tančí , nenásilně se protlačíme dopředu a tančíme s davem. Basement jaxx, rozjeli hodinu a půl trvající párty ve funky housovém stylu, při které se takřka po každé písničce převlékali do více a více extravagantních oblečků. Na pódiu předváděli strhující taneční kreace, stejně tak jako lidé pod pódiem. Bavil jsem se podobně jako na RFP při vystoupení Underworld, které bylo, dle mého názoru, na největším českém festivalu to nejlepší , jaké mohli tamní návštěvníci shlédnout a zároveň jediné, které mě opravdu nadchlo. Napadla mě myšlenka, že Pohoda vlastně začíná tam, kde RFP končí, a to jak v dramaturgické,  tak organizační rovině. Pohoda je festival, který je dotažený do detailů, což z něho dělá festival světové úrovně.

Po Basement jaxx  následovala na hlavní stage hodinová pauza, během které se na pódium vyskládalo několik desítek hlav a zřejmě byl překonán festivalový rekord v počtu lidí  na pódiu. Společně se totiž představil slovenský Zbor sv. Cecile a anglický sbor Royal Choral Society. Ty společně představily několik děl klasické hudby. Takřka po celou dobu jejich vystoupení se z backstage vznášely k obloze desítky svítících lampiónů, což působilo ve spojení se sborovým zpěvem jako velice mystická tečka za zahřívacím festivalovým dnem.

Další  den nás probudilo nesnesitelné horko, a tak jsme se rozhodli odpolední program oželet ve prospěch válení se u vody. Do areálu jsme se vrátili ve chvíli, kdy na hlavní stage začínal hrát Richard Müller. Moji dva parťáci, Standa a Terka, chtěli jeho vystoupení stihnout celé, tak si to po zaparkování auta namířili k Bažant stage pěkně ostrým krokem. Já si řekl, „jsem na Pohodě, nebudu přeci nikam spěchat“ a  ubíral se za nimi chůzí lázeňského šviháka. Zrovna jsem míjel press centrum a koho jsem najednou nespatřil postávajíc u jednoho ze stánků? Postava shrbená, dlouhé hnědé vlasy, na očích lennonky, pod nosem lehký knírek, epesní černé sáčko, přes rameno foťák, jak vystřižený z technického muzea -  Patti Smith! Vytřeštil jsem oči. Ještě ráno jsem si říkal, jaké by to bylo jí potkat, jak se asi chová taková živoucí legenda? Sledoval jsem ji! Chodila od stánku ke stánku a s každým kdo jí potkal se ochotně vyfotila. Neváhal jsem dlouho a oslovil jí také. Z naší krátké konverzace a našeho společného focení  (poté, co jsem si vyfotil já ji, si zvěčnila i ona mě)  mám pocit, že jsem mluvil s někým obrovsky otevřeným a nezávislým.

Stejným dojmem potom působila i na pódiu. Sice po něm nijak zuřivě nepobíhala ani neposkakovala, jak by leckdo od královny punku mohl čekat, ale nespoutanost a suverenita čišela z každého jejího pohledu. Bylo vidět, že i ve dvaašedesáti stále věří  tomu co dělá. Chvílemi na ní bylo vidět i dojetí z bouřlivého aplausu, který se jí dostával po každé skladbě. Během dlouhé instrumentální pasáže v jedné z písní sešla z pódia a podávala si ruku s fanoušky v první řadě. Během další skladby si ve vlasech upletla cop, neustále si drsňácky odplivovala. V jejím setlistu nechyběly největší hity jako „Gloria“, „Because The Night“, „People Have The Power“, po které nadšeně prohlašovala, že „my“ jsme budoucnost, a že svoboda je ta nejdůležitější věc. Svůj silně gradující koncert zakončila skladbou „Rock'n'roll Nigger“.  Její vystoupení bylo to, na které jsem se nejvíce těšil a chtěl si ho maximálně užít, proto jsem neváhal při první písničce otevřít lahev portského, které během koncertu padlo v prach. Vystoupení Patti Smith bylo opravdu velkolepé a vstřebával jsem jej (a lahev vína) asi hodinu. To už stáli na hlavní stage další z headlinerů, britští  The Ting Tings. Ti mě však příliš nezaujali a tak jsem se vydal do O2 Arény na Hadouken. Jejich set byl o poznání zábavnější, přesto jsem u něho usnul a to dokonce ve stoje:) Ta samá věc se mi stala i při vystoupení Pendulum, a tak jsem usoudil, že bude rozumné jít si lehnout do stanu a načerpat síly na poslední festivalový den, který sliboval nejvíce nabytý program.

Ráno jsme se probudili opět do velkého vedra, ale obloha už nebyla bez mráčku a i zprávy z Čech napovídali, že dnes už asi zaprší. Díky naší včerejší únavě, kvůli které jsme viděli jen hrstku kapel jsme se rozhodli, že dnes nikam cestovat nebudeme a hned po obědě se vydáme do areálu, abychom zhlédli co nejvíce kapel a doprovodného programu. Poobědvali jsem na návsi jedné z přilehlých vesniček. Seděli jsme v parku, z auta nám hrál Travis a my vtipkovali, že déšť určitě přijde v momentě kdy začnou zpívat „Why does it always rain on me“, jako tomu bylo při jejich vystoupení na Live8.

Na festival jsme přišli ještě za slunného počasí. Já se rozhodl koupit si tričko, které mě u jednoho ze stánků zaujalo. Protože jsem u sebe neměl dost hotovosti, musel jsem své kroky směřovat k punkomatu (mobilní bankomat, který byl ozdoben slušivým čírem a nápisem „Bank’s not dead“). Než jsem vystál frontu, která se před ním téměř nepřetržitě tvořila, slunce zmizelo za mraky a začal foukat vítr.  Když  jsem pak s hotovostí přispěchal ke stánku s tričkem, byl už téměř vyklizený a složený, prodejci ani nemuseli být informování o blížící se bouři, dle pohledu na oblohu bylo zřejmé, že za chvilku se něco přižene. Vzhledem k citelnému ochlazení, které nastalo, jsme se vydali do stanu pro teplejší oblečení, převlékli se a  vzali do batohu pláštěnky. Ušli jsme asi 200 m a začaly padat první kapky, zatím žádný hustý déšť, ale jen drobné poprchávání. Vítr byl ale stále silnější a tak jsme čekali, že pořádná sprcha  tu bude každou minutou. Svižným krokem jsme mířili k Nay tenčenému domu, který vypadal jako bezpečné místo pro přečkání bouře a navíc sliboval zajímavý alternativní program, v podobě tanečních workshopů. Chvilku poté, co jsme k němu dorazili dostala Terka chuť na halušky. „Budem dobrodruzi, né?“, řekla a oblékla si pláštěnku. Standa se k ní přidal a vyrazili na druhý konec areálu na halušky. Já zůstal ve stanu a sledoval „House dance“ workshop. Po jeho skončení (15:00) vystoupil na pódium někdo z pořadatelů a oznámil, že se blíží silná bouřka a rodiče s dětmi by měli zvážit, jestli neodjet domu. Také řekl, že je možné, že během bouřky bude vypnutý proud a přerušený program. Ten měl v tanečním domě pokračovat v 15:20 workshopem čardáše. Což bylo přesně jedno z těch alternativních vystoupení, které jsme chtěli během odpoledne vidět. Standa s Terkou se nevraceli a já dostal taky hlad, rozhodl jsem se proto vyrazit na cikánskou, kterou prodávali nedaleko. Když jsem vyšel ze stanu, venku stále drobně pršelo, ale obloha se trochu vyjasnila ,„mohlo by nás to obejít“, říkal jsem si.

Stánek s cikánskou byl pár desítek metrů od O2 Arény, kde světelná tabule u vchodu ohlašovala jako další vystoupení A.M.O. & United Flavour od 15:15. Když nebude fronta u stánku s jídlem, zajdu se tam na chvíli mrknout, abych dostál svému předsevzetí vidět dnes co nejvíce kapel, pomyslel sem si. Díky obavám z bouřky však byly už skoro všechny stánky s občerstvením v této části areálu uklizeny a jediný, který fungoval, byl ten, ke kterému jsem se vypravil. Není tedy divu, že se před ním táhla pořádná fronta. Hlad byl už veliký a tak nezbývalo než jí vystát.  Během čekání ve frontě začal foukat o poznání silnější a hlavně studenější vítr, musel jsem si obléci pláštěnku, i když v tuto dobu takřka nepršelo. Konečně na mě přišla řada. Cikánská zrovna došla, tak jsem si dal dva bramboráky a vydal se zpět do centra festivalového dění.  Bylo 15:35 a program už běžel jak v O2 Aréně, tak v tanečním domě. Zrovna přišla sms od Standy, že už jsou zpátky na smluveném místě. Od mobilu jsem zvedl hlavu k obloze a ve vzdálenosti odhadem 5 km od trenčínského letiště byly mraky tak černé, jako předzvěst toho co přinášely. Na návštěvu O2 Arény jsem tak už ani nepomyslel a dorazil za kamarády do tanečního domu. Od nich jsem se dozvěděl, že byli u stage Kašpárka v rohlíku, kam před pár minutami přijel hlavní organizátor Michal Kaščák a říkal, že se blíží bouře s rychlostí větru na pomezí vichřice, a proto z bezpečnostních důvodů stan Kašpárka v rohlíku sundají, neboť  by molo hrozit jeho zřícení. Zároveň doporučil rodičům s dětmi, aby raději odjeli domu. Seděli jsme na podlaze tanečního domu, popíjeli a sledovali skočný čardáš. Přes hlasitou hudbu jsme neslyšeli déšť ani vítr, jen při pohledu do pootevřeného průčelí stanu jsme zaregistrovali, jak se na pár minut venku setmělo.

Nevím, jestli workshop v tanečním domě skončil podle plánu nebo byl přerušen těsně před koncem, ale bylo pár minut po 16 hod, když na pódium vystoupil Michal Kaščák a zoufalým hlasem promlouval do lidí. Nešel už proud, tak mluvil bez mikrofonu. Vzadu jsme neslyšeli ani slovo, tak jsem se došel zeptat dívky, která se zrovna vrátila zepředu, co říkal. Přišla nečekaná odpověď, „Festival je zatvorený“. Nechápal jsem a tak jsem se zeptal ještě opodál stojícího sekuriťáka, ten mi řekl, že festival je ukončený, protože spadla O2 Aréna. Nechtěli jsme věřit, že je možné, jen tak zrušit vystoupení Travis, Klaxons, Lamb a dalších hvězd, které se měli ten večer představit. Když jsem ale vyšli ven, pochopili jsme. Pohled do míst kde stávala O2  Aréna byl šokující. Stan, který byl velký něco mezi hokejovým a fotbalovým hřištěm zde najednou nebyl. Na místě, kde stál zbylo jen holé pódium. Vedle něho několik hasičských aut a sanitek. Ušli jsme pár kroků směrem k místu tragédie, ale rychle jsme pochopili, že zde už nemůžeme být ničím nápomocni a nejlepší, co můžeme udělat je rychle odjet. Déšť byl tak silný, že než jsme došli ke stanu, byli jsme úplně promočení, rychle jsme sbalili věci a pospíchali k autu. Vzhledem k tomu, že na letiště vede pouze jedna příjezdová cesta, bylo jasné, že zanedlouho se na parkovišti vytvoří několikahodinová zácpa. Měli jsme auto skoro až na kraji u výjezdu, takže jsme se dostali ven poměrně rychle. Celou cestu zpátky jsme pak nemohli uvěřit, že můžeme  jet z Pohody jinak než s pocitem nádherně prožitého víkendu, smutní a zaražení z toho, co jsme prožili. Na druhou stranu nám bylo jasné, že mohlo být hůř.