Martin Lisý Muž, 40 let / Příbram/Praha

V neděli 10.2.2008 tomu byl přesně rok, co kapela the.switch soutěžila o možnost zahrát si v Americe. Před rokem jim tuto možnost, pro někoho možná nečekaně, vyfoukli kamarádi z Atari terror, když zvítězili ve finále soutěže Jack Daniels Music. Nicméně čas šel dál a the.switch se přihlásili do celosvětové soutěže Bodog Music Battle, ve které se prokousali mezi tisícovkami kapel do jednoho ze 3 Evropských finálových kol, které kdyby vyhráli, tak postupují do celosvětového finále v Los Angeles.

Tak tedy přesně rok po neúspěchu v JDM vypravili autobus narvaný těmi nejvěrnějšími fanoušky a vyrazili bojovat do Berlína, do klubu Columbia. Cestou do Berlína jsme společně s Ládíkem Motykou uspokojovali naše filmařské choutky a otravovali s kamerou koho jen šlo. Tímto se tedy omlouvám těm, které to skutečně obtěžovalo a stejně tak děkuji všem za jejich názory, postřehy a vtipné historky. Speciální dík patří skvělé moderátorce Hance, bez které by nevznikly tak dobré rozhovory, které vznikly:)  Kromě toho, že jsme pobíhali po buse my s kamerou, pobíhalo po buse taky několik flašek méně, či více tvrdých alkoholických nápojů, což mělo za následek to, že do Berlína se přijíždělo ve velmi uvolněné náladě a za zpěvu německých lidových písní:)

Po zjištění, že klub je relativně malý a návštěva očekávaná relativně velká jsme se rozhodli, že si klidně necháme pár prvních kapel ujít a vyrazíme na průzkum berlínských hospůdek. The.switch měli vystoupit ve 22:30, takže času na to bylo víc než dost. Klub Columbia ležel poměrně daleko od centra, a tak jsme hlasovali jestli se vydáme načerno smyslnou Berlínskou podzemkou, nebo se vydáme na romantickou procházku, při které zalezeme do hospůdky nejbližší. Nakonec vyhrála druhá varianta a šli jsme po svých. Došli jsme na nedaleké náměstíčko a stále ne a ne spatřit nějaké restaurační zařízení, a tak jsme si tedy odchytli jednu německou spoluobčanku a nechali si poradit..ukázala nám směr a řekla, že za 8 - 10 minut chůze narazíme na ulici plnou hospůdek, hospůdek a restaurací..po Smokerově vedení "dojdem k támhletěm světlům a pak už se otočíme" jsme jí za krásnou půlhodinku našli:) V ní jsme našli tu nejhezčí hospůdku a zmizeli v ní. Nutno podotknout, že toto posezení bylo jednou z nejpříjemnějších částí večera..není se tedy čemu divit, že do klubu jsme dorazili asi hodinku před vystoupením našich favoritů.

Tímto se omlouvám těm, kteří v mém fotoreportu marně hledají fotky kapelek, které vystoupily v první polovině večera. Kvalitu těchto kapelek jsem probral s ostatními the.fans a ujistil se tak, že o nic zásadního jsem vlastně nepřišel.

To už ale odbyla půl jedenáctá a na podiu se objevil náš starý známý kanadský moderátor David, aby za řevu 77 českých a několika německých (Illectronik rock) hrdel oznámil další vystupující kapelu. Řekl jsem si, že když není Qwerťák, budu alespoň během úvodní písničky fotit, aby byly k vidění i nějaké ty fotky swišťů..jenomže když úvodní tóny úvodní skladby vyzívaly k pokleknutí na zem nezbývalo než foťák odložit a schovat na bezpečné místo. Na začátek tedy trochu netradičně Akvárko a peklo bylo na zemi, konkrétně tedy v Berlíně v Columbia klubu při Evropském finále Bodog Music Battle. Troufám si říct, že takovýhlé kotlení většina německých fanoušků a muzikantů možná ještě nikdy neviděla a porota zcela jistě, minimálně tenhle večer, neslyšela na podiu lepší kapelu. Proč tedy za vítěze vyhlásila SplinterX, kteří vystupovali jako další v pořadí, nelze s jistotou říci.

SplineterX rozhodně špatně nehráli, to zas ne..ale ten večer byl nejlepší někdo jiný. Někdo kdo už pěknou řádku let ukazuje světu co je to originální, upřímná hudba, která přináší radost velkému množství lidí..je škoda toho, že v Americe ji slyšet nechtějí?

Ve středu 23.1. jsem se vydal podívat do Rock café na křest alba "Hotel Moskva" kapely Airfare. Jedním z důvodů byl i fakt, že tahle poměrně krátce fungující kapela se těší poměrně velké přízni médií, a tak jsem se chtěl na vlastní uši přesvědčit, jak jim to vlastně šlape.

Po příchod do klubu jsem potkal dva mnichovské přátele (kterýmž tímto děkuji za celovečerní přísun občerstvení z vip baru:) a společně jsme šli do sálu vychutnat si předkapelu, kterou byla partička s názvem Hangover. Mnichovští přátelé ji vydrželi poslouchat 2 písničky a odebrali se zpět k vip baru a posezení do foyer. Já vydržel ještě o 2 písničky déle, protože jsem chtěl zvěčnit zpěvákovi úžasné bílé plastové sluneční brýle, které měl posazené na čele:) Bohužel, když jsem se přiblížil s foťákem do první velmi prořídlé řády, tak je zrovna z čela sundal a odložil je:( a tak musíte zůstat o tuto úžasnou módní kreaci v mém fotoreportu ochuzeni. Na fotkách bohužel nejsou vidět ani zpěvákovi epesní kožené kalhoty..zato je na nich ale vidět jeho pleš a krásné náušnice.

Když sečtete všechny tyhle vizuální prvky dostanete se i k hudbě, kterou kapela hrála..takže (sluneční brýle,kožené kalhoty,pleš a náušnice) která z českých hudebních legend se vám vybaví?:) Kdo hádá Petr Janda, připisuje si 10 bodů a postupuje do dalšího kola:) Airfare, kteří jsou mladí, talentovaní a nezní česky předskakuje kapela, která zní a trochu vypadá jako Olympic..trochu nelogické, zdá se. Další průběh večera ovšem ukázal, že nějaká ta paralela by se našla.

Než začal koncertní set Airfare vystoupil na podium pan Steve Lichtag (což je tvůrce několika zajímavých dokumentů o žralocích, velrybách, delfínech a jiných podmořských zvířátkách) a během asi 10ti minutového velmi emotivního projevu nám sdělil, jak je rád, že se jeho syn vrátil z Ameriky a může nám všem ukázat, co že je to ten rokenrol :)) Slova pyšného otce nejen ve mě vzbudila lehký úsměv. Kapela vtrhla na podium jako nefalšovaný hurikán, to se musí nechat a hned od začátku mě zaujal jejich basák, kterej se na podiu kroutil hodně podobně jako basák z Chocolate box:) Po první odehrané písničce mě tedy napadlo srovnání s touhle německou partičkou..po krátkém vyhodnocení jsem si řekl, že stejně jako tenhle basák neni tak sexy, tak i té písničce něco chybělo. Třeba se to dostaví v těch dalších..kluci řežou do kytar jak se sluší a patří, pobíhají po podiu, strkají do sebe, vyplazujou jazyky do objektivů, zpěvák velice zajímavě zpívá..ale pořád tomu něco chybí a ne a ne mě to roztancovat.

A už je tady půlka setu a zmiňovaný křest, na podium přišel společně se Stevem herec a režisér Milan Štaindler. Řekl opět několik emotivních vět, olízal polité cédéčko, hodil ho do davu a koncert mohl pokračovat. A s ním i mé čekání na to, kdy už mezi nás konečně přijde ten rokenrol:) Musim říct, že v jedné písničce (tuším, že Martyrdom se jmenovala) na nás vykoukl, ale jen na moment a pak se zase běžel schovat do backstage, aby se na nás přišel opět podívat (teď už téměř v plné parádě) při přídavku - poslední píseň byla jediná, která mě dostala. Ostatním něco chybělo, byli v nich slyšet The strokes, The Hives, Iggy Pop..ale postrádaly jakousi lehkost, která k tomuhle stylu neodmyslitelně patří. Rokenrol má bejt v první řadě zábava a Airfare mě příliš nepobavili.

Po koncertě jsem ještě ochutnal něco málo z připraveného vip rautu a rychle domu:) Na úplný závěr ještě jedna pozvánka. V RC jsem si všiml plakátů na koncert kapely Ejectés, která jede turné po Čechách a dnes (tedy 25.1.) zahraje na Dobříši! Tímto tedy všem čtenářům z okolí doporučuji tento koncert navštívit..protože je to patrně první možnost vidět v tomto krásném městečku kapelu, která ve svém oboru hraje první světovou ligu!:)

Jestli jste ještě neviděli moje fotky z téhle vydařené akce, tak tady. O tom jak to probíhalo není třeba cokoli dalšího psát, vše krásně zachytila v blogu Vendy a o něco méně krásně Tomas.