Martin Lisý Muž, 40 let / Příbram/Praha

Jak jsem avizoval na konci minulého příspěvku, hodlal jsem tento týden věnovat výhradně škole a odolat všemožným kulturním tahákům, kterými bylo např. semifinále Jacka či metalový večer se Statusáky. Nicméně ve čtvrtek odpoledne se ozval kamarád John s nabídkou večerního posezení v Kolíbce s dalšími lidmi, které jsem delší dobu neviděl. Přesto, že nás v pátek čekala prezentace ze systémové dynamiky, na kterou jsme v danou chvíli neměli ani čárku, nedalo se této nabídce odolat.

Do Kolíbky jsme s Honzou dorazili pět minut před sedmou a zjistili, že zde ten večer občanské sdružení Fokus (sdružení pro péči o duševně nemocné) pořádá vernisáž a mají zarezervovanou celou hospůdku. Naštěstí nám Štěpy (barman) odpolene pohlídal jeden stůl a mohli jsme zůstat. Co čert nechtěl po chvilce se ve dveřích objevila Vendy s kamarádkou Alenou. Ty přivítal milý pán, který vypadal jako Michael Berryman v Přeletu nad kukaččím hnízdem a s lítostí jim oznámil, že sice dorazili do správně společnosti, ale bohužel už pro ně nemají žádné místo. Abychom neurazili, tak jsme jim nabídli místo u našeho stolu - gentlemanskou nabídku holky bohužel neodmítly:)

Poté co jsme probrali co nového se děje na Dobříši a kdo z nás umí či neumí zpívat, si vzal slovo pořadatel celé akce, pěkně nás přivítal a vybídnul k poslechu crust-punkové dvojice Alois a Jindra, která nás měla celým večerem hudebně doprovázet. Všichni jsme tedy stichli a jali se vychutnávat libé tóny, kterými nás tahle dvojice kytaristů začala hladit po duši. První pecka na pomezí crustu a grindcoru nás moc nevzala, přeci jenom crust bez bicích neni úplně ono. Ve druhé písni se připojil se svým vokálem výše zmiňovaný Michael a to už byla silná káva i na Vendy a rozhodla se s kamarádkou Alenou pro přesun na alkoholovou therapy do Therapy?

My jsme se rozhodli dát této mladé hudební dvojici ještě šanci, navíc zrovna přišli další kamarádi a objednali si pití. Když si hudebnící během třetí písně všimli, že Vendy už odešla, přestali hrát a řekli, že už nic dalšího hrát nikdy nebudou, když je nevydrží poslouchat ani ona:)  Zanedlouho dorazil i Filip, který přišel bez svojí sestry a zábava mohla nerušeně pokračovat:) Závěr k tomuhle článku ani nemá cenu psát - vůbec jsme se neopili a udělali jsme špičkovou prezentaci na systémovou dynamiku:)

Po týdnu, v němž jsem absolvoval 3 koncíky swišťů, 1x Bahrainny a 1x Atárky, byl čas zregenerovat svoje pomlácené tělo, a tak jsem se rozhodl vyrazit do Lucerna music baru na lekci aerobiku s Robots in disguise. Ti kdo znají I am X, tak vědí...ti co neznají, tak je to ta holka Chrise Cornera (frontmana I am X) + jedna její kámoška a unisexuální poloautomtický bubeník/bubenice.

Poté co jsme dorazili do Lucerny, jsme začali silně pochybovat nad vhodností volby našeho večerního outfitu. Kolem nás se procházela holka se stříbrnou korunkou na hlavě, holka v bílejch šatičkách a k tomu kopačkách na nohou, další holka měla kolem hlavy omotanou izolepu, všichni k dominantní černé barvě měli nějaký ten křiklavý doplněk, každej druhej správnou indie patku (pozor, nezaměňovat s emo patkou, tohle žádní emaři nebyli:) Naše trička a džíny tedy působily vpravdě těžce alternativně, načež jsme se rozhodli k ménší změně image - Pluhy si koupil tričko s nápisem "the sex has made me stupid" a vzal si na sebe jenom to, já si naopak svlíknul horní část outfitu a přelepil si bradavky černou izolepou, nyní jsme se mohli s klidným svědomým ztratit v davu:)

Pokud někdo vydržel se čtením až sem, tak vřele doporučuju prohlédnout fotky těchto módních kreací (včetně těch našich samozřejmě:) K hudbě robotek nemá cenu moc psát, ti kdo znají I am X, tak vědí...ti co neznají, tak hudba robotek je hudba Chrise Cornera, doplněna hlasem těchto dvou holek a přítomností unisexuálního bubeníka/bubenice.

Nyní konečně pár inteligentních vět. Celý koncertní set bylo pečlivě připravené, naprogramované a nablejskané vystoupení, které však navenek působilo velice přirozeně. Písně robotek jsou založeny na strojově přesných elektornických rytmech (proto unisexuální bubeník/bubenice jen dělal, že hraje). Další doprovodný nástroj, který se mi nepodařilo úplně identifikovat (ale vypadal jako takovej hodně cool xylofon) jel taktéž z playbacku. K tomu hrály holky na kytary, zpívaly (opravdu zpívaly) a vesele skotačily po podiu a ve výsledku to všechno působilo zábavně. Že jsou holky punkerky, dokázaly několika ukázkovými skoky z podia do davu, kterej je občas nechtěl vrátit zpátky a jednou naopak vrátil kytaristku Dee takovým způsobem, že si málem rozsekla hlavu o odposlech. Při poslední písničce si holky vytáhly
na podium i fanoušci a společně doskotačili do konce koncertu.
 
Po koncertě klasické pokecáníčko se známejma, pofoceníčko se známejma, pokecáníčko s neznámejma, pofoceníčko s neznámejma, odchod na metro a spat. A od dalšího dne se věnovat škole!

Na středeční večer v Retru jsem se (nabuzen skvělým vystoupením swišťů na Dobříši a přečtením velkolepé recenze na desku Atárků) těšil snad ještě víc než na trip do Mnichova. Po krátké dopolední návštěvě ve škole a delší odpolední návštěvě U krákory, kde se mi nepodařilo přemluvit zodpovědnějšího kamaráda k deserci od večerního psaní domácích úkolů, sem začal řešit problém s nedostatkem místa na paměťové kartě svého fotoaparátu. Domu se mi už jet nechtělo, tak sem se rozhodl navštívit některý z četných pražských fotolabů.

Nyní přichází negativní reklamní pauzička. Jako první mi do cesty přišla prodejna Kodak na rohou Vinohradský a Legerový, zašel jsem tam a řekl jak se věci mají, holka za pultem řekla, že neni problém. Po pěti minutách se začaly ozívat z backstage nářky oné prodavačky, že jí počítač nemůže tu kartu přečíst a přišla za mnou jestli bych to nezkusil sám...chyba samozřejmě nebyla na straně techniky. Místo toho, aby se pani zastyděla, že neumí strčit kartu do počítače, se nestyděla říct si za vypálení zálohového cd přátelských 100 korun. Lehce rozčarován jsem se tedy vydal na další pivko do Mezibranský a v půl osmý vyrazil zvesela do Retra.

Zvesela jsem se dostavil na místo ještě před začátkem a hned u vstupu narazil na některé z účastníků zájezdu. Po krátkém čase stráveném na baru jsme zabrali poslední volný stůl a rozprávěli nad tim co se od návštěvy Mnichova změnilo. To už se na pódium pomalu chystal předskokan - beatboxer Nasty (škoda, že ne beatboxeři Nasty?:) Slušně se plnícímu klubu předvedl během 20ti minutového vystoupení imitaci několika hudebních nástrojů (bubny, kytara, basa, gramofonová deska, housle, klavír, viola, violončelo, trubka, pozoun, harfa...:)

the.switch začali přesně na devátou a to už jsem stál v první řadě, kde se kromě několika známých tváří nacházelo i spoustu nových a relativně mladých, což dokazuje, jak se the.rodina rozrůstá:) Kluci záhráli očekávané písně, proběhla očekávaná hostovačka Kurze v Honzíkovi, při závěrečné klekačce na Akvárko, seděli na bobku (kromě jedné nejmenované slečny:) všichni od pódia ke zvukaři. Swišti se tedy s námi pro tento rok rozloučili s očekávanou elegancí a noblesou (škoda jen, že nepřišla žádná ze spousty novinek, které už kluci určitě mají;)

Po celkem rychlé přestavbě pódia nastoupili Atárci. V prvních řadách se kromě starých známých tváří těsnalo opět množství mladých (rozuměj tak patnáctiletých) tváří. Což se mi jeví jako velice sympatické, když někdo už v takovémhle věku dokáže najít a poslouchat tu správnou hudbu (a ještě větší radost mi dělá, když se takovýhle "děcka" nebojej zajít až do kotle...:) Set Atárků byl tradiční crossover metalu, punku, hardcoru, world music, diska, veselé a ten večer i nebývale uvolněné nálady. Zazněly snad všechny pecky z nového (velmi vydařeného) alba + pár starých dobrých fláků. Divácí se očividně bavili po celou dobu koncertu, a tak úsilí vložené do nahrání desky a  uspořádání tohohle večírku bylo zúročeno v maximální možné míře. Motofoko tedy dostal ve středu pěkně na prdel a určitě se do příštího koncertu jen tak nevzpamatuje.

Po koncertu proběhla ještě obrovská kalba a potom z posledních zbytků sil cesta domu, čerpat síly na další souboje s Motofokem.

Kdo ještě neviděl fotky, tak tady:)