Text: Luboš Hnát
Bubeník MOJMÍR KROCHMALNÝ je nejvíce znám ze svého působení v hardrockových BASTARD. V následujícím rozhovoru jsme si povídali o celé jeho kariéře, během které Mojmír hrál i jinou muziku než je hardrock či heavymetal.
Mojmíre, kdy jsi poprvé usedl na bubenickou stoličku?
No to si teda přesně nepamatuji… tatík (pianista) hrával v tanečních a jazzových kapelách a v baráku jsme měli jazzovou sestavu, to tedy mohlo být někdy tak kolem mých
deseti let. Ale oficiálně v kapele to bylo až na podzim 1982 v Praze, kde jsme se Standou Švadlenou založili kapelu BUFET. Koupil jsem si tehdy v hudebninách dole na Václaváku velkou sadu stříbrných Amátek – 6 tomů, 2 floory a 2 šlapáky… no a
sedávám na té stoličce doposud, ale už né na té původní Amati.
Na jaké muzice jsi vyrůstal a jakou posloucháš v současnosti?
Začal jsem vnímat, co poslouchal táta – převážně jazzové bigbandy a pianisty (Glen Miler, Duke Elington, Count Basie), a protože jsem od šesti let hrál na klavír,
tak také klasiku. Ale první rockové album bylo Báječní muži od skupiny F. R. Čecha, kde zrovna začínal Jirka Schelinger. To mně tenkrát chytlo, a tak jsem postupně chodil do prodejny Supraphon a číhal na nové
Jirkovy singly. Nějak v té době u nás také vyšlo LP Dark Side of the Moon od Pink Floyd a dostalo se mi na gramofon i Close to the Edge od YES – to byly ty zásadní věci pro mě
v té době, a tak jsem začal shánět další jejich elpíčka. Pak přišlo British Steel od Judas Priest a rodící se heavymetal. Také musím zmínit polská rádia, kde na rozdíl od našich hrávali rockovou muziku běžně,
to byl tenkrát nejen pro mě zdroj novinek a poznání. A v současnosti poslouchám v zásadě všechno – teda kromě dechovky!!
Co Tvoje bubenické, nebo obecně, muzikantské vzory, máš nějaké?
Hmmmm…. častá otázka v rozhovorech a vždy se zamýšlím, co bych řekl a je to tady. Já jsem neměl nějakého konkrétního jedince jako vzor.
Z bubeníků mě zaujal Jeff Porcaro, Vlado Čech, Jirka Stárek a Jerzy Piotrowski (např. SBB). V období hraní s Máma Bubo jsem celkem studoval hru S. Copelanda z The Police, líbí se mi taky hra Mika Portnoye, ale že bych se učil jejich
groovy, patterny či licky, tak to zase né.
Zkus v krátkosti shrnout svou dosavadní kariéru.
To bude hodně ve zkratce: první kapela na gymplu EXHALACE, pak v Praze BUFET a hostování v MÁMA BUBO, pak těšínský HROT a po něm delší pauza. Znova jsem potom začal s
BUBBLE METAL, do toho zábavová kapela Lázeňští šviháci, k tomu těšínská parta BRATŘI v TRIKU, regae+dancehall se SILESIJAH ALL STARS, MORAVSKÝ ANDĚL, krátká epizoda v doprovodném bandu Moniky AGREBI a v současné době BASTARD. A k tomu od roku 2008
brázdíme česká, moravská i slovenská pódia s J.SCHELINGER REVIVAL OSTRAVA.
Zaujalo mě Tvoje hostování v Máma Bubo. Na rozdíl od hardrocku, který hrajete s Bastardem to je stylový rozdíl jako hrom. Jak k té spolupráci došlo a v jaké době jsi s nimi hrál?
K Máma Bubo jsem se
dostal myslím nějak přes Jirku Munzara. Měl jsem udělaných pár světel,k tomu ovládací pult a začal jsem svítit jejich koncerty, Celkem jsem se skamarádil s Karlem Babuljakem, a když pak jejich bubeník Zdeněk Duroň šel na vojnu, tak mně oslovil.
První koncert s MB byl spolu s Hudbou Praha a myslím, že to bylo naostro …. bez zkoušky, ale dopadlo to dobře, protože jsem skladby perfektně znal kvůli nasvícení! To bylo na podzim 1984.
V Mama Bubo jsi se setkal s legendou českého reggae Jirkou Charyparem. Jak na hraní s ním vzpomínáš?
To byly krásné časy! Jirka, ale i Karel a Vlastík jsou výborní kluci a squělí muzikanti, hodně jsem se od
nich naučil a hraní s nimi jsem si užíval!!! Nezapomenutelný je pro mě koncert na Chmelnici (tenkrát to bylo s Precedensem), kdy za námi na podium vyskočil Aleš ‚Ali‘ Drvota a dal s náma skladbu Na Máchově jezeře!!
Ještě bych se na chvilku vrátil k Schelinger revivalu. Na jaké období Jirkovy tvorby se zaměřujete?
Hrajeme kompletní průřez Jirkovou tvorbou. Nejraději samozřejmě hard-rockové pecky!! Když bylo před pěti lety 35. výročí
vydání legendární desky Hrrr na ně… tak jsme ho v první půli koncertu hráli celé! Zkoušeli jsem pouštět i ty humorné dotáčky, ale neosvědčilo se to, protože vždy zanikly v aplausu po jednotlivých skladbách,
tak jsme od toho nakonec upustili. No a na koncertech samozřejmě nesmí chybět ani bubble-gumovky: Což takhle dát si špenát, René, já a Rudolf, Švihák lázeňský… by ses divil jak se na tyto věci banda rozparádí…. a
kolikrát řádí i po stolech…. hi,hi,hi
Jaké na Vás chodí publikum a jak na muziku, která je stará více, než 30 let reagují fanoušci?
Tak chodí převážně naši vrstevníci – tedy ti, co Jirku pamatují. Ale hráli jsme i na VŠ kolejích v Brně a k mému překvapení
bylo plno a studentíčci říkali, že Jirku pamatují, když ho poslouchali rodiče! Taky musím zmínit naprosto neskutečné koncerty na Slovensku, tam je Jirka stále velmi oblíbený a koncerty tam jsou opravdový zážitek díky squěllému publiku.
Zmiňoval jsi, že jsi nějaký čas působil v Praze, proč jsi z Prahy odešel? Jinými slovy, co Tě táhlo do Českého Těšína?
Do Těšína jsem se vrátil, protože jsme tenkrát formovali heavy-metalovou kapelu HROT. Tam jsem se mj.
poprvé potkal s Láďou Tomisem, který nějaký čas v Hrotu působil. Začínali jsme hrát po zábavách, celkem se na nás stahovali lidi z blízkého i dalekého okolí, což někdy mělo i neblahé následky, např. na zařízení majetku Českých Drah, a měli
jsme třeba zákaz vystupovat ve Frýdecko-Místeckém okrese nějaký čas. Postupně jsme tvořili vlastní věci a začali koncertovat. Přes našeho managera jsme měli kontakty na Toma Dzubinského, který tenkrát zakládal METAL MIND production a měli styky
s polskou heavy-metalovou scénou, která v té době byla o velký kus před tou rodící se naší. Jezdili jsme hrávat do Polska a na oplátku brali polské kapely k nám. Památný byl např. koncert s polskými TURBO v havířovském zimáku.
Vrcholem bylo společné tour s polskými WOLF SPIDER. Pak mě bolševik povolal bránit vlast – toto jsem prováděl 5 měsíců ve Vysokém Mýtě, a tudíž přišla pauza v hraní. Po návratu se už HROT nepodařilo obnovit a já jsem skončil na pár let hraním po
barech.
Několikrát jsi tu zmínil, že jsi nějaký čas hrál po zábavách, na které se mnoho lidí dívá s despektem. Co pro Tebe osobně hraní po zábavách znamenalo a jak se na zábavové kapely díváš s odstupem času dnes?
Když jsme
s HROTem začínali hrávat, tak zábava byla nejjednodušší možnost, jak zahrát pro lidi, koncerty tenkrát pořádala většinou kulturní střediska pro „profi“ kapely. A kluby, kde se hrává dnes, neexistovaly, takže to byla jediná možnost. Musel jsi nacvičit
60 – 70 skladeb a hraní bývalo často do tří, čtyř hodin do rána. Samozřejmě je na to hodně často humorných vzpomínek, žízeň bývala a pivo a panáky častokrát tekly proudem … hi,hi,hi. Ale rád na ty zábavy vzpomínám. Dnes se už, aspoň tedy u nás na
ostravsku, rockové zábavy vůbec nepořádají, což si myslím, že je škoda. Vystřídaly je na vesnicích diskotéky.
Nebyl Tvůj odchod z Prahy tak trochu stažením se z povědomí lidí? Přeci jenom v Praze jsi víc na očích, je tam spousta kapel a klubů, což skýtá různé možnosti.
To je naprostá pravda, ale v té době jsem to tak
nebral – je třeba si uvědomit, že to bylo za totáče v roce 1985. Ale kontakty zůstaly a jde o to, jak je použiješ i na tu zdánlivou dálku.
