Bezděz
Tato povídka je pouhým zlomkem událostí jednoho týdne našich nekonečných pomaturitních prázdnin. S kamarádkou Maggie jsme si vyjely na Reggae festival k České Lípě. A jelikož jsme dívky zvídavé, rozhodly jsme se v Lípě ubytovat a poznat
kraj, jenž Máchovi tolik učaroval.
Úterý 6.7.
Nějak se honí mraky, asi pojedeme cárem na Bezděz.
Celou cestu nahoru pršelo, když jsme došly, přestalo – klasika. Prohlídka. Nejhezčí je zde kaple – krásná. Zima. Zapadly jsme do podhradní restaurace a daly si palačinku se špenátem. Libujeme si nad ním. Pozn.: Špenátové hody.
Houska.
Celý týden nás sužovaly vysoké teploty, dusno a nesnesitelné horko. Ale i tak si užíváme plnými doušky všeho, co se naskytá. Je úterý, vstáváme, vaříme vodu na čaj a kafe, baštíme koláč od babičky a přemítáme, co budeme dnešní den dělat. Venku se nějak
honí mraky. Původní plán koupání ve Sloupu padá. Nevadí, prohlížíme prospekty z „íčka“ a máme jasno. Největší lákadlo tohoto kraje, majestátně se tyčící nad Máchovým jezerem, Bezděz.
Balíme jídlo, pití a náhradní oblečení a nasedáme do mé staré feldy. Pokoušíme se vymotat z českolipských jednosměrek a jako správné ženy činu se dotazujeme kolemjdoucích.
Parádička. Už jedeme po hlavním tahu směrem na Doksy.
„Hele! Houska“ upozorňuje mě Maggie na ceduli u cesty.
„Ajo! A jen pár kilometrů. Tak to vezmem po cestě zpátky?“
„Jasně, když už jsme až tady.“
Po nějaké chvíli se před námi otevírá úžasný pohled. Zatažené nebe modrošedě obklopující zelené pláně a lesy - před námi ctihodný Bezděz. Bílá čára, kterou ukrajujeme každým kilometrem, nás neomylně vede k cíli. Navzdory podmračenému počasí a
znatelnému ochlazení oproti předchozím dním se všude kolem rojí turisté. Parkoviště je plné, obsluha nás posílá dál po silnici, blíže k podhradí. Bereme batůžky, já ještě několikrát kontroluji, zdali je felinka zamčená a vydáváme se po ukazatelích na
hrad. Ušly jsme zhruba padesát metrů, zrovna jsme dělaly promofotky s úžasně mazlivým kotětem, když se rozpršelo. A pršelo fest, schovaly jsme se pod velikým bukem.
Čekáme.
Čekáme.
Pořád prší.
Prší stále víc a víc.
„Tak půjdem i v dešti? Nevypadá to, že by přestalo.“
„Vsadíme se, že když teď půjdeme, bude pršet. A až vylezeme nahoru, přestane.“
„Jasně, takhle to máme vždycky, ne?“ Rozesměje se Maggie a fotí, jak prší.
Tak jo, vyrazili jsme. Prší na nás, ale přestalo nám to vadit. Míjíme stánky se suvenýry, pod stříškou se mačkají nějací lidé. Zpíváme „Prší, prší, jen se leje.“
Procházíme pod první kamennou branou. Za ní už není žádná asfaltka, pouze kamenitá cesta klikatící se vzhůru k hradu. Nad hlavami se sklánějí smáčené větve dubů a buků. Kameny jsou kluzké, dávám pozor, abych nesjela po zadku zpátky k silnici.
Ale přesto se občas zastavím a kochám se. V takových chvílích unikám v myšlenkách do jiných věků, do časů, kdy byl Bezděz v největším rozkvětu. Romanticky si představuji rytířské šiky pomalu stoupající po stejné cestě, po které právě teď
kráčím já. Jaké příběhy se asi odehrávaly v těchto místech?
Napadá mě, zdali měl takové představy i Karel Hynek Mácha. Myslím si, že ano. O co víc, on dokázal takovéto inspirativní okamžiky, plné vizí a silných dojmů z přírody, přetavit v obdivuhodná díla. A možná ani nechtěl být slavným
spisovatelem, třeba se jen toužil vypsat ze svých životních osudů, třeba jen toužil uložit všechny ty nápady a myšlenky, které se mu potulovaly hlavou, když objevoval genium loci tohoto a dalších míst, na papír. Uchovat je pro svou další potřebu, aby mohl
snít. A zajisté snil. Snil tak, že bychom mu mohli všichni závidět, doopravdy to uměl. Ale není to vše kolem romantismu jen pouhým rozporem mezi skutečností a ideálem?
Čím výš jsme stoupaly, tím víc sílil vítr. Strhával listí ze stromů a nám vykouzlil modré rty a husí kůži. Zaběhly jsme ke kase, koupily lístky společně s pohledem a Máchovou básní o vichru na kopci. Déšť ustal.
On se vlastně Mácha častokrát nechával inspirovat, jak by mnozí řekli, nevlídným počasím. Vítr, mnohdy vichr, jenž pohřební hudbu odsouzenci hrá, mlha valící se po horách, kopce porostlé tmavými hvozdy,…
A přesně takové to všechno bylo.
Vkročily jsme na nádvoří a uchvátila nás věž zpola neviditelná, jak jí obklopoval mlžný mrak. Mlžný opar se potuloval i kolem hradní nádrže a u levého křídla. Na prohlídku jsme počkaly uvnitř zrekonstruované části s krásnými freskami a obrovským
krbem.
Přála jsem si, aby v něm plápolal oheň a já si mohla v klidu sednout do vyřezávaného křesla a zabalit se do teplé kožešiny. Alespoň tak jsem si představovala, že by se zachovala hradní paní v počasí, jaké vládlo toho dne. Možná by se
jala vyšívat nebo upíjela z pohárku teplé víno. A zase ten rozpor skutečnosti a ideálu. Vím jistě, že jsem velmi ráda, mohu-li otočit spínačem ústředního topení nebo na sebe navléci oblečení z mikročástic či uvařit teplý čaj během několika málo
minut v rychlovarné konvici. A také vím téměř jistě, že hradní paní určitě neměla život jako peříčko a na žádné válení šunek u ohně neměla čas.
Průvodkyně nás provedla téměř celým hradem, dokonce i prakticky zchátralou částí, kde nejkrásnější byly průhledy skrze jednotlivé místnosti. Prohlídka byla završena v hradní kapli. Jedna z nejúchvatnějších kaplí, které jsem kdy viděla. I když
bylo venku tmavo, šedo a nevlídno, uvnitř kaple zářilo jakési zvláštní světlo, jako by tam svítilo slunce. Snad to bylo tím pískovcovým obložením a bílou výmalbou, ale přesto to bylo místo, které člověka ztišilo a zklidnilo. Dokonce i děti, které celou
dobu tahaly rodiče za bundy, najednou ztichly a zíraly na vysoká gotická okna. My setrvaly v kapli do doby než odešli poslední turisté. Teprve potom jsem se cítila jinak, tak nějak povznášejícně a radostně. S úctou jsme obešly zbytky odsvěceného
oltáře, posadily se a chvíli jen tak tiše rozjímaly. V tu chvíli jsem přestala cítit i zimu a chlad.
Zážitek to byl neopakovatelný, těžko popsatelný pouhou prózou. Přála bych si být básníkem, alespoň z poloviny tak dobrým, jakým byl Karel Hynek, abych dokázala vyjádřit okouzlení onou chvílí.
Nakonec jsme přeci jen kapli opustily a vydaly se příkrou cestou zpět k autu. Zastavili jsme se v restauraci na svačince v podobě špenátové palačinky a kávy. Doufaly jsme, že se trochu prohřejeme, ale nepovedlo se. Tak jsem si alespoň ve
felince pustily topení (poněkud zvláštní – v červenci) a vydaly se nazpět. Tedy se zajížďkou k dalšímu Máchovu hradu – Housce.
Ale Housku si nechám na jiné povídání. Stejně jako hrad Kumburk, kam jezdívám na většinu svých cyklo výletů a sedávám na kamenném ostrohu s knihou stejně jako Mácha před lety s papírem a perem plným básní.
