Modré máslo 37 let / Páchnoucí kobka

      Jmenuji se Josef Blahý a je mi něco kolem dvacýtky. Tedy zhruba 46. Mám syna a dvě dcery, které mě nemají rády. Abych to uvedl na pravou míru, syn a dcera číslo 1 mě nemají rády. Tedy rádi. Ale to jenom oni dva mne nemají rádi. Vlastně i moje manželka mě nemá ráda. A dcera číslo 2. A moje matka. A její manžel a pes. Tedy můj otec. Takže Můj otec a mámin manžel mě také nemají radi. Ale hlavní je že já sám sebe rád mám. Aspoň trochu. Trošku. Malinko. Vlastně já sám se nesnáším. I svou dceru číslo 1 a 2 a syna. A taky svou manželku a svou matku. A také jejího manžela a psa. Zůstalo mi jen mé prase. Můj pašík. Již dlouho sem se s nim ale nesetkal. Naposled sem ho viděl ,,U Valentů´´. To je řeznictví. Ale naštěstí sem ho stačil zachránit. Bylo to jen tak tak. Vzal sem ho domu, do chlívku, kde ho krmím. Tedy aspoň myslím. Doufám. Vlastně abych se přiznal, včera sem ho snědl. Alespoň je teď někde v nebi. No při nejhoršim je u mě. V bezpečí. V teplém náručí. Vlastně v žaludku. No nic. Stejně jsem velmi šťastný člověk.

konec 

,,Kde to sem? Co je to sakra za místo?
To je můj pokoj!
A ten květináč?
To je na kytky.
Jo, to jo!
Co?
Aha!
Au moje nohy. To sou moje nohy.
No a co?
No jo, ale co teď budu dělat, když tu neni žádnej písek. Asi nic, protože písek je mi stejně na nic. No jo, ale jeho jméno. Jak se jmenuje? Už vim. Mě se chce na záchod. Ale co když tam bude květinářka. Tak to ne! Já se nenechám. Radši se slušně a nepozorovaně pochčiju. Já mám ale hlad. Jo, chtělo by to pořádnej svetr. Je mi zima. Zima na jaře se slonem mezi rukama. Když sedim tak nic nedělám a jen tak obědvám. To neni oběd....je to letadlo. Nejkrásnější ze všech měst, který sou vidět z rozhledny. Nebo taky ne.   

konec