Omšelé
Kniha
Dostal jsem knihu,
má krásný převaz,
na něm je strom, jak protíná hlínu.
Autor jest neznámí,
nikdo krom mě neví, o čem vypráví.
Čtu jí každý den, vždy k večeru,
nevadí mi, že i v šeru.
tak zvláštní svazek člověk neviděl,
kdyby však věděl, ha
kdyby však věděl, že já jí mám, jistě by záviděl.
Takový už lidé jsou, i v knize mé toto psáno,
nahnědlý obal není papírový,
je to kůra stromů. V mé knize je vše jasně dáno.
Obsah trošku nudný, možná trochu zdlouhavý.
Je mi líto, když řeknu, že je smutná,
má sic pěknou zápletku, násilí, strach, nenávist, to věc nutná,
však lásky, štěstí je málo,
mnohem míň než by se zdálo.
Některé příběhy zajímavé jsou,
velmi dlouhé, velmi krátké.
Čtu jednu povídku za druhou.
Hledám v knize i svůj příběh,
který mě provází stále,
ale myslím, že jsem ještě do cíle nedoběh!
Zatím čtu první kapitolu,
jsem při tom živený z alkoholu,
uklidnit své smysly,
když občas čtu, tahám si vlasy,
křičím, mysli, mysli!
Však hrdina mě neslyší,
pak se náhle hlas utiší,
a zase pluji dále.
Možná se teď ptáte, co to jest za půvabnou knihu?
Jméno má život,
nám dává radost, žár, chlad i něhu.