Ta, kterou neznáš... Žena, 33 let / Příbram

On: Pořád věříš v opravdovou lásku a opravdové přátelství?

Ona: Nezbývá mi nic jiného, věřila jsem vždy.

On: Takže už víš, že všechno, co ti ublížilo, mělo důvod a vše, co přijde dál, bude mít důvod uplně stejný? Jsou to jen lekce.

Ona: Jo. Překážky, které se naučíš nejprve podlézat, pak přelézat a nakonec přes ně skáčeš. A stejně jako každý fyzický trénink i tohle bolí. Pamatuji si, že si to kdysi  říkal.

On: Ale namožený sval jednoduše protáhneš, namažeš, uvolníš... Namožená duše se zahojí jenom láskou.

Ona: Láskou?

On: Ano. Proto já věřím. Věřím v přátelství a v lásku, protože nechci vídat bolavé duše.

Ona: A co tvoje duše?

On: Od toho jsi tu ty, opravdová...

Ona: Taky nechci vídat bolavé duše.

On: Stačí, když budeš mít ráda lidi a ukážeš jim, že jsou pro tebe důležití i když se třeba neznáte, zrovna nemáte čas, nebo se hádate. Ta láska jim zahojí bolavou duši a budou šťastní.

Ona: Ale to jim třeba dám lásku a oni stejně odejdou a budou šťastní někde jinde, s někým jiným...

On: Ano.

Ona: A co moje duše?

On: Od toho jsem tu já, opravdový...

bortim svůj svět a ničim svý nádherný sny

mlátim do zdi, brečim pro ty mlhavý dny

pro dny, kdy rozdávala jsem radost

pro to, že byla jsem něžná bytost

zmizel úsměv a zmizelo kouzlo

zmizela láska, odešlo krásno

teď jenom ničivý vztek, síla

jenom zmatek co neusíná

pokračuju dál, jako stín

umíráš sám a já to vím

nebojovat, chraň mě

neusínat, vzbuď mě

verše jsou frázemi

básně prosbami

prosím o lásku

prosím o štěstí

život na vlásku

pln pošetilostí

zkrátím řádky

nevim co teď

chci zpátky

pro štěstí

zápěstí

leť