Rock Café 3 v 1 (Anomie, Zima, Crazy Áňa)
Rock Café 3 v 1
Anomie, Zima, Crazy Áňa
Nebudu tady mluvit o cigaretách, jak během pár let přišly – při řádovém! růstu cen – o polovinu obsahu účinných drog. Ono se takhle mění ledacos. Rock se dneska prochází světem většinou bez rollu a často ze sebe dělá tragikomickou figurku, s
nagelovanou prdelí, kdo má prachy, ať si poslouží. Kávovinové produkty 3 v 1, to není žádné Café.
Tohle všechno asi se sobotním (31. ledna) koncertem souvisí jenom tak volně asociativně. Přejděme k tvrdým faktům.
Už asi od roku 2001 pořádají v Rock Café soutěže začínajících kapel Rock Café Contest. Soutěží se tak, že dramaturg vybere vždycky tři kapely, které se k sobě vůbec nehodí,
pozve je na nějakou sobotu, ani nelepí plakáty a čeká, co se bude dít. Přijde dvacet až padesát lidí, zaplatí mile nízké vstupné, obdrží hlasovací lístek a taky čekají – až jim zahraje ta jejich. Když mají štěstí, je to kapela první, takže pak můžou
rychle zmizet do jiné hospody. Když je jejich až poslední, zpruzeně čekají v prostorách přiléhajících k sálu. Než odejdou vhodí do mísy hlas. A pražská kapela vyhrává, protože na jinou, začínající ani dlouhohrající víc než sedm lidí nepřijde.
Pražská kapela pokračuje do "malého finále", když se jí tam daří, tak ještě do "velkého finále". Žádné kapele to nepřeju, protože večírkem provází neuvěřitelné duo Los Kokotos. A to se nedá vydržet. Kdysi jsme na téhle
soutěži hráli se Z davu... a mně se podařilo vzpomínku na tenhle vydařený párek už vytěsnit. Jediný recept, co mi na takové obtěžovače na chvíli zabírá, je soustředit se pekelně, vypnout těm lidem zvuk a přehlušit to
refrénem písničky Polykači hoven od Ivoše Plačka.
Soutěž je určená pro začínající kapely. Taková teda byla kapela Anomie z Milotic. Neměl jsem na to náladu, byl to dost nudný a opravdu začínající pank. Utahaný jak kotě na zápraží, jak máminy punčocháče, jak
nesplachovací wc. Po osmi taktech jsem šel do přilehlých prostor pít pivo a proklínat dramaturga, že tahá ty kapely z klobouku, místo aby se snažil dát k sobě, co se k sobě hodí. Je jasný, že zprudí kapely, zprudí posluchače... a pokud se mu podaří udělat
nějakou soutěž, tak ne soutěž kapel, ale soutěž stylů.
Pak nastoupila začínající skupina Zima, trapní pánové žertovali, že je leden, polykači hoven, polykači hoven. V sále se podařil příjemný zvuk, i projekce běžela. Vlastně velice příjemný koncert, snad až na to, že
vymezený čas byl jenom asi na šest písniček. Mezi nima byla i repasovaná Syn matce, manžel choti, nyní ovšem pod novým názvem Menu muže. Byl jsem spokojený.
Polykači hoven, utíkám ze sálu a vracím se až během první písničky. Crazy Áňa měla ten večer masivní podporu publika, místo standardní třicítky bylo lidu i padesát i víc. Crazy Áňa je trochu jiný živočišný druh.
Ve dvanácti letech skládá písničky, které jsou písničky, mají úžasnou dynamiku i melodický potenciál. Zpívá ne-angličtinou (crazyánštinou) s fineskama odposlouchanýma od dnešních hvězdiček popmjuzik. A hlas má to metr dvacet vysoké stvoření jako skřítek.
Připadal jsem si jako v nějakém divném filmu. Ale popravdě... den předtím jsme se Z davu hráli kdesi na kraji Prahy. Měl to být normální koncert. A vyklubal se z toho raut pro vrchní sestry, čokoláda tam tekla proudem, všude jahody a sýr. Takže by jednoho
pár mimozemšťanů nemělo zaskočit. Rychle jsem se tedy srovnal do latě a přemýšlel. Crazy Áňa vyhraje a budiž jí přáno, ale co když si jí začnou lidi zvát na akce jako exota? Co když se jí vetře do přízně nějaká svině... a tak dál. Tak to bylo divný.
Debatovali jsme o tom se Soňou ještě v posteli.
Kapela Zima ten večer skončila třetí se ziskem osmi hlasů. Ten devátý, zapomenutý v kabátě, by to nevytrhnul.