Potichu vím...
Stojím asi ve čtvrté nebo páté řadě, navlečená do neforemné a nepříliš vzhledné pláštěnky, po tváři mi stékají provazy deště, obličej namalovaný na ksicht (mohu-li použít ten správný výraz) se mi pomalu, ale jistě roztéká, stojím v davu nadšených fanynek a jsem šťastná i smutná zároveň. Šťastná, protože se mi konečně přes všechna úskalí posledních měsíců poštěstilo zúčastnit se koncertu mojí oblíbené hudební partičky. Smutná, protože je právě v tuhle chvíli ve hvězdách, kdy a zda vůbec svoje oblíbence znovu uvidím.
Stojím v davu, vrážejí do mě cizí paže, ale já se přesto usmívám od ucha k uchu. Stojím, poslouchám oblíbené melodie a známá slova, tentokrát však nezpívám spolu s ostatními, ale vstřebávám tu báječnou atmosféru a snažím se ji co nejvíc do sebe nasát. Potichu vím, že opouštím…
P.S. Opouštím ale „jen“ prostředí jedinečných a nezapomenutelných koncertů; věrnou fanynkou zůstávám nadále! ;)