Insomnie za pultem
Upraveno:Půl třetí ráno. Strop vypadá pořád stejně, stejný pruh světla pouliční lampy, který opisuje okenní průzor. Projíždějící auta čas od času kreslily podivnou kosodélníkovou křivku, která začínala u plakátů na pravé zdi a pomalu končila u hodin na protější zdi. Hodiny se asi před pěti lety zastavily kousek nad tři čtvrtě na sedm. Za poslední měsíc jsem naspal asi dva dny.
Člověk, který nemůže usnout, má dost času na to, aby si mohl pár věcí ujasnit. Může si ujasnit například to, jak bude v budoucnu vychovávat svý dítě, jak se bude chovat k matce svýho dítěte, co bude dělat, až zjistí, že jeho dítě bere drogy, co bude dělat, až zjistí, že matka jeho dítěte bere drogy. Pro dobro sociální společnosti by ty drogy měl buď začít brát taky, nebo je při nejmenším alespoň vyrábět, samozřejmě, pro rodinu.
Zkoušel jsem snad všechno, počínaje starým dobrým alkoholem přes marihuanu, myorelaxanty, hypnotika, benzodiazepiny, opiáty… nic. Čas od času se mi povedlo vytvořit takovou kombinaci, že jsem spal jak mimino po kojení. Jenže jaký mimino si pamatuje, z jakýho prsu včera sálo. Navíc, nikdy nebylo všechno dohromady po ruce. Kde byly ty časy, když si člověk dal v hospodě pět piv a jointa a museli ho budit po zavíračce. Dál mi někdo řekl, že jeden doktor je na tohle moc dobrej, na nespavost a tak. Jenže každej byl dobrej na něco jinýho a já jsem byl nejlepší v tom nerozebírat nic o sobě s nikym jinym, než sám se sebou. Určitě to myslel dobře, ale já si to nemyslel.
Dny a noci šly dál. Ztratil jsem několik kontaktů, takže jediná, za kým jsem mohl jít, byla Vlaďka. Seděli jsme, popíjeli za pultem a čekali, až si někdo přijde koupit tři rohlíky a deset gothaje, popřípadě tři housky a vaničku vlašáku. Vždycky, když musela jít zvracet, čurat nebo srát, tak mě nechala za kasou, abych jí pohlídal krám. Někdy jsem i něco musel prodat, ale snažil jsem se to správně spočítat, dobře vrátit a Vlaďku nepodělat.
„Byl tu někdo?“
„Jo, tři rohlíky a malá májka“
„A namarkoval jsi to?“
„Myslíš si, že jsem debil?“
„To ne, ale máš svý chvilky“
„Hele, přidal jsem ti tam pade ze svýho, tady jsem nám něco natočil“
Seděli jsme a mluvili, z pohledu normálních lidí, o sračkách. Chlastali jsme u toho víno, který tam taky stáčela a možná i kvůli tomu, i přes náš věkový rozdíl asi třiceti let, jsem jí pravděpodobně miloval.
„Jseš nějaká smutná,“ zeptal jsem se tázavě. Jen se zoufale pousmála.
„Teda, myslím víc než jindy, co se děje, kurva?“
„Nevim, ta moje si bere nějakýho kreténa. Úplně jí změnil. Přestala pít a stává se z ní taková… Jsem ráda, že neskončí jako já, ale za jakou cenu?“ Chvíli se koukala do země a pak pokračovala.
„Kdybys ho viděl, jezdí si v autě jako nějakej šejk, vypadá jak z plejboje, nebo jak se říká těm lidem a mluvil semnou jako s nějakým póvlem! Hajzl jeden. Když jsem se jí před ním zeptala, jestli by mi někdy pomohla s krámem, víš, co mi na to řekla? Že je to pod její úroveň, věřil bys tomu?“
Chvíli jsme mlčeli a koukali do země, na strop, na sebe. Namarkoval jsem další pade a natočil nám vína do našich mastných skleniček, který byly pod pultem, aby si snad nějaký dělník nemyslel, že mu vlašák s přílohou neprodávají dva alkoholici.
„Víš co? Já ti s tím krámem pomůžu“
„Prosím tě, kde bych na to vzala?“
„Do prdele, Vlaďko, myslíš si, že za to něco chci? Stejně tady celý dny vysedáváme a chlastáme víno na tebe, když něco mám, tak ti to dám, ale moc toho není. Můžeš si dát někdy oraz, jsi tady každej den, tak se jednou aspoň pořádně vyspi“
„To…. To bys byl moc hodnej“
„Já vim“
„Ty parchante,“ řekla, a když na mě skočila, aby mě objala, docela dost mě omylem kopla kolenem do koulí. Tohle ale nebolelo.
Čas utíkal pomalu a já jí začal v krámu pomáhat, naučil jsem se pořádně s kasou, a když jsme pak spolu počítali tržbu, párkrát se stalo, že mi to vyšlo i přesně na korunu. Přesto se ale málokdy stalo, že by na krámu byl jen jeden z nás. Pořád jsme chlastali, smáli se, opilí jsme pomlouvali vosy a mouchy, který se snažily proletět sklem a bylo nám prostě fajn. Vlaďka zapomněla na toho idiota, kterej si bral její dcerku, kterou jsem nikdy nepoznal, já jsem zapomněl na svojí nespavost a život se zdál zase o něco víc fajn.