Magor
Zase mi jednou bylo vysvětleno, že balancováním na ochozu komína můžu ublížit nejen svým blízkým, ale i čumilům, na které bych případně dopadl. Prý také není možné, aby se v jendom člověku střídalo víc člověků a už vůbec není možné, aby si někdo myslel, že jeho tělesná schránka je skládkou duší. Sebral jsem recepisy a vypadl co nejdřív, co to šlo.
Doma to vypadalo pořád stejně. Pár měsíců neumytý nádobí, toaleta smrděla snad po celým městě a na kruháči z laviček se pořád střídaly babky s holema a povídaly si o tom, jaký to bylo tenkrát a onehdá. Uklidil jsem to, co hořelo, posbíral prázdný lahve a šel si další koupit. Kurva dlouho jsem na tuhle věc nešáhl. Když vám ale někdo řekne, že když nebudete pít, budete normální, co uděláte?
Chvíli jsem na sebe koukal do zrcadla a přemýšlel jsem, proč jsem zrovna na tenhle život vyfasoval tak hnusnej ksicht. Pravděpodobně to byl trest za minulý život. Sedl jsem si zpátky do křesla a přemýšlel, co jsem tak mohl provést. Napadala mě zrada kamaráda, nezavřená okna, genocida, porušení pracovního předpisu, sarin, dítě s gumou hrající si s právě napsanou otcovou symfonií tužkou, neuspokojená panovnice a podobný hovna. Otevřel jsem si jindřichův hradec ročník tato chvíle a pořádně si uhnul. A znova. Díval jsem se na recepisy, které vypisoval pán v bílém plášti a vzpomínal na vše, co mi k tomu říkal. S bílou kapslí už zkušenost máte, po té nemáte vlnění před očima. Budete brát taky tohle, to je proti tomu vašemu chlastání. A nakonec, po tomhle nebudete chtít umřít. Myšlenka na to, že tady budu na věčnost, mě docela zabíjela už sama o sobě.
Někdo tomu popustil uzdičku psaním, někdo zase komponoval krásné árie, někdo kreslil a další hrál na banjo, cokoliv. Já jsem jen seděl a chlastal a přemýšlel. Bylo krásně, a tak jsem na doporučení pána v bílém plášti vyšel na chvíli ven. Na kruháči z laviček se toho za dobu mé nepřítomnosti moc nezměnilo. Byl tam klid a z oken koukali lidi a koukali na mě, jestli jsem v klidu a já koukal na ně a přemýšlel, jestli jsou v klidu. Okolo procházelo spousty dívek v minisukních, ale žádná si ke mně nepřisedla a nezeptala se, kudy do nejbližšího whiskey baru. Byla to známka toho, že šedesátý léta jsou tu tam.
Zvedl jsem svou tlustou prdel a šel zpátky domů. Na stole ležely recepisy a u křesla stála nedopitá láhev rumu. Dopil jsem jí a sedl si ke stroji. Nevěděl jsem, co mám psát, tak mě napadlo, jaký by to asi bylo vylézt na nejvyšší komín na světě.