Zkratka
Nejde přestat psát. Je to jako kdybyste se uprostřed písničky rozhodli přestat zpívat. Každý zná slova, ale dav čeká na refrén. 4 akordy chlácholící davy.
Nejsem si jistý, jestli jsem v tu dobu měl ještě svou felicii ročník 96, nicméně zaparkoval jsem jí před lesem. Bude to dlouhá cesta.
„jdeme na sekanou“
„jdeme“
„dáš si ještě?“
„za chvíli jdu do práce“
„takže ano?“
„takže ano“
Stromky, které vysadil kdosi se začaly mohutnět a slunko pálilo. Mlíko, které jsem dostal na cestu, zkyslo. Na lesní křižovatce jsem se na chvíli zastavil. Kam teď?
„jaký to bude po smrti?“
„co to je za otázku?“
„no, víš, snad nečekáš, že tu budeme chlastat do skonání věků“
„tak trochu jo“
Cesta byla dlouhá a začínala bejt těžká. Potkávali jsme spousty holek v mokrejch plavkách a odolat jim bylo čím dál tím těžší.
„chtěl bys tu zestárnout?“
„tady?“
„jo“
„ne“
„proč ne?“
Zašel jsem kus do lesa a posadil se vedle rulíku. Květ už odpadl a na vzrostlé bylině se houpal jedovatý plod. Setřásl jsem mravence z kalhot a šel dál.
Krkavčí skála. Vyndal jsem věci z kapes a položil je na kámen.
„chtěl bys taky jednou roztáhnout křídla a letět?“
„jasně“
„tak to udělej“
„jak?“
„chceš to vidět?“
Ještě chvíli jsem sledoval parníky opřený o mladý dub. Slunce se rozhodlo zapadnout a mě čekala cesta zpět. Mít tak jen křídla, vzal bych to zkratkou.