Výlet na měsíc
Bylo krásný poslouchat cizí lidi, jak jsou opilý. Konečně jsem to nebyl já před zrcadlem, ani to nebyli mí opilí kamarádi před zrcadlem, ale byli to sousedi, který bydleli přímo podemnou. Byla to mladá holka a její kluk, kterýho jsem snad nikdy neviděl a při pohledu na jeho milou snad ani nikdy vidět nechtěl. Zrovna jsem seděl na záchodě a vysrával dvoje čínský nudle, když jsem slyšel, jak někdo padá ze schodů. Férovejch patnáct schodů, střídavě po patrech lemovanejch bílou a černou gumou, od shora dolů. Následně se ozval mužský smích, pak bylo chvíli ticho a pak se prolínaly zvuky smíchů ženských i mužských. Musím teda říct, že jsem nikdy neupustil svojí holku ze schodů, ať už jsem byl sebevíc na sračku. Když se ale sobecky zamyslím, párkrát jsem měl.
Léto bylo v rozkvětu a já si lehnul na podlahu a koukal do stropu. Upíjel jsem ze zlatý švestky a místo lustru jsem si představoval svítící měsíc a komáři a různý malý mušky mi připomněly starýho dobrýho Neila v šedesátym devátym, jak si někde v hollywoodskym studiu hraje na přistání na měsíci. Velkou masařku, nehybně sedící na rámu lustru, jsem po něm pojmenoval, chvíli jsem přemítal, jestli to není mateřská loď a malý mušky jsou ty nemateřský lodi. Taky jsem si vzpomněl, co mi dneska říkalo jedno děvče.
„Úúúú, spadlo mi mejdlo, viděl jsi to? Lásko? Lásko? Kde kurva jsi?“ ozvalo se z bytu o patro níž.
„Tady jsem, lítá tu komár! Nechci, aby nám sál v noci krev!“
„Vyser se na něj, pojď se podívat, kam mi to mejdlo spadlo!“
„Počkej, je tu i vosa, musím je zabít oba!“
„Já si na to mejdlo sedla a nikde tu není, ááá!“
Chvíli bylo slyšet, jako kdyby přítel tý holky o patro níž naháněl komára a vosu železnou tyčí. Potom byly slyšet kroky skrz obývák ke koupelně.
„To nemyslíš vážně! Vyndej to!“
„Tak pojď ke mně, ne? Dneska ti ho pořádně umeju!“
Pak už jsem neslyšel nic. Buď se utopili, nebo mu ho myla až do rána. Snad jen usnuli, pomyslel jsem si.
To děvče mělo problémy s přítelem. Byla krásná, byla usměvavá, byla hodná, ale já si nemohl nevšimnout, že uvnitř pláče. Po pravdě řečeno, neměla to s ním lehký, stejně jako většina z vás to nemá lehký s tím svým, stejně jako ta moje to nemá tak lehký semnou, stejně jako my všichni dohromady to nemáme lehký s tím světem, do kterýho nám zasadili naše duševní kořeny. Nad tím vším jsem přemýšlel a nenápadně jsem u toho usnul.
„Koupila jsi všechno?“
„Jo, všechno je ve špajzu a v lednici“
„Hm, hm, co bude dneska k večeři?“
„Chtěl jsi langoše, ne?“
„Jo“
„Tak se koukni na linku, kyne tam těsto,“ řekla naštvaně Veronika.
„Co česnek? A sýr?“
„Ve špajzu, v lednici“
„A pivo?“
„Pivo neměli“
„Děláš si ze mě prdel?“
„Děláš si ze mě prdel ty? Kdo se s tím má tahat?“
„Řekl jsem Ti, že mi máš koupit dvě stelly! To by ses posrala, abys mi je vzala?“
„Jdi do prdele, máš tucet krámů po cestě z práce, kde si můžeš koupit pivo, jaký chceš, proč se tam kurva nezastavíš a nekoupíš si jich třeba šest?“
„Cože?“ Olin vstal, chytil Veroniku pod krkem a přimáčkl jí k lednici.
Potom jsem se vzbudil s rozbitou zlatou švestkou jen s hrdlem v ruce a zjistil jsem, že s žádnou Veronikou nechodím. Uvědomil jsem si, že mě vzbudili mí drazí sousedé o patro níž. Rozhodl jsem se jednat a vystartoval na ně. O třicet vteřin dál jsem klepal na jejich dveře, a když mi otevřeli, zeptal jsem se, jestli nechtějí vypít ještě mojí lahev. Souhlasili.