Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Už jsem byl unavenej z toho věčnýho chlastání, docházely mi síly na každou normální práci, jako bylo chodit do práce, jezdit autem, bavit se s lidma, sedět i chlastat. Venku byla patnácticentimetrová vrstva sněhu, která tála stejně rychle, jako na ní stačil sníh padat, po ulicích žádný holky v silonkách a sukni, jen studený a mokrý lidi nesoucí si pod kulichem svůj úděl. Já jsem na ně koukal z okna a usrkával jsem ze svého kulichu. Před pár dny jsem si řekl, že už toho bylo dost, dal jsem si zkušební lhůtu dva dny a ten druhej jsem nedodržel. Ne, že by to nešlo, docela jsem i chtěl, ale… Dá se krucinál v tomhle počasí něco psát?

V domě, kde jsem bydlel, žil jeden ožrala, kterýho tam nikdo neměl rád. Uměl šest jazyků dokonale slovem i písmem, byl zaměstnán jako pomocník v jedný firmě, která dovážela kdejaký kraviny a předměty nesmyslného smyslu z různých koutů světa. Tam, kde si tohle zboží prošlo svým zenitem, ho tahle firma skupovala, dovážela do Čech a dále prodávala jako absolutní vymoženost dnešní doby, což by bez českého návodu nešlo. Od toho byl Hynek. Ráno jsem ho potkával, když jsem šel do práce, když jsme se někdy potkali na schodech vracející se z práce, ještě jsme se šli dopít k němu nebo ke mně, záleželo, jestli měl zrovna pití já nebo on. Dalo by se ale říct, že jsme se vzájemně doplňovali.

„chceš panáka?“

„ne“

„skleničku?“ Byli jsme u mě, musel jsem nabízet.

„Do hajzlu ne,“ pousmál se. Postavil jsem před něj vodku, otevřel jí, pořádně si přihnul a podal mi jí. Chvíli jsme mlčeli, koukali do stolu a podávali si vodku. Když došla, přinesl jsem další a k ní dvě piva.

„vyjebává semnou, jak jen může“

„kdo?“

„můj šéf“

„jakto?“

„přivezl nějaký interaktivní hračky z německa, který maj návod na pět stránek“

„a?“

„neumim německy, kurva“

„myslel jsem, že jo“

„ne“

„co budeš dělat?“

„vyseru se na to“

„taky bych se na to asi vysral“

„já myslim na to všechno, dává mi patnáct čistýho“

„to není dobrý na to, kolik toho umíš, ne?“

„ne. Zaplatim nájem, sedmička pryč. Zaplatim alimenty, dalších pět tisíc pryč. S dvojkou se moc vyžít nedá“

„jiný místo?“

„jo, mohl bych. Jednou jsem dostával i třicet, ale jak jsem si na to zvykl, začal jsem chlastat víc. Všechny pak sralo, že tam chodím ožralej, tak mě vyhodili“

„hm“

Hynek ještě chvíli povídal, povídal vydatně a dlouho o tom, jak dlouho kde a v jakym městě žil, co tam všechno dělal, jak si jednou v Barceloně zakouřil hašiš se spolkem mimů a pak se taky za jednoho vydával. Ta historka byla docela zajímavá, jednou neměl pár dní co jíst, připletl se do jedné uličky, kde bylo pár těhlech pouličních sloupů, říkal mi i fráze, kterýma bych se měl ve Španělsku zeptat, jestli nemají pár drobných, nebo něco k jídlu, ale já ho přestal vnímat. Chtěl jsem se ho zeptat, jak se vlastně všechny ty řeči naučil, ale pak jsem usnul. Hynek byl extrovert, jen když si pořádně přihnul. Naposledy si pamatuju, jak mi dává facky a říká něco v ruštině, asi abych se probral, ale já věděl, že když budu chvíli odolávat, nakonec to vzdá, řekne něco francouzsky a práskne za sebou dveřmi. I tak se stalo.

Na druhý den mě vzbudil telefon. Zkoušel to jednou, ale nevyšlo mu to. Když to zkoušel po čtvrté, zvedl jsem hlavu ze stolu a šel ho přeci jen zvednout, třeba se jedná o nějakou nabídku, kterou není radno propásnout.

„hm“

„čau“

„kdo to je?“

„Lenka“

„čau“

Chvíli bylo ticho.

„co děláš?“

„nic, teď jsem vstal“

„vzbudila jsem tě?“

„jo“

„promiň. Nicméně, chtěla jsem se tě zeptat, víš, jak píšeš ty básničky a povídky?“

„ne“

„no prostě, máme ve škole za úkol udělat rozhovor s někým, kdo někdo něco napsal, nakreslil, udělal sochu a takhle. Nesmí to být nikdo známý“

„ty ho chceš udělat semnou“

„ano“

„ne. Ale když koupíš cestou pár piv, můžeme si pokecat, dlouho jsem tě neviděl“

„dobře, budu tam za půl hoďky“

„to je asi moc brzo, zkus to tak za…“ Klik. Věděl jsem, kolik mi dá času, takže jsem si stačil vyčistit zuby a dopít ten zbytek, kterej zůstal ze včera od Hynka. Bylo to přesně dvacet minut, když jsem vyhodil poslední plechovku od piva do koše. Šel jsem otevřít a ve dveřích stála stará známá Lenka. Byla to docela pohledná holka, jednou jsem se s ní snažil i chodit, ale někdo z nás dvou to posral, možná oba, protože já pořád chlastal a ona byla intelektuální mrcha, která slyšela na myšlenky zamyšlených génií, kteří mluvili v otázkách a odpovídali úryvky básní. Jednou jsem s ní byl v jednom podobnym klubu, kde jsem se strašně ožral, šel jí najít a když jsem viděl její oči, který směřovaly přesně na jednoho z těhletěch intelektuálů, který jí tam právě recitoval Villona nebo podobnýho bastarda, upadl jsem před oběma na kolena, chytl jsem jí za ruku a odrecitoval jí svou vlastní poezii.

„vnímej mě! Teď je náš čas! Teď, lásko budeme si nesví napořád! A já, a já budu truchlit celým svým srdcem, že ty, ty jsi celým svým srdcem zradila to mé! Slyš, tvé oči jsou jako dvě hluboké studánky na mýtince uprostřed hlubokého lesa! A na okov obou bych já pokaždé skočil, abych se mohl do tvých oček propadnout, ty kurvo“

Tehdy jsem čekal, že se celý poetický klub rozhodne dát mi přes držku, ale měl jsem se jít prát radši na vesnickou zábavu. Tady jsem musel vstát, otřít si prach z kolen a za dohledu všech kolem stojících opustit klub. Burani.

„ahoj“

„ahoj, dáš si něco k pití?“

„jo, vodu“

„díky“ Šel jsem ke dřezu a natočil jí sklenici kohoutovky.

„poslyš, já vim, že to potřebuješ, ale já…“

„to je v pohodě, já něco vymyslim, chtěla jsem tě jen vidět, jak se máš a tak“

„aha“

„četla jsem tvý povídky“

„hm“

„není to jako dřív“

„přinesla jsi to pivo?“ Lenka vyndala z bezedné kabelky, tak jak to má skoro každé děvče, čtyři piva a jeden rum. Přišlo mi to blbý se nezeptat.

„chceš přinést panáka na ten rum?“

„jo, prosím“

„dáš si pivo?“

„ne, ty jsou pro tebe“

„dík“

Mleli jsme o tom, jak se komu daří, spíš ona říkala, jak se jí daří a že za chvíli bude mít titul a že má rozjednaný vydání knihy o umění ještě před diplomem a že je to čest pro ní, já jí na všechno přikyvoval a pořád mi padaly oči na její zkřížený stehna oblečený v delší sukni, kde vidíte jen asi deset čísel od kolen nahoru. Pak jsem jí snad zase sliboval modrý z nebe, protože odešla. Nechala mi tam ale tři piva a já po druhým usnul.

Slunce zapadalo vedle šedého komínu a nad údolím se vznášel velký šedý mrak. Obvykle by si toho nevšiml a cestou domů by si v autě srovnával v hlavě úkoly na zítra, znovu a znovu by si přehrával v hlavě dnešní úspěchy a také usilovně přemýšlel nad tím, jestli dnes udělal všechno, co si slíbil včera. Za deset let, co přestal pít a postavil se zpátky na nohy, to dotáhl na manažera prodejen luxusního prádla a oděvů s pobočkami po celé zemi. Jeho úkolem bylo zvyšování kvality prodeje ve všech pobočkách. Vždy si zakládal na tom, že si tou cestou nahoru prošel od nuly.

Bylo to pár týdnů po smrti paní Kovářové. „Počkej, však já se ti jednou zjevím a poradím, dáme si dvě deci jako vždycky. Budeš to potřebovat, věř mi,“ řekla mu jednou. Dost to nechápal, ale odsouhlasil jí to. Rád. Když se vracel z pohřbu, obloukem se vyhnul všem kondolujícím a hlavně mladší paní Kovářové, která s bravurním výkonem zahrála truchlící dceru. Nenáviděl jí.

Cestou domů se stavil do jedné vinotéky, požádal o dva litry portugala a šel si sednout do nedalekého parku. Bylo mu nejhůř a vyhlížel jí. Nikdo nepřišel, navíc při posledním loku si polil bílou košili pod sakem. Domů šel parkem. Cestou vrážel schválně opilý do lidí a od posledního dostal docela slušnou nakládačku. Došel domů, sundal dvojitě červenou košili z pod saka a usnul. Od té doby se mu změnil celý život. Neměl s kým pít, potažmo měl, ale všichni se s ním báli pít, proto po několika nocích na záchytce přestal s pitím nadobro. Čistá mysl samozřejmě motivuje, tudíž odsunul své problémy do pozadí a začal se soustředit na jedinou věc, která mu v životě zbyla.

Měl několik taktik, jak na to. Věděl, že je svině, ale bez tohohle přístupu se přeci nemohl dostat tam, kde byl. Martin přišel do obchodu oblečený jako všichni mezi horními a dolními deseti tisíci. Ještě chvíli před tím seděl na lavičce před obchodem a sledoval reakce prodavačky, krásné, sympatické mladé slečny. Všechny v obleku, popřípadě všechny postarší, pompézní dámy obsluhovala až s přehnanou péčí a ochotou. Copak ta holka neví, že tyhle typy jsou spíš na formality? Naopak, všechny potencionálně chudé lidi, kteří svými špinavými dlaněmi procházeli oblek po obleku, top po topu, sukni po sukni, měla chuť probodnout pohledem. Martin přišel v tu nejvhodnější chvíli.

„Dobrý den, omlouvám se, slečno, ale kde tady najdu prosím nějaké tričko pro dívku asi jako vy?“

„Támhle v zádu,“ přeměřila si ho pohledem Zuzana. „Ale nevím, jestli by pro vás nebyla lepší lidovka o dvě ulice dál,“ řekla s opovrhujícím pohledem.

„Děkuji, já to zkusím nejdřív tady,“ odpověděl s úsměvem Martin a upřímně se radoval.

Chvíli vybíral, nakonec asi po čtvrt hodině přišel za Zuzanou s jedním tričkem v jedné ruce a v druhé s druhým.

„Nezlobte se, slečno, ale to děvče vypadá skoro jako vy, jaké byste si vybrala vy?“

 „To zelený“

„To je ale o pětistovku dražší. Ona nosí černé džíny, nešlo by k tomu spíš to červené?“

„A nechce si spíš přijít vybrat sama?“

„To má být dárek, slečno,“ řekl Martin s nevinným úsměvem.

„K černým džínám zelený tričko“

„Dobře, vezmu si to zelené“

„Sedmnáct set devadesát pět“

„Mohla byste mi to prosím zabalit?“

„Igelitka?“

„Nemáte prosím něco slavnostnějšího? Jak jsem říkal, má to být dárek“

„Já nejsem ale žádná aranžérka!“

„Mě bude stačit ta dárková taška za dvě stovky, kterou nabízíme.“ Zuzana stála chvíli jak kámen a koukala na Martina, který právě prožíval pocit štěstí. Sáhla pod pult a zelené tričko zabalila do dárkové tašky.

„Prosím“

„Děkuji, slečno, přeji hezký den!“

„Vám také, pane!“

Vždycky je to to samé. Zamilovaná prodavačka, která zpychla díky své pozici, ale ještě před pár lety byla na ulici a sháněla dvě stovky, aby mohla ukojit svůj absťák. Po každé takové návštěvě přišel mail vedoucímu provozovny, že pokud se nezlepší chování oné dotyčné k zákazníkům, její i jeho místo bude nahrazeno. Myslel to vážně a oni to brali vážně.  V té době se Martinovi v hlavě začaly dít věci. Přišlo to v době, kdy se mu narodila jeho druhá dcerka. Čas šel dál a Lea, tak se jmenovala, se naučila mluvit. Poté se naučila přemýšlet a poté se naučila přemýšlet o životě.

„Co si dnes dáme k večeři, miláčku?“

„Dala bych si tlačenku s cibulí a octem.“ Martin se na ní podíval a nevěřil svým uším. Včera měli uzeného lososa na bylinkách a mořské soli. Začal se smát.

„Myslím to vážně“

„Kde jsi vůbec přišla na to, že tohle si dávají lidi k večeři?“

„Kamarádka to měla dneska k obědu, bylo to moc dobrý, dala mi ochutnat“

„Ta kamarádka neví, co je dobrý, my si můžeme dát cokoliv lepšího“

„Utopence?“

„Měl jsem spíš na mysli…“

„Chleba se sádlem! Tatínku, dáme si dneska chleba se sádlem a solí? Prosíííííím!“

Martin nevěděl, co má říct. Chvíli nad tím přemýšlel, hlavou mu problikávaly chvilky, které zažíval ještě před deseti lety, tělem mu projelo to štěstí, které mu kdysi dělalo tak dobře a neubránil se. Cítil se jako za mlada, jeho dcerka Lea, která měla šest let, ho objímala okolo hlavy, hledali spolu v regálech sádlo a Martinovi začala téct slza po tváři. Lea si toho všimla a beze slov mu slzu utřela do svého rukávu. Byl zpátky.

„Co tomu řekne maminka?“

„Řeknu jí, že jsem si to vydupala“

„Kolik Ti vlastně je?“ zeptal se Martin Ley a přemýšlel, jestli se mu to všechno nezdá.

„Šest,“ přičemž mu to Lea ukázala na prstech jedné ruky a s palcem té druhé.

„Dneska budeme mít k večeři chleba se sádlem a solí,“ pochlubila se Lea, když dával Martin pokladní dvoustovku.

„Tak si hlavně potom nezapomeň utřít pusu, než jí někomu dáš“ odvětila pokladní. Lea se začala smát a Martin na obě koukal. Postarší chlápek v saku, s dcerkou, která toho o životě možná ví víc, než on, si kupuje chleba se sádlem. Oblek ho začal pálit, a když ho Lea zase objímala po cestě k autu, zamyslel se, jestli by spíš nechtěla nastoupit do vedlejší orezlé felicie.

Byla krásná, seděla s náma u stolu, a já věděl už po pěti minutách, že jí miluju. Měla zrzavý vlasy, smála se jak žádná jiná, na silonkách měla několik silonkových očí a její oči dráždily ty moje. Po nějakym čase jsme se vídali natolik, že jsme spolu strávili dva dny s třemi litry vodky. Slyšel jsem, jak se dveře zavírají, ale nijak mi to nedocházelo. Odešla! Co jim dělám špatnýho? Odchází ze vzteku, nebo z pocitu, že to myslim až moc vážně? Každopádně tam nebyla. Chvíli jsem nad sebou přemýšlel a pak jsem našel mezi polštáři z gauče svůj telefon.

„no!“

„kde jsi?“

„na nádraží“

„co tam děláš?“

„jdu domů!“

„jedu pro tebe“

„vždyť jsi pil, neblbni, jdu domů!“

„kde jsi?“

„dole na zastávce“

„jedu, počkej tam“

„já jdu ale domů, navíc jsi…“ Klik. Nejlepší způsob, jak po telefonu říct holce, že máte pravdu, je hovor v půlce její věty ukončit. Bylo to po dvou dnech chlastání v kuse, možná, že jsme ani nic nejedli, ale mě to bylo jedno, protože byla jinde, než já. Oblékl jsem se, zapálil si cigaretu filtrem dopředu, ulomil filtr a zapálil jí znovu. Ty modrý oči, ty zrzatý vlasy, který byly zrzatě vidět i po tmě, všechno tohle muselo trávit noc dneska semnou.

„nechceš se na to radši vysrat?“

Zdeněk byl hlídač celýho objektu, kde jsem se s ní onehdá scházel. Mohlo mu být padesát až šedesát, těžko říct, ale tak i tak sledoval čt2 a když jsme se napili, mluvili jsme o konzumu a lidech, jak už o konkrétních, tak i o celé společnosti. Párkrát jsme spolu chlastali na vrátnici, jednou, když nám došlo pivo, sedl jsem do svýho auta ročník ’96 a řekl jsem, že jsem za chvíli zpátky. Přijel jsem s jelínkovo švestkou a pár pivama. Dnes se situace opakovala.

„normálně mi utekla!“

„tak jí nech bejt, ne?“

„to vůbec! Fakt jí něco řeknu!“

„stojí ti to za ty papíry?“

„nejvíc!“

„tak hodně štěstí“

„dík“

Pršelo a já věděl, že jen blázen by někde za rohem čekal na opilce za volantem. Přijel jsem dolů na zastávku, kde spala. Vyšel jsem a odvedl jí na místo spolujezdce. Měla zmoklé vlasy a koukala pořád dopředu, nikdo nic neříkal. Blížili jsme se zpátky k Vegas.

„tak teda dík,“ prohodila.

„hm“

Odemkl jsem, rozsvítil a svalil se na gauč. Zapálil jsem si cigaretu tentokrát správně a sledoval, jak usíná. Musela mě nesnášet, ale naštěstí usnula