Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Otevřel jsem si láhev frankovky, víno červené, -suché- a sedl si ke stolu u okna. Venku se proháněly děti s míčem a řvaly u toho ty vole, a všechna další slova, které jsme kdysi všichni také řvali. Na etiketě byly dřevěné dveře ve stylu jižních Čech, já se zase napil a přišlo mi, že ze dveří vystoupí krásné děvče v kroji s talířem jitrnic v ruce a s košem piv a rumů v druhý. Venku právě roztávaly poslední zbytky sněhu a kosové se začínali probírat ze zimní kocoviny a zpívali falešně, ale mě se to i tak líbilo. V tu dobu jsem žil s jednou holkou, byla docela zvláštní, protože když jsme se bavili o nějakých normálních věcech, tak, jak to lidé umí, z ničeho nic mi dala pěstí do obličeje. Vždycky jsem se ptal proč to dělá, ale nikdy mi nedokázala odpovědět. A to mě na ní rajcovalo.

Po čase jsem se s ní rozešel, protože čím víc jsem jí poznával, tím víc jsem byl přesvědčený o tom, že moje psychické zdraví je zcela na normální úrovni, samozřejmě jen oproti tomu jejímu.

„Volala nějaká ženská a sháněla Tě!“

„No a co chtěla?“

„Chtěla s tebou mluvit!“

„O čem sakra?“

„Zavěsila jsem!“

„Proč?“

„Ty mě podvádíš!“

„Jdi do prdele“

„Cože?“

„Jak bych Tě asi stíhal podvádět, když jsem celej den v práci?“

„Ty svině! Ty si vždycky najdeš jakoukoliv a kteroukoliv, jen abys mi to udělal naschvál!“ Dita popadla menší teflonový hrnec a hodila mi ho přímo do nosu. Vzal jsem hrnec a chtěl se na ní vrhnout a vysvětlit jí co je to láska a nenávist, ale stačila utéct z bytu dřív, než jsem se stačil rozkoukat.

Čas šel dál a já se dál snažil nevnímat lidi okolo mě, chodil jsem do krámu, kde byly regály nacpaný luxusním zbožím ve slevě, ale nikde žádný lidi, vystál jsem si frontu, ve který nikdo nestál, popřál jsem krásný večer krásné pokladní, kterou jsem nikdy neviděl, prošel jsem dveřmi, které se nikdy neotevřely. Ve Vegas to bylo krásný. Žádný rulety, žádný sázky, i tak jsi tam mohl prohrát, nebo v horším případě vyhrát všechno. Probudil jsem se tam jednou vedle jedný roztomilý holky. Než jsem jí stačil říct miluji tě, zmizela. Stejně tak, jak to umí všechny. Sedl jsem si na luxusní sofa za kilo, otevřel si dvanáctku ze Slovenska a přemýšlel o tom, jak se asi jmenuje.

Jak můžou psát o něčem, co se nikdy nestalo?

Marek ležel na posteli a okolo něj právě projížděl vlak. Viděl zvuky a slyšel lidi, kteří kroužili okolo jeho hlavy, ale nemohl s tím nic udělat. I při představě, že myslí na něco krásného, se bál. Cítil objetí, slyšel i hlas jeho milé, která mu šest let zpátky říká miluji tě, cítil její doteky, cítil to štěstí, když právě udělala maturitu, sdílel ho s ní, sdílel její tělo a vzdálenost mezi oběma těly byla mínus jeden metr. Vzpomněl si na prohlížení fotek z jejího maturitního plesu, cítil to napětí, které mezi nimi panovalo, cítil, že něco udělal špatně, a že to tak být nemělo, potom jí obejmul okolo ramen, řekl miluji tě a rázem bylo všechno v pořádku. Bohužel před šesti lety.

Najednou přišel jeden hlas, který mu zpoza něj málem uřízl půlku hlavy. Přišel zleva a její hlas mu protnul hlavu úhlopříčkou s citací „ty čůráku!“. Ta slova dlouho nezapomněl. Následovalo kárné „vezmi ty ponožky a dej je do koupelny do koše!“ Onehdy se u toho smál a koukal rád na svou milou, ale teď, na posteli zpocený a špinavý, mu tahle slova uzlovala střeva, řezala trup vejpůl a dusila ho krev v hrdle. Stočil se do klubíčka a přikryl si hlavu dekou s nadějí, že tomu bude konec. Nechtěl si to připustit, ale pojmenovat to dokázal. Delirium tremens. Abstinencí toho určitě nedosáhl, spíše chlastáním pěti let v kuse. Z nenadání křečovitě vstal a odmotal se do kuchyně. Sejmul z magnetického držátka nůž značky tescoma s velkou, asi dvaceticentimetrovou čepelí, sedl si vedle sebe a spustil.

„Důvod?“

„Co důvod?“

„Dneska, nebo až zítra, nebo až si to všechno dořešíš?“

„Já nechci!“

„Nebylo by to tak lepší ty ubožáku? Koukni se na sebe, delírka, nic tě nebaví, jsi nula, jsi zvratka, kterou jsi včera vyšlápl!“

„Nejsem!“

„Tak mi pověz, čeho jsi dosáhl za poslední rok?“

„… Byl jsem zamilovanej, ty svině, byls ty někdy?“

„Byl, vždyť jsem ty!“

„Nejsi já, nejsi! Já takovej nejsem, já jsem..  Nechci být tebou, nechci ničit lidi tak, jak to děláš ty!“

„Tak proč držíš ten nůž v ruce a chceš mě zabít?“

„Protože jsi zasranej hajzl a ničíš všem lidem, co mám rád, životy!“

„Jo a strašně mě to baví! Poslouchej, ty zmrde. Kdo z nás dvou se odhodlal napsat Veronice zprávu co dělá a jak se má? Kdo z nás dvou? Kdo z nás dvou jí napínal a asi po tejdnu se jí zeptal, jestli se nechce sejít? Kdo z nás dvou, ty srabe se jí odvážil chytnout za ruku a dát jí první pusu? Vždyť ty jsi se jen ptal! Ubožáku! Zmohl jsi se jen na samý otázky, můžu tě vzít za ruku? Pamatuješ si, co ti odpověděla, ty srabe? Uber! Uber, ti řekla. Jediný, co tě v tu chvíli napadlo bylo to, že jsi se zeptal, jestli jí můžeš vzít tašku!“

„Měl jsem jí rád, na co jsem se jí měl asi tak zeptat? Jestli mi dá pusu? Jestli semnou nechce strávit zbytek svýho života? Jestli si nechce rovnou zašukat támhle za mostem? Polib mi prdel, ty hajzle! Nebejt mě, tak jí nikdy nesbalim!“

„Já bych jí dal facku a pak jí políbil, strhl jí tašku ze zad a dal si jí na svý zkurvený záda, za tu ruku by mě chytla sama!“

„Ty asi nevidíš, co držim v ruce!“

„Opovaž se to udělat!“

„Tobě bych to udělal hned, ty sráči!“

„Škoda, že nemůžeš, viď? Haháá, mě se nezbavíš! Přesně vim, co si myslíš!“

„Víš úplný hovno!“

„Myslíš, jo? Myslíš, že nevim, na kolika lidech ti záleží? Mám to spočtený úplně přesně, ale nikdy to neuděláš! Protože jsi zasranej srab, jsi sociál, kterej myslí jen na ty druhý a kvůli tomu se mě nikdy nezbavíš, nikdy! Je to těžký, viď, chudinko, říznout do živýho… Klidně se zabij, ale sám víš, že by sis tim nepomohl! A jsi si jistej, jestli bych tě měl v hlavě i po smrti?“

„Jak ty mě? Snad já tebe, ne, zmrde?“

„Myslíš si, že já tebe nemám plnou hlavu?“

„Cože?“

„Co cože! Víš, kolika věcem jsi mi díky tý tvý debilní empatii zabránil? Víš, kolikrát jsem chtěl lidem rozbíjet okna a malovat hákový kříže na zeď? Kolikrát jsem se chtěl zeptat lidí na kriplkáře, tak co, jak to šlape? I tý tvý blbý Veronice, víš, kolikrát jsem se chtěl zeptat, v kolika budem jíst, když jsi vařil? Zeptal bych se jí i, proč ty zkurvený ponožky nevezmeš a nedáš je do toho koše sama?“

Marek se naštval, přilepil nůž od tescomy zpátky na magnetickou zeď, zavřel dveře na zámek a šel se vyčurat. „Kam jdeš ty srábku?“ slyšel za sebou. Vyčural se, zhasnul a snažil se usnout. Okolo jeho hlavy projížděl vlak a jeho hlavu i tělo nadále krájely myšlenky. Navíc musel poslouchat, jak se Marek snaží dostat ze zamčené kuchyně.

Zase bylo všechno tak nejlepší, všechno vycházelo tak, jak mělo, stejně jakožto jsem to napsal pár dnů zpátky. Pár dnů zpátky jsem za to byl nejvíc rád, ale díky mé psychice, která skýtala možná až třiadvacet osobností, mě to začínalo pěkně srát. Prostě se o slovo zase hlásil někdo jinej a já si přišel jak v pohádce o třiadvaceti měsíčcích. Věděl jsem, že následující období bude pro mé okolí naprosto nesnesitelné, zase ze sebe udělám tolikrát kreténa, ale bylo mi to jedno. Zvykl jsem si na to, ale mí blízcí nikdy.

Řešení bylo jasné – nasávat jak švédská utěrka bez možnosti pohlcovat bakterie, v tomhle případě ty myšlenkové. Já netuším, proč lidský tvor potřebuje pro žití nějaký konflikt, nějaký rozpor, který musí řešit nějakou neshodu v názoru na žití. Pokud se shodne naprosto ve všem se svým okolím, múza se shodne s inspirací, že dělat dojnou krávu týhle osobnosti nemá naprosto žádnou logiku a najde si někoho jinýho. To jenom pro okraj, jak se Dan asi cítil. Věděl, že by neměl, ale než za sebou zavřel dveře, aby mohl odjet do práce, která ho možná i někdy bavila, dal si pořádnýho loka vodky.

„Ty jsi včera někde byl pít?“ zeptal se ho jeho šéf.

„Jo“

„Dáš to dneska?“

„Jo, neboj“

„Zítra znova?“

„Znáš mě, mám svý období“

„Ženský?“

„Jo.“ Na ženský sváděl všechno. Sváděl na ženský to, že se mu rozvázala tkanička, sváděl na ně i to, že je hnusně, a že prší nebo je mlha. Věděl, že ženský, který ho opustily, si založily kroužek, kde měly za úkol se mu navrtat do jeho mysli a poté najít jeho slabiny a vše, co se Danielovi nelíbilo a poté mu dělat samé naschvály. Jeho psychiatr se mu to snažil vždycky vysvětlit, ale sám věděl, že Dan, i když to odkýval, si myslí něco jiného.

„Ty jsi včera někde byl chlastat, že jo,“ zeptala se ho jedna kolegyně, do které byl kdysi zamilovaný. Měla dobrej zadek a i v obličeji byla hezká, jednou jí to chtěl říct, co k ní cítí, ale nikdy se neodhodlal. Vzpomněl si na předešlé vztahy a pak pochopil, že by jí jen ublížil, a to z lásky k ní nechtěl udělat. Sám se s tím pak smiřoval asi půl roku, snad každý víte, jak to je těžké, když toho člověka vidíte skoro každý den.

„Byl, no, táhne to ze mě?“

„Jako svině“

„Neuděláš nic“

„Co kdyby někdo přijel s trubičkou?“

„Tak budu doufat, že to bude neformální, ne jako Dilbert“

„Co?“

„No, budu doufat, že mě pozdraví, řekne, že je tady anonymní udání na to, že chodim do práce pravidelně ožralý a že by byl rád, kdybych mu dýchnul sem, ale musel by dodat, že to vůbec nemyslí zle. Já bych mu řekl, že to chápu a jestli je to nutné jako důkaz, tak si dejchnu, ale že se mu přiznám dobrovolně, že jsem na sračku jak hovado“

„Vážíš si vůbec práce, co máš?“

„Ne“

„Vidim, no“

„Koukej, já nesnášim práci, ať už jde o cokoliv. Tuhle práci bych dělal rád, ale při představě, že bych místo výplaty dostával kapesný a každý den mi dávali najíst. Rád pomáhám lidem a dělal bych to klidně i zadarmo. Samozřejmě jen pro ty, kteří by tu pomoc opravdu potřebovali“

„Hele, zvonim“

Nikdo ho tam nechápal. Popravdě ho tam většina lidí nechápala, našlo se jen pár, který to viděli stejně jako on. Danielovi to bylo strašně líto.