Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Marek si vybral dívku číslo tři, Johanku. Ještě chvíli si jí prohlížel na fotce a pročítal si všechny služby. Johanka dělala klasiku, oboustranný orálek, strip v soukromí a doprovod. Doprovod byl vždycky levnější, ale Marek nikam do společnosti nechodil. Dívka číslo tři, Johanka, věk 26, vlasy tmavé, poprsí číslo tři a výška 169 centimetrů, mluví česky a německy. Jedna dívka na jednoho zákazníka, 1800 na hodinu plus taxi. Jedna Johanka na jednoho Marka, 3500 na dvě hodiny plus taxi. Rozhodl se, že mu bude stačit jedna dívka na jednoho zákazníka, jedna hodina plus taxi. Ještě chvíli se rozmýšlel a pak vytočil číslo z letáku.

„Eskort služby, jaké je vaše přání?“ Marek nic neříkal.

„Haló, jste tam?“

„Ano“

„Tak co byste chtěl a kam?“ Jako kdyby se v něm najednou krve nedořezali.

„Tak sakra chlape, chcete vůbec něco?“ zněl naléhavý hlas postarší dámy na druhém konci.

„Ano,“ vypadlo z něj konečně, „chtěl bych dívku číslo tři“

„Johanku, jo, ta je teď volná. Hotel, u vás, nebo u nás?“

„Chtěl bych, aby přijela ke mně, prosím“

„Adresa a na jak dlouho?“

„Říční 113, naproti nonstopu, druhé patro, na hodinu“

„To je za 1800 plus taxi, bude tam za hodinu, je to v pořádku?“

„Ano, děkuji“

Hodina, to je dost na to, abych se připravil. Uklizeno tu je, ještě se vykoupat. Stál ještě chvíli před zrcadlem a ptal se sám sebe, jestli dělá vůbec dobře. Co když bude chtít nějaký šampaňský a jahody? Nic tu nemám. Ale za ty peníze by měla přijet Johanka se šampaňským! Plus taxi.

Vyšel z koupelny a naposledy zkontroloval, jestli je všechno připravené. Bylo. Sedl si do křesla a čekal. Myslel na svoje dětství, na svojí matku, se kterou vyrůstal, na svou starší sestru, kterou si z dětství pamatoval. Seděl a čekal. Zvonek zazvonil skoro přesně, zpoždění jen osm minut. Cítil se, jako kdyby v křesle vážil najednou třikrát tolik a cítil se, jako když ho poprvé jeho matka přistihla s cigaretou. Nevěřil, že tam dole opravdu stojí a čeká. Co když je to jen podvrh? Co když tam jen čekají dvě velké gorily, které si přišli pro svých osmnáct set plus taxi? Nezbylo mu nic jiného, než tam jít. Přišlo mu, že se schody pod jeho tíhou každou chvíli propadnou.

Otevřel vchodové dveře a tam stála Johanka. Sama. Vypadala vcelku nevinně, jako každá tuctová dívka. Představoval s jí jinak.

„Ahoj, ty jsi Johanka?“

„Jo“

„Ahoj, já jsem Marek“

„Jo, půjdem už nahoru?“ zeptala se a přitom se rozhlížela po ulici.

„Ano“

Když přišli nahoru, rozhlížela se po bytě, jako kdyby hledala, co by si mohla zarýt za nehet a Marek to hned poznal. Dlouho neměl na bytě nějakou ženu, ta poslední, před sedmi lety, utekla po deseti minutách.

„Kde tu máš ložnici? Raději na to vlítnem, běží ti čas“

„Támhle“

Johanka ho chytila za ruku a táhla k posteli. Posadila ho a začala se před ním svlíkat a hýbat se. Byla to tmavovláska, poprsí číslo dvě až tři, výška okolo 170 centimetrů, mluvila česky.

„Jak začnem?“ zeptala se nesměle, Marek v tom viděl hnusnou a těžce vydřenou praxi a rutinu.

„Chci tě dělat jazykem.“ Pomalu si vedle něj lehala a pokládala ho se sebou. Rozevřela se mu a on začal. Začal něžně a Johanka zavzdychala. Pak zrychloval, chtěl víc a víc. Přemýšlel nad tím, na co všechno je Johanka zvyklá a prudce do ní zastrčil tři z pěti prstů.

„Auu, to bolí,“ zajekla.

„Drž hubu ty svině!“

„Cože? Jsi nějakej magor, nebo co?“

Natáhl se k ní a hřbetem ruky jí dal ze vší sil facku.

„Říkal jsem, drž hubu ty děvko špinavá!“

Johanka začala být nesvá a začínala se sápat po své kabelce, asi pro sprej na takovýhle surovce, jako byl Marek. Chytil jí za nohu a přitáhl si jí k sobě, klekl jí na nohy, aby ho nemohla kopnout a začal jí fackovat.

„Ty kurvo jedna, ty špíno, jak se ti tohle líbí? JAK se ti tohle líbí?“

„Nech mě bejt ty hnusnej hajzle, počkej, až se tohle doví chlapi u nás!“

„Ty kurvo!“

Vysmýkla se celým tělem z pod jeho kolen a vší silou ho kopla do nosu. Marek upadl, z nosu mu začala téct krev a oba na sebe koukali jak vyjevení. Popadl kuchyňský nůž, který si připravil pod postel a vstal z podlahy. Cítil, jak se Johanka zachvěla, poznal i jak se jí ve tmě ještě víc rozšířily zorničky a stále cítil, jak se s ní klepe celá postel. Ani se nehnula. Přišel k ní, chytil jí za vlasy, stáhl je dozadu a dal jí polibek na tvář. Rozpřáhl se a na zeď vytryskla krev z jejího hrdla. Ještě chvíli jí držel v náručí a pak si sedl na postel, upustil nůž a všechno napětí z něj spadlo. Položil si hlavu do jejího klína, sepjal ruce a položil je na svojí hruď a těžce vydechl. Vzpomněl si na svojí matku, se kterou vyrůstal, vzpomněl si i na svojí starší sestru. Tohle byla jeho dívka, dívka číslo tři.

Není to tak dávno, co jsem přemýšlel nad tím, proč si ženy vybírají hnusný a vulgární protějšky. Popřípadě proč jsou s nima tak dlouho. Na světě je přeci tolik chlapů, který dokážou milovat, dokážou vyjádřit své city líp, než házením věcí o zeď a nadávání do kurev, dokážou třeba namalovat krásnej obrázek, dokážou složit romantickou písničku, nebo napsat povídku, která bude mít od vyznání lásky hodně daleko, ale prostě to pro tu ženskou udělají. Dál se můžu ptát, proč se ženský nechovaj tak, jak chlapi chtěj. Nebo spíš proč se chovaj tak, jak chlapi chtěj, ale nás to prostě sere. Ukažte mi jeden, jeden jedinej pár, kde oba dva, jak chlap, tak i ženská se shodnou absolutně na všem. Myslím tim nejožehavější témata, co se vztahů týká, třeba nadměrný pití piva, zahejbání, výchova dětí, nebo v jakym okně budeme mít šanci, aby orion hlídka našla naší hvězdu. Jestli najdete takovejhle pár, začnu tisknout na trička nápis Uvnitř pláču.

Ale abych se vrátil k pointě a trochu to obrátil. Jak to, že chlap vydrží se ženskou o který ví, že s ní nebude mít klid? Potřebuje něco jako adrenalin, podobně jako když skáče padákem, nebo je za nohy přivázanej lanem a před skokem mu ještě měří tep, aby se majitel atrakce ujistil, že mu na tom laně nechcípne? Takhle by to nešlo. O tom život není.

„Miláčku?“
„Ano?“
„Dneska večer bych šla ráda někam tancovat. Už ROKY jsme nebyli nikde tancovat.“
„Běž beze mě“
„Budeš sedět ve svým zaprděnym křesle, pít pivo a čumět na televizi, stejně jako to děláš od tý doby, co ses ke mně nastěhoval?“
„Jo“
„Ubožáku“
„Děvko“
„Prosím?“
„Děvko, děvko a děvko! Kurvo prolhaná, ty připálená frndo, ty vyjetino všech zatáček, myslíš si, že nevim, co si tady každém povídá v baráku? Ne, opravdu s tebou nepůjdu tancovat. Aspoň ne dneska. Ale hezkou zábavu“

Daniela se jen pohnula, sedla si a dlaní si zakrývala plačící tvář. Naproti ní sedělo monstrum, aspoň to si myslela. Už půl roku.

„Proč mě takhle trápíš?“
„Proč MĚ takhle trápíš?“
„Cože?“
„Jak si asi myslíš, že si přijdu? Jdu po schodech a v prvnim patře na mě kouká soused, jako kdyby mu bylo nejvíc líto mý existence! Jdu do druhého patra, tam je zase sousedka, která má oči jako nože, dívá se na mě asi takhle, to je ten ožrala, co se jeho stará tahá s každym, který řeknu dobrý den! Ve třetim patře… mám kurva pokračovat až do toho šestýho?“

Daniela byla moc krásná, byla hodná a na tváři se snažila mít pořád úsměv. Vůbec si mě nezasloužila. Ale já jí miloval. Seděl jsem naproti ní a ještě chvíli jsem si povídal s jejím pláčem. Byl jsem ubíjející, nasranej a odhozenej kus odpadku, byl jsem chlap, kterej občas zmlátí svojí ženu, jen aby si dokázal, že je dobrej.

„Odcházím,“ řekla Daniela.
„Sbohem,“ řekl jsem já. Věděl jsem, že budu muset platit nájem, jestli chci zůstat v jejím bytě, viděl jsem i šest pater nenávistnejch, popřípadě soucitnejch pohledů, ale řekl jsem si, že to vydržím. Chvíli jsem seděl u okna, sledoval, jak si děti hrají a čekal jsem, až uvidím Danielu. Vyšla ze vchodu, měla krásej kytičkovanej kufr, byla celá krásná, byla to moje Daniela. Naposled na mě vztyčila prostředník, já nemohl jinak, ale prostě jsem za ní běžel. Šest pater se dá seběhnout rychle, dost rychle na to, abyste věděli, kam utíkala. Našel jsem jí o blok dál, seděla na lavičce, vedle měla nedobalený kufr a plakala. Sednul jsem si vedle ní a neříkal jsem nic. Pak jsem jí chytil za ruku a nic jsem u toho neříkal. Kouknula se na mě. Byla krásná. Dal jsem jí pusu a šli jsme o blok dál a tam jsme ušli šest pater k ní domů. Ženská si zaslouží žít dobrej život.

Šel jsem jednou po práci za město k parku se podívat, jak plavou v říčce ryby. Žádný tam nebyly, tak jsem jen sledoval, jak se voda převaluje přes pár oblázků a bublá. Poblíž bylo dětský hřiště, kde si hrála malá děcka a já jsem nevěděl, jestli mě jejich křik, pláč a vzájemné obviňování sere, nebo nesere. Neodešel jsem a pořád jsem tam seděl jak puk a sledoval jsem vodu. Byl v ní bordel, nějaký lahve od piva, cigára a lži. Otočil jsem se k dětskýmu hřišti a chvíli vzpomínal, jestli mě to tenkrát vůbec bavilo sedět na písku a stavět z písku něco jako sochy, který vypadaly jako v půlce useklej kužel. Přitom mě sledovaly matka a babička a těžko říci, co si myslely, asi že budu nějakej prezident nebo burzovní makléř. Sračky v hlavě.

Nemohl jsem si nevšimnout jednoho děvčátka, měla strašně krásný blonďatý vlasy a s ostatníma si nehrála, jen tam tak seděla a koukala do písku. Zvláštní, děti si mají kde hrát, tak proč si s nimi nehraje ONA? Otočil jsem se zpátky k hnusný vodě, vytáhl z kapsy mandarinku a začal jsem jí loupat okousanýma nehtama. Zvedl jsem oči a předemnou stálo to děvčátko. Mělo světlý kudrnatý vlasy a koukalo na mě jako na umučení.
„Běž si hrát, děvče," řekl jsem jí a snažil se koukat zpátky na vodu. Ne. Pořád tam stála.
„Neslyšelas? Mám tu nějakou práci"
„Sedět a přemýšlet nad svým životem?" Kouknul jsem se na ní a ona na mně takovym pohledem, jako kdyby se ptala jak to asi vim, ty trosko? „Dáš mi kus ovoce?" Dal jsem jí půlku mandarinky a doufal, že se pro ní tak do pěti vteřin přijde její matka se slovy „co to děláš, nech pána bejt!" Navíc mandarinka nebyly bonbóny a já nikdy netrpěl těmi divnými sklony, kterými trpí ostatní, kteří navíc bonbóny děckám nabízí. Dal jsem jí půlku a ona si sedla na lavičku. Seděla a jedla svojí půlku mandarinky a já seděl vedle tý malý holky a taky jsem jedl půlku mandarinky, sledoval jsem vodu, ona mraky a mlčeli jsme. Ale pořád jsem čekal, až si jí její matka přijde odvléct ode mě, nějakýho vágusáka v parku, kdo ví, co by v těch mandarinkách mohlo bejt napuštěnýho, myslela by si. Ona bude totiž jednou významná politička, nebo burzovní makléřka!

„Napadlo tě někdy, že by byl svět lepší, kdyby lidi uměli lítat?"
„To ne"
„Chtěl bys umět lítat?"
„Bojim se výšek"
„Určitě to není tak vysoko"
„Určitě je. Vidíš korunu toho smrku? Je vysoko. Vidíš támhleten topol? Ten je ještě výš"
Zasmála se. Opravdu nad tímhle děti přemýšlí? Taky jsem nad tímhle v jejím věku přemýšlel? Jestli jo, tak už jsem věděl, proč jsem teď takovej magor.
„Jmenuju se Luka a nejsem odtud"
„Já sem taky nepatřím, děvče"
„A odkud jsi ty?"
„Na to jsem ještě nepřišel"
„Já jsem přiletěla z planety Verma, je to ve vedlejší galaxii, trochu obdobná, jako ta vaše." Kouknul jsem se na ní, usmál se, otočil se k dětskýmu hřišti a rozhodl se, že se pujdu zeptat těch matek s kočárkama, jestli k nim tahle holka nepatří. Pak jsem si to rozmyslel, protože by na mě určitě zavolali nějakou posilu.
„Já ti nelžu"
„Já ti věřím"
„Poznám, že ne. Naše loď je tady kousek za lesem"
„A jaký je úkol vaší mise," zeptal jsem se s ironickým úsměvem?
„Zkusit dát lidem trochu naděje, trochu štěstí"
„Holka zlatá, ty toho o lidech asi moc nevíš, že ne"
„Docela dost. Můj úkol je najít někoho, kdo by se chtěl naučit lítat. Chceš se naučit lítat?"
„Jak jsem říkal, je to moc vysoko." Usmála se.
„Nebuď babka, vidíš támhleten balíček v tý vodě? Vypadá to jako nerozbalená šprcka"
„Je to nerozbalená šprcka"
„Není. Vem jí, rozlom to, co je v ní a dej si to do zadní kapsy. Uvidíme se."

Tak TEĎ už mi to přišlo hodně blbý. Nicméně odešla a já byl zase sám s vodou a s nerozbalenou šprckou, která tam ležela na dně a vozila se po ní sem a tam voda. Začalo se stmívat, všechny matky odešly domů a já se rozhodl jít taky. Když jsem vstával, viděl jsem, že ta blonďatá holka tam sedí pořád. Na stejnym místě. Napadlo mě, že zavolám někoho, aby... Nezavolal.

Tu noc jsem nemohl usnout, pořád jsem musel myslet na to, co mi to děvče říkalo. Pak se mi podařilo nějak usnout a já jsem se ráno vzbudil v propocený posteli s největší noční můrou a nikomu, NIKOMU bych nepřál vidět, co se mi zdálo! Prostě jsem se tam musel vrátit.

Místo Luky bylo na pískovišti pusto a prázdno, ale před lavičkou u potoka chodilo pár lidí ve světle oranžovejch vestách s klackama, nakonci s bodákem. Vybírali potok od bordelu. Sesunul jsem se na zem, chytl se za hlavu a věděl jsem, že už nikdy v životě nebudu lítat. Opět a TADY jsem propásl svou další životní šanci, něco mi říkalo, že byla opravdu ta poslední.