Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Přísahám, že za tu mlhu nemůžu. Zkoušel jsem něco napsat, ale moc mi to nešlo. Ostatně kdy jo. Začal jsem vzpomínat na všechny lidi, co jsem kdy poznal, začal jsem přemýšlet nad vším, co jsem kdy udělal. Přečetl jsem si pohled od Míšy, kterej mi poslala z Moravy. Stálo tam Best Friend já. V tu chvíli jsem se strašně rozplakal. Plakal jsem i den předtim, plakal jsem i tejden předtim. Kam se poděla ta milá holka, kterou jsem měl vždycky tak rád, kterou jsem tajně obdivoval, kterou jsem žádal o radu při písemkách, když mi dejchala na záda? Vera Lynn lhala. Lhala všem, lhala o tom, že se ještě jednou uvidíme. Navíc při slunku. Kecy. Co se z Tebe stalo, Vero? A kde jsi Ty, Míšo? Jsi pořád na stejnym čísle, na který jsem Ti psal, když jsem Tě chtěl objímat a líbat? Příjde mi to jako dvacet let. A jak jsme oba skončili?

Měl bych Ti vůbec zkoušet napsat? Přemejšlím, co bych Ti napsal. Asi něco v tom smyslu.. Jsi pořád ještě na tomhle čísle? Kdyby jo, co bys mi asi napsala.. Každopádně to zkusím. To číslo pořád mám. Stejně jako ten pohled. Visí mi nad dveřma, hned vedle pohlednice s Cobainem. Pár takovejch jsem i měl. Myslím, že jsi to byla právě Ty, který jsem posílal pohled, kde byla zeď od pink floydů. Určitě jsi to byla Ty, protože ho nikde nemůžu najít. Jestli budeš pořád na tom čísle, tak druhá zpráva bude otázkou, co jsem Ti tak asi psal na tý pohlednici. Třetí zpráva bude hned o tom, jestli jí máš vystavenou nad dveřma, stejně jako já. Pozdrav z hotelu Paramon. Suchá Rudná, Jeseníky.

Nemáš. Taky proč bys měla.

„Dala jsem ti všecko! Všecko, slyšíš? Co ty jsi dal mně? Léta trápení? Falešný objímání, pravoúhlý pohledy, nic, NIC pro tebe neznamenám!" Michal se zvednul a šel do lednice pro další pivo. Když si bral Janu za ženu, slíbili si věčnou lásku. Vydržela jim půl roku. Stejně jako všem zamilovanejm hrdličkám, který si myslí, že po půl roce vášnivýho vztahu si vezmou za ženu a muže někoho, koho v podstatě vůbec neznají.

„DRŽ HUBU, ty čubko! Celej den se tu jenom válíš! Všimla sis třeba, že nemáme chleba? Podívej se na sebe! Celej den se válíš u televize, čumíš na nějaký levičácký projevy a nejsi ani schopná dojít pro ZASRANEJ chleba, abychom mohli něco jíst? Kdo jsi? Kdo KURVA jsi? Tebe jsem si nevzal, NIKDY ! Tebe jsem si nevzal! Co jsi mi dala? CO jsi MI dala? Nedala jsi mi nic! NIC! Umíš jenom chlastat, nic jinýho, ani na to zkurvený víno si neumíš vydělat ničim jinym, než šukánim!"

„Chcípák, nic jinýho nejsi! CHCÍPÁK! Nikdy jsem ti nezahnula, nikdy jsem nedala ani blbou pusu jinýmu chlapovi, než tobě! Jak jsem si zasloužila tu KURVU?"

„VYPADNI, vypadni, ty děvko! "

Byl konec dubna a jaro se ukázalo v plné kráse. Stromy začaly šílet a čmeláci se začali vyhýbat lidem a všímat si květin, které vůbec nebyly proti. Holky oprášily minisukně a já si toho všeho začal vážit. Holky byly krásný a celý jaro bylo ještě krásnější a já jsem konečně nechtěl do hospody, ale vypadnout z města, kdykoliv to pujde. Chodil jsem jak zmatenej hipík od stromu ke květině, všechno jsem si fotil a říkal jsem si, že jsem asi magor. Každopádně tohle šílenství mě přivádělo ke štěstí. Nikdy jsem neměl moc rád lidi a příroda, lesy, louky a pole mě dokázaly obšťastnit líp, než ta nejmenší minisukně zevlující v městskym parku. Dokonce i s mojí milou to začalo jít líp, než to šlo celou zimu, místo koukání se na televizi a věčnejch hádek jsem se sbalil a šel se rozvalit do trávy a koukal do nebe a představoval si, jak si poletuju mezi těma bílejma a šedivejma mrakama a představoval si, jak se tam asi musí dejchat, jak moc malý musej vypadat srny, stromy, listy ostřice, jak moc musej vypadat lidi, ještě menší, než jsou.

Jednou jsme si vyšli takhle s milou do přírody, ještě s bláznivym zlatym retrívrem, flaškou vína a rukama v pěst. Sedli jsme si na takovou planinku, kde bylo vidět na celou ves, chvíli jsme chlastali, povídali si o různejch hovadinách, potom jsme zase pili a v jednom kuse se nechali oblizovat od zlatýho retrívra, kterej nás pořád hlídal a když nás nehlídal, tak se snažil vyhrabat myší doupě, nebo krtka, nebo něco, co žije v zemi a trpí depresí z nedostatku slunka. Občas mě to sralo, protože jsem jen člověk a každej člověk se probouzí s jarem. Pak se mi postavil a já byl docela nesvůj, když jsem nebyl jedinej, kdo oblizuje svojí milou. Parchant jeden uslintanej.

Pak se to zase stalo. Řekl jsem něco, co se jí nelíbilo, ona na mě to samý, co se zase nelíbilo mně. Odešla se zlatym retrívrem domů a já zůstal ležet na planince uprostřed pole s krásnym, ale dalekym výhledem na vesnici. Chvíli jsem se díval do nebe, koukal se na letadla, který si to mířily na Prahu, nebo z ní, to už je pak člověkovi jedno, no a pak jsem usnul. Vzbudil jsem se u nádhernýho západu slunce, který bylo přesně pět čísel nad horizontem a vypadalo spíš oranžově, přesně tak oranžově, jako umí slunko být na jaře. Nebyla to taková rudá zář, která bývá v srpnu, v září, byla to taková milá, oranžová barva.

Vrátil jsem se domů. Byl tam zase ten bláznivej zlatej retrívr, kterej se právě vyválel v bahně a z lásky k mejm kalhotám na ně skočil nejmíň dvacetkrát. Byla tam i má milá, která spala u zapnutý televize. Právě začínaly televizní noviny. Vypnul jsem ten brak co nepotišeji to šlo, rozvalil se vedle milé na gauč a objal jí zezadu. V tu chvíli se probudila a řekla, že jdeme spát.