Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Láska. Terorismus. Potrhlé patnáctileté děvečky, které slouží svým tělem pro útěchu svých komplexů. Zase jsem se probral z asi měsíčního deliria, ve kterém mě napadla spousta příběhů, spousta povídek k napsání, spousta životů a dalších rozdvojených či roztrojených osobností cizích lidí. Bohužel moje láska má i své stinné stránky, jednou z nich je i ztráta paměti. Udělejte semnou jednou interview o tom, jak se žije alkoholikovi, bude to záživnější než tyhle povídky a až umřu, prodejte to BBC, vyděláte na tom miliony. Například dneska. Jedna moje dobrá kamarádka mi povídala o tom, že si našla kluka, kterého shodou okolností taky znám. Oba jsou fajn, oba by se mohli mít rádi, zplodit spolu děti, zestárnout a zemřít v pokoji. Tiše jsem jí záviděl. Záviděl jsem ten začátek. Na střední škole, kam jsem chodil, nám kdysi jednou jeden učitel, který tehdy věřil v to, že učení je poselství, ukazoval rovnici lásky. Vodorovně byl samozřejmě čas, svisle pak zamilovanost. Křivka začínala od bodu nula, s čímž jsem ze začátku naprosto nesouhlasil. Myslel jsem, že zamilovanost je hned, bez žádného bodu nula, prostě je tady, tady je ta holka, kterou máte rádi, a jakýkoliv čas nehraje roli. Bylo mi šestnáct. Pak jsem si časem uvědomil, že křivka je to samé, jak se vám zvedá pták. Líbí se vám holka, začíná se zvedat pták. S tou holkou sedíte pořád na baru, když máte dobrej den, začnete se s ní bavit, neposerete to, holka neodejde, tudíž drží křivku ptáku v nějaké kolísající hladině. Pak vám řekne, že poslouchá Tomáše Kluse. Křivka klesne. Hned jak to po ostatní konverzaci o ostatních věcech napraví tím, že viděla Zeď a absolutně jí jde z toho hlava kolem a nechápe to, křivka zamilovanosti zákonitě stoupne. Pokud si dokážete udržet hladinu nad bodem nula a krajní mezí, což se dá nazvat fanatismem, jste zamilovaní. Ach, ta fyzika.

Abych dokončil myšlenku svého třídního učitele, myslím, že chtěl říci, že láska neexistuje. On sám byl buddhista, nevím, jak to chodí s láskou, když jste buddhista, ale doufám, že to má hodně společného s křesťanstvím. Křivka zamilovanosti musí cestovat v čase, musí to být múza, musí to být naděje, musí to být smrt a je to taky mor. Vzpomínám na něho rád, byl to jeden z mála učitelů, kterej se do toho opřel. Byl mladej, byl patrně zamilovanej a patrně taky věřil v lásku. Teď bych s ním možná asi nechtěl mluvit.

Nebyl jsem stvořen pro lásku. Nasvědčovaly tomu mé předešlé vztahy. Ani jsem se nepokoušel cítit něco víc, když jsem si s nějakou holkou něco začal. Prostě jsem to nedokázal. Tak jako každý v mé situaci byl dobrým rádcem, samozřejmě z donucení.

„Co děláš po práci?"
„Nic, proč?"
„Nekoupíme si lahev?"
„Proč ne"
„Lenka mě opustila!"
„Hm" řekl jsem.

Nesnášel jsem telefonáty tohohle typu. Ahoj, moje holka mě opustila, co mám sakra dělat? Byli to ale mí kamarádi a moje rady se jím zdály ty nejlepší. Nemohl jsem je odmítnout ani v té situaci, že jim nezáleželo, že moje děvče mě odmítlo ten den snad dvěstěkrát. Jediné, co jsem jim mohl nabídnout je to, že jsem měl ulité zásoby chlastu. Tolik chlastu, abych jim mohl poskytnout aspoň nějakou útěchu v rámci toho, že jejich holka na ně prostě sere. Stejně jako ta moje na mě.

Co se týká té lásky, hodně jsme jí tady probírali. Co se týká terorismu, dlouho ho tady neproberem. Můžem si pod tím představit teror. Ty i já jsme se s terorismem setkali. Je to dílo, je to myšlenka toho, kdy člověk neví, jak dál. Protest, který z myšlenky dialogu přejde z absolutní beznaděje do fatální dezorientace. Co z toho vzniklo? Z čeho to počalo? Z lásky k někomu.

Ale neodpírám lásku vám, naopak, přeju jí! A co se týká patnáctiletých děveček? Marno mluvit.

Tahle povídka bude veselá, takže jí asi nemusíte ani číst. Bude stát za hovno a žádnej chlast ani utrpení v ní nebude. Petr se ráno vzbudil, bylo to už třetí den, co se nedotknul lahve. Venku asi po třech měsících začalo svítit slunko a to ho probudilo. Paprsek slunce se mu pomalu přibližoval od krku přes bradu, rty a nos až k víčkům. Probral se, uviděl slunce a hned měl o dost lepší náladu. Vzpomněl si na minulý večer, to bylo druhý den bez alkoholu. Naštěstí k ránu neměl tolik síly, aby se sám přiškrtil páskem, který přibil hřebíky k poličce nad postelí dva dny předtím. Snažil se tolik sjet nohama dolů, ale pořád ne a ne aspoň omdlít. Potom zkoušel otevřít nůž. Když se mu to povedlo, nenašel sebevíc fyzické síly, aby se mu povedlo přežezat aspoň pár žil, které mu dávaly naději na vykrvácení. Když uviděl slabý čůrek krve, ulevilo se mu, nasadil si zpátky smyčku z opasku zpátky na krk a sunul se co nejvíc dolů. Díval se přitom na zasychající krev z bolístky a viděl, jak krvácení přestává. Nezbývalo mu síly na to, aby se uráčil strup odloupnout, prostě usnul. Kocovina byla svině a on jí měl tak rád.

Vzbudil se kašlaje z pocitu neschopnosti dýchat, co si budem povídat, všichni se bojíme smrti utonutím, koho kdy v životě nenapadlo těch několik desítek vteřin, co se dusíte pod ledem, kopete nohama a snažíte se dostat nad hladinu, přičemž nevnímáte gravitaci a, kdo by to byl čekal, plavete ke dnu.

Petr si sundal opasek z krku, sloupl si strup z rány, kterou omylem vytvořil dřevěným otvírákem na dopisy, který onehdy sám vyrobil. Kocovina se mu nezdála už taková, jako po dvou dnech deliria, po dvou dnech halucinací a myšlenek na lásku. Když se podíval z okna a uviděl párek zamilovaných jedinců. Už by ho určitě nenapadlo rozpárat oběma břicho, promíchat jejich vnitřnosti dohromady a břicha k sobě sešít. Láska už pro něj znamenala něco jiného, znamenalo to naději, naději na to, že i zítra vyjde stejné slunce na nebi, které ho tak krásně vzbudilo dnes, že i zítra ráno sundá opasek ze svého krku, že i zítra nebude chtít spojit dva krásně zamilované lidi ve svazek fyzický.

Rozhodl se, že se pujde projít. Tak nebo tak, tři dny nejedl. Měl hlad, měl chuť poznávat vše, co mu jeho démon předtím nedovolil. Vzpomněl si na povídku od Káji, kterou mu kdysi dávno někdo četl. A on šel v popředí davu, dav hlásal to, co cítil, nerozumněl jim, ale cítil tu obrovskou energii, cítil to souznění se všemi lidmi, kteří šli se sklopenou hlavou po ulici naproti němu, cítil, že jim něco dluží, cítil, že jim musí pomoci, podělit se s nimi o jeho radost, o jeho poznání, o jeho život, který chtěl tak marnotratně znehodnotit!

Otevřel víčka, celý dav se nad ním skláněl, ano, dokázal jsem to! Dokázal jsem je přesvědčit! Na tabulce, na kterou dokázal zaostřit stálo 2S2 3077. „SEŠ GOTT" četl v rozčarování. Cítil za týlem teplo, jako když ho tam za mlada líbalo jeho děvče a dýchalo mu při tom za krk, tenhle pocit byl ale o tolik lepší. Ano, všichni se nad ním klaněli a Petr si konečně uvědomil, že hřebíky k opasku přibil jen dva, proto se mu to nepovedlo. Viděl dav kalnící se u něj. Stačilo mu to.

„Jste svědci, skočil mi tam! Ten magor mi tam skočil, slyšíte? Musíte mi to dosvědčit, všichni jste to viděli!" snažil jsem se nějak uhrát tu situaci. Lidé, lidé jsou opravdu zvláštní tvorové.

„Jak jsem se s ní seznámil? Úplně normálně. Sehnal jsem si číslo a pak jí napsal textovku. Popravdě nevím, proč semnou ztrácela čas, byla krásná a svůdná, já byl ošklivý a neučesaný. "
„Měli jste nějaké společné zájmy?"
„Ne, byli jsme dvě naprosto odlišné osobnosti. Já chodil rád na koncerty, ona jezdila na diskotéky. Ona měla smysl pro pořádek, já jsem ani po sobě nedokázal uklidit ze stolu."
„Lidé musejí být rozdílní, jinak by si spolu nerozumněli, chci říct rozumněli, ale se společnými zájmy by u nich nebyla žádná pointa, žádný předmět sporu, který by mohl ten vztah udržovat, nemyslíte?"
„Asi máte pravdu."
„Povídejte dál, co se vám na ní líbilo, co byl ten hlavní důvod, proč jste se do ní tak šíleně zamiloval, jak jste před tím říkal?"
„Bylo to něco nového, před ní jsem měl několik holek, s jednou jsem vydržel dokonce i půl roku a ... ano, asi jsem jí taky miloval, myslím, že v tom byla i vášeň, nicméně tohle bylo něco jinýho. Každý byl někdy zamilovaný, určitě i vy, je to droga, je to kurevská droga, když jí nemáte v těle, když není součástí každé buňky, když není obsažena v každé tkáni, v každém svalu a každé kosti vašeho těla, cítíte, jak se uprostřed spalujete, cítíte ja hoříte pod šíleným náporem nedostatku vaší drogy, chcete skočit ze střechy toho nejvyššího mrakodrapu na světě a stejně víte, že by to nepomohlo, protože těsně nad zemí, po tom, co byste za letu myslel na každou vteřinu vašeho života,nad zemí by se vám v hlavě vybavila vzpomínka na to, co jste se svojí drogou prožili a zastavil byste se kousek před dopadem. Nejde umřít zamilovaný, taky proto jsem ještě tady."
„Rozumím. Vrátil bych se k těm předchozím vztahům. Mluvil jste o nějakém vztahu, který trval půl roku. S tím děvčetem jste byl šťastný?"
„Ano."
„Co se tedy stalo?"
„Nevím, chtěl jsem asi svobodu. Svobodu rozhodování, svobodu myšlení, svobodného sebe. Mimo to, byla taky trochu šílená." Doktor se odvrátil pohledem od svých poznámek a skulinkou mezi obroučkami a obočím se podíval na Martina.
„Jak jste s ní vycházel? Měli jste nějaké společné zájmy? Předpokládám, že ne."
„Ani jeden. Ona sportovala, měla ráda zvířata, chodili jsme ne dlouhé procházky a o čem jsme se vůbec bavili, na to už si vůbec nevzpomínám. Pamatuju si, že jednou jsme šli do lesa na procházku a ona celou dobu psala textovky. Myslel jsem, že jí ten telefon vezmu a uteču jí s ním. Ale asi by mě dohnala a vzala si ho zpátky."
„Dobrá, vraťme se tedy zpět. Říkal jste, že jste spolu i bydleli. Co se stalo potom?"
„Nějak jsme se nepohodli, myslím, že to bylo kvůli tomu, jak jsem pil. Neměla mě za to ráda. Taky jaká by byla ráda, že její přitel nezřízeně pije. Když jsme spolu byli asi třetím rokem, pili jsme s přáteli u nás doma tequilu. Bylo jí hodně, zábava byla, všichni jsme se smáli, vtipkovali o různých věcech. Pak ostatní odešli a já zůstal sám s ní. Najednou jsem se cítil strašně osaměle, beznadějně a pak jsem upadl na zem. Nepamatuji se, co se dělo potom, ale ráno jsem našel na stole vzkaz. Stálo tam: Doufám, že ti bude líp, až se vzbudíš, nezlob se za včera. Vůbec nevím, co se dělo, pak jsem jí zavolal a ona plakala do toho telefonu. Nechtěla mi říct, co se dělo."
„Váš vztah trval šest let, kdo dal podnět k tomu, že jste se rozešli?"
„Ono to bylo složitější, za tu dobu jsme se rozešli tak třikrát, jednou jsme si řekli, že je konec a nebyli jsme spolu půl roku. Tedy, byli nebyli. Nebylo dne, kdy bysme nebyli v kontaktu. To na tom bylo nejhorší. Byli jsme spolu, ale nebyli. Většinou jsme si psali o tom, čí je to vina a svalovali to jeden na druhýho, další den jsme se za to vzájemně omlouvali a dávali vinu každej sobě. Takže podnět byl asi oboustranný."
„Ale potom jste se dali zase dohromady, není to pravda?"
„Je."
„Kdo byl tím původcem, kdo řekl, budem zase spolu?"
„Asi jsem to byl já, doufal jsem, že to bylo vzájemný."
„A bylo?"
„Nebylo, podle mého názoru. Každopádně po tomhle bylo všechno jinak. Byli jsme uplně jiní lidé, nevím jak ona, ale já jsem se začínal probouzet s pocitem méněcennosti, každý den byl utrpením, bál jsem se každé další schůzky s ní, bál jsem se vůbec probudit. V tu dobu mě taky začala podvádět a já jsem každým dnem tim víc přemýšlel nad tím, že tady nemám co dělat."
„U toho bych se zastavil, u toho, co jste říkal. Věděl jste jistě, že vás podvádí. Jak jste se to dozvěděl?"
„Nevěděl jsem to vůbec jistě, tušil jsem to. I v tom největším drsňákovi je kus ženský a ženský, jak je známo, mají pro tyhle situace ne šestý, ale snad šedesátý smysl. Věděl jsem to, to člověk prostě odtuší."
„Zeptal jste se jí na to někdy?"
„Chm, zeptejte se někdy zdi, jestli se jí líbí stát svisle, odpoví vám na to?"
„Takže vám na to nikdy neodpověděla?"
„Nikdy. Taky jsem jí nenutil."
„To byl ten důvod, proč jste chtěl spáchat sebevraždu?"
„Samozřejmě, koho by bavilo milovat někoho, kdo vám lásku neopětuje? Koho by bavilo brát drogy, kdyby z toho nic neměl? Žádný potěšení, žádnej veselej stav, nic? Neopětovaná láska je ta nejhorší droga na světě, špatný stavy a dojezdy na sebevraždu. Tak silná ta droga je."
„Tady je výpověď sestřičky, která byla u zásahu, píše se tu zhruba tohle: Zraněný měl několik řezných ran na obou předloktích. Neztratil tolik krve a při převozu do nemocnice říkal, abysme ho zavezli zpátky domů. Potom omdlel."
„Zapomněl jsem na Hippokratovu přísahu."
„Přemýšlíte ještě teď nad sebevraždou?"
„Ano, ale ne tak, jak myslíte. Víte, začal jsem věřit v Boha. Myslím, že je to docela logické po tom, co se mi stalo. Kdybych nebyl svého života hoden, ten, co mě našel, by nikdy záchranku nezavolal. Teď už chápu, že je nelogické, že nemá žádný smysl utíkat od něčeho, co si člověk způsobil sám. Bylo by to vůči němu nefér, dal nám život, my si ho sami poděláme a pak se mu za to odvděčíme tím, že jeho darem pohrdáme? Nesmysl. Ukažte mi šťastného materialistu, pokud nějaký takový je, určitě je to člověk odporných duševních vlastností a jeho myšlenky nejsou dobré. Pokud je šťastný materialista, který o Bohu nikdy nepřemýšlel, určitě v něm aspoň kousek Boha je."
„Dobrá, já myslím, že je to čím dál tím lepší, nemyslíte?"
„Co myslíte vy, doktore?"
„Jak jsem říkal. Pro dnešek by to zatím stačilo. Příští týden mám nějaké jednání, můžeme to posunout na čtvrtou?"
„Dobrá, není problém. Díky a nashledanou," rozloučil se Martin, potřásl doktorovi rukou a odešel.

Martin se vzbudil, bylo asi půl devátý a hlavou mu koloval sen, co se mu tu noc zdál. Bylo mu sedmnáct, v rohu pokoje stála před taškou s učením basová kytara a říkal si, co to bylo za sen? Já? Já a věřit v boha? Šel do kuchyně, uvařil si kafe, vzal telefon a začal psát holce, jejíž číslo vychytal od jednoho kamaráda, kterýho potkal včera v jednom baru.