Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

A pak že se s kocovinou špatně píše o sociálních tématech. Měly sraz v jedný hospůdce pod sídlištěm, Jana tam přišla o půl hodiny dřív a její náklonnost k rumu udělala za tu půlhodinu svý. Z nezávislého pohledu nemohla mít Monika lepší matku. V osmašedesátym vyšla do ulic a pod rouškou tmy vymlátila všechna okna tehdejší veřejné bezpečnosti v jejím malém městě. Žádný větší průšvih z toho neměla, i když při zatýkání řvala ty kurvo komunistická, sundej ze mě ty zasraný ruce. Vstala, vytála z kapsy bůra a pustila si Piece of My Heart od Janis. Uprostřed sóla vešla Monika a podle Janina názoru vešla velmi provokativně s očima vzhůru, asi z toho důvodu, že se musela ze své ulity vydat za svojí milovanou matkou do takovýho pajzlu, kde se právě nalézala. Nebyla už nejmladší, ale tak to v životě prostě chodí. Narodíte se, chvíli ten svět nechápete, pak se ho snažíte pochopit, potom zjistíte, že je to trochu složitější, než by se zdálo a pak se na to přemejšlení po prvním děcku vyserete, jelikož je stanoveno konzumní veřejností to, že rodina je na prvním místě, což Jana ani Monika nezpochybňovaly. Bránilo to ale přemýšlení o jiných aspektech života. Bylo to takhle, Kant rád chlastal a přemejšlel, Freud rád šukal a žvejkal koku a Jana ze všeho trochu.

 „Co si dáte?" zeptala se Dáša a podívala se přitom na Janu s výrazem, který se ptal kdo to kurva sedí na proti tobě?
„Presso s mlíkem a dvěma cukry," řekla na půl huby Monika.
„Co ty, Jani, ještě jednou to samý?"
„Díky, Dášo..."
„Poslyš, mami, já bych to neprotahovala, víš, že čekám dítě a ten byt s Romanem potřebujeme."
„Můžete tam bydlet, to ti říkám už po stý, ale do domova mě nikdy nedostaneš!"
„Ale mami, Vždyť vy se spolu nesnesete, byly by z toho jenom problémy."
„To by to nesměl bejt zasranej nácek"
„Prosím tě, mami, není to žádnej nácek, vždyť si to odseděl. Změnil se."
„To ti tak věřím, Moniko. Víš kolik cikánů bydlí u mě v baráku? Ze všema jsem vycházela dobře, jak si myslíš, že se na mě koukaj teď? Jen proto, že mě znají mu ještě neuřízli hlavu a ty se tam chceš nastěhovat? Ty náno pitomá, ty si taky umíš vybrat chlapa, kdyby žil táta, uříznul by mu koule. Uvidíš sama, co mu provedou, až umřu. Zasranej nácek!"

Ožrala od vedlejšího stolu zvednul hlavu a patrně k tomu chtěl něco podotknout, ale dříve než by to stihnul, spustila Jana další salvu. Potomci člověka to neradi od svých zploditelů slyší, že nemají takové zkušenosti jako oni, a takové to já jsem ti to říkala a vidíš že jsem měla pravdu většinou vypouštějí jedním uchem ven. Nikdo ještě nepřišel na to, kde se to v hlavě vynoří, když podobná situace nastane. Asi mezi těma dvěma ušima je nějaký zachytávající mechanismus, který tule větu zachytí, zabalí a ukryje jí do nejzazší části mozku. Až teprve, když podobná situace nastane, mechanismus se aktivuje, vyhledá obalenou vzpomínku v hermetickém igelitu, který zabraňuje dřívějšímu vynoření, nastaví jí někam doprostřed hlavy, někde mezi očima a šíjí a igelit rozleptá. V hlavě se to za pomoci nějakých dalších mechanismů, které člověku nikdy nebudou známy, projeví jako vzpomínka na to, že oni měli vlastně pravdu.

„Mami, prosím tě, hlavně zase nezačínej, řikáš mi to asi po stý"
„I po sto prvý budu mít pravdu!"
Blížila se Dáša s turkem, pivem a rumem. Matka i dcera, obě ztichly.
„Tak, prosím, pivo a rum pro Janu a kafíčko pro mladou paní," řekla zdvořile Dáša. Věděla, že u tohohle stolu si turka nikdo neobjednal, ale presso s mlíkem se u ní nevedlo. Monika to pochopila, když před ní turka postavila v krásný skleničce s kosodélníkovými vzorky, který měl doma snad každý. Koukla se na Dášu, Dáša na ní a pochopila, že věta tohle jsem si neobjednala nemá v tule chvíli žádný smysl.
„Díky Dášo," řekla Jana. Dáša se usmála a vrátila se za bar a zapálila si cigaretu.
„Proč bydlíš v tak velkym bytě sama?" zeptala se Monika. „V domově by ti bylo líp, měla by sis tam i s kým povídat, nestěžovala sis na tohle vždycky" zeptala se s vlezlým úsměvem.
„Není tam žádná hospoda, ty náno," odpověděla ironicky Jana. „Co si sakra myslíš? Jsem, jsem stará babka, možná už patřím do blázince, ale to neznamená, že potřebuju poslouchat ostatní starý babky, který si celej den jen stěžujou na to, jak je bolí klouby. Mě taky bolej klouby, ale koho to zajímá? Tebe určitě ne," načež se Jana naklonila k ožralovi. „Zajímá tě, že mě bolej klouby?" Ožrala neodpověděl, ale vypadal, že ho to zajímá. „Vidíš, nikoho nezajímá, že mě bolej klouby. Proč myslíš, že by to zajímalo mě, koho jinýho bolej klouby?"
„Mami, nezačínej!"
„Mlč, sakra!" rozkřikla se Jana vzteky na celý lokál. Všichni ztichli a zamířili očima na jejich stůl. Monika se začala červenat. Neměla ráda podobné situace, hlavně když na ní koukaly ještě ty utrápené oči staré ženy.
„Nikdy, nikdy mě tam nedostaneš!"
„Je to tvoje konečný slovo, mami?"
„Jiný nikdy nebude"
„Dobře, mami, měj se hezky," řekla se smrtelným výrazem Monika. Sbalila sušenku z podtácku, zvedla se a odešla. Po cestě ke dveřím jí sledoval celej lokál a ona správně odtušila, že většina lidí jí nemá v lásce. Věděli moc dobře, že má Jana tyhle sušenky moc ráda.

René si sedl ke stolu a chvíli se díval na psací stroj. Uhnul pohledem a zvedl se mu žaludek. Silně zakašlal a při posledním výdechu mu ze žaludku uniklo kousek šťáv, které zlehka potřísnily mezerník a pravé tlačítko ku psaní velkých písmen. Chvíli se rozmýšlel, vstal, šel pro papírový ubrousek a setřel zvratky z mezerníku a druhého tlačítka. Otevřel si plechovku piva a usrkl, poté vstal a šel se vyzvracet do umyvadla. Zvratky měly světležlutou barvu a páchly jako tejden nespláchnutej záchod. Doufal, že ze sebe dostal něco, co mu bránilo v přemýšlení nad další povídkou. Sedl si zpět a dlouze se zadíval na zasychající mezerník. Stárnul. Táhlo mu na čtyřicet a jeho psaní nebylo takové, jako před lety. Dopil pivo a hodil plechovku do rohu pokoje k ostatním.

Vzpomněl si na své první básně, na svou první povídku, na svou první holku, na holku, který to dělal do zadku a na další čtyři holky, kterejm to dělal do zadku. Ta první si říkala Líza a jako jediný se jí to líbilo. Vzpomínal na holku, kterou miloval, přemýšlel i nad tím, jestli udělal dobře, když jí vyhodil všechny pásky s Beatles i s kotoučákem z okna, když ho opustila. Napadla ho i jeho první přezdívka, kterou si vysloužil nuceným odchodem ze střední školy, tehdy mu skoro dva roky nikdo neřekl jinak, než Narušitel. Bylo mu šestnáct a chodil do druháku na jednu školu, jejíž režim se podobal buzerplacu. Tehdy vypil před nultou hodinou lahev frankovky a druhou potají usrkával při prvních dvou hodinách.

Na třetí se už nedostavil a místo toho čekal na dámskejch toaletách na holku, která si řikala Lili. Lili byla vyparáděná, odbarvená barbína, školní princezna, jejíž nejoblíbenější barvy byly růžová a světle červená. Mimo to, že se tyhle barvy k sobě vůbec nehodily, narušovala tahle děvka Reného představu o ideálním světě bez těhlech typů holek. Zavřel se v kabince na holčičí chcaní a sraní a malým otvorem ve dveřích sledoval každou holku, která šla chcát nebo srát. Při tom se neustále udržoval v pozoru a čekal na tu pravou, jeho vysněnou Lili. Když jí konečně zahlídl malou dirkou ve dveřích, zrychlil. René měl štěstí, sedla si do kabinky hned vedle něj a konala svou potřebu, přičemž René zrychloval. U konce toho nechal, potichu se vyšplhal na mísu a z mísy vylezl na držák na papír. Viděl chcát rozkošnou blondýnku v růžových kalotech a světle červenym roláku. Nevšimla si ho a on se začal co nejpotišeji dodělávat. Když to přišlo, řekl polohlasem „tumáš, ty čubko" a když se Lili s leknutím podívala vzhůru, vyslal jí jeho dávku přímo do obličeje. Dodnes nikdo neví, ani sám René, jestli to byl úmysl, ale s jeho úlevou přišla i druhá a krásně upravené vlasy Lili přebarvil na vínovou. Od té doby nikdo nevídal Lili a Reného počínání bylo klasifikováno vedením školy jako hrubé narušení školního řádu a totální demoralizování všech etických zásad slušného člověka.

Vzpomněl si taky na Michalu. V jeho životě to byla jediná ženská, která se aspoň z části snažila pochopit jeho básně. „Co to má doprdele znamenat? Jako květ hýříš pylem, který pro lásku uvadá. A ten svět, který žijem s láskou upadá. Můžeš mi to jako vysvětlit?," ptala se vždycky. Kdyby básník vysvětloval svoje básně, bylo by to, jako kdyby je nikdy nepsal. Skončilo to tak, že Michala začala chlastat jako René a zbláznila se z toho. Chvilí potom jí chodil navštěvovat do ústavu. Ošetřující doktor mu říkal, že pořád recituje jeho básně a že má v pokoji jakýsi oltář s jeho fotkou a sbírku básní, který napsala na jeho počest. Od té doby jí přestal navštěvovat.

Pořád seděl u psacího stroje, na mezerníku byla už jen slabá vrstva zvratek, které papírový kapesník nestihl vstřebat a na listu v psacím stroji byl podtržený nápis „Vzpomínky na mládí". Otevřel si pivo a začal psát. „Když mi bylo šestnáct, nenáviděl jsem svět a chtěl jsem mu to dát najevo. Poblil jsem a vystříkal jsem se na nejkrásnější holku z naší školy a když jsem to udělal, cítil jsem se jako král celého světa." Vzpomínám si, že mi dával René tuhle povídku číst, dostal jsem se asi jen do čtvrtky. René stárnul a jeho svět s ním.

Psaní mi nikdy nešlo. Většinu věcí jsem psal na koleni a po dokončení každýho rádoby dílka jsem si ho přečetl - hltal jsem každý slovo a při tom jsem onanoval nad svou duší. Zkoušel jsem na začátek každý povídky dát nějaký moudro - viz začátek povídky - a můžete si bejt jistí, že o dvě stránky nazpět je taky moudro jak svině; autor zde filozofuje nad tím, jestli lze napsat povídku bez alkoholu a kurev. Nelze. To umí jen Čapek a ostatní lidé s fantazií, nám ostatním pisálkům zbylo než psát o chlastu a kurvách, nejlíp o ožralejch kurvách. Taky jsem přemejšlel, že na začátku bude něco v tom smyslu, že život je kurva, nebo že láska je kurva, což ostatně je, nakonec jsem tam napsal, že mi psaní nikdy nešlo. Důkaz místo slibů.

Bylo to ještě ten den, kdy jsem přišel na to, že moje láska není moje láska, ale převlečenej automat na dej mi a udělej. Než jsem sešel dolů, potkal jsem tři sousedy. V baráku jsem byl docela populární, obzvláště ve tři hodiny ráno, když jsem vzbouzel sousedy svým chrápánim, jelikož schody byly pohodlnější než postel o čtyři patra výš. Slušně jsem pozdravil a vyšel z toho prokletýho baráku.

Podíval jsem se do nebe, bylo krásně a do tváře foukal slabý vánek, k tomu všechny stromy hrály tu nejkrásnější melodii barev a já si uvědomil, že každý člověk se cítí nejlíp v tom ročním období, kdy byl počat. Nicméně to neměnilo nic na faktu, že jsou všude okolo hnusný šedivý baráky plný ožralejch kurev. Chvíli jsem myslel na svou milou a ze soucitu ke všem krásnejm věcem, který jsme spolu prožili, jsem se rozhodl nepít. Na dohled od baráku byl červenobíle pruhovanej komín, proč takovýhle barvy, nevím. Zastavil jsem se a chvíli se na něj koukal. V tu chvíli mě napadlo to, co by napadlo každýho normálního člověka, kterej kouká na komín.

Když jsem byl tak v půlce, vzpomněl jsem si, že onehdá na něm bylo svisle napsáno „BELO MILUJU TĚ". Kretén. Na chvíli jsem se musel zastatvit, opřel jsem se o ovál, kterej chrání lidi před spadnutim a dal si panáka na kuráž. Vždycky jsem se bál vejšek. Rozvalil jsem se na ochozu, postavil před sebe slivovici a koukal na to hnusný město. Přemýšlel jsem, jestli někde v tom milionu světýlek zrovna večeří Bela s klukem, kterej to psal. Samozřejmě, že ne. Kdyby jo, nikdy by tam ten nápis nebyl. „Prosím?" „Ty zmrde! Co jsi to napsal na ten komín! Celej barák má prdel nejenom z tebe, ale teď navíc i ze mě!" „Ale já Tě opravdu miluju!" „Ještě jednou něco takovýho někam napíšeš, tak ti můj kluk uřízne koule!" „Ale já Tě oprav...." Cvak. Jak komické, pomyslel jsem si. Taky jsem myslel na chudáka kluka, kterej sedí někde v rohu bílýho vypolstrovanýho pokoje, třese se a nemá koule. Co tady vůbec dělám, pomyslel jsem si. Stejně smysluplná otázka jako co tím autor myslel. Jak to mám doprdele vědět? Kdyby pil pivo, tak se ho v tý hospodě zeptám, co tím myslel! „Víš, Pepíku, ten Máj není vůbec o lásce, já vlastně nikdy nikoho ani neměl rád. Jednou jsem se probudil se strašnou kocovinou a tohle mi leželo u postele." Hynek dopil, odešel a už ho nikdy nikdo v týhle hospodě neviděl.

Pomalu jsem dopíjel lahev a čím dál tim víc jsem počiťoval větší a větší nenávist k lidstvu. Pak k lásce. Potom k lidem, kteří milují. Potom k lidem, které miluji  a nakonec k lidem, kteří mně milují. Miloval jsem podzim, ale nenáviděl jsem svět. Jak fascinující, jak paradoxní.  Sedl jsem si na kraj ochozu a začal se smát. Smál jsem se tak nahlas, že mě slyšela Bela, slyšel mě kluk v rohu bílýho pokoje, slyšel mě i Belin kluk, kterej zrovna seděl za ublížení na zdraví s následkem lásky.

Nelezl jsem tam proto, abych skočil dolů, spíš jsem se na chvíli zapomněl držet, jak jsem se tak smál. Začínalo se rozednívat a byl krásný podzimní den. Nevím, jak jsem to mohl přežít, asi to bylo za trest. Se zlomenou rukou a pár žebry jsem tam za svítání lezl znovu, v láhvi totiž ještě zbylo na loka. Nad půlkou jsem si vzpomněl na slova naší učitelky. Děti, neberte drogy! Prvních několik dávek je zadarmo, jen co si na lásku zvyknete, každá další dávka bude stát o to víc, nebo tak nějak to bylo. Vysral jsem se na tu lahev na ochozu, pozdravil tři sousedy a šel domů spát.