Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Jeden moudrý člověk kdysi prohlásil, že jediné, co lidstvo potřebuje, je katastrofa, která jej vyhladí a zbylých pár exemplářů pak začne od znova. Jak už se to stalo několikrát na několika různých planetách, přiletí poté na návštěvu vyspělejší civilizace a zeptá se, jestli teda nepotřebují s něčím píchnout. Tak my jako lidstvo řekneme, no, bylo by to dobrý, protože tyvole, měli jsme tady takovou situaci, která nás krapet zasáhla a my jsme teda ty, co zůstali. Oni by řekli, no, my víme, no, celý jsme to viděli, jak přišla ta voda, to bylo zlý. Tak lidstvo se zarazí a řekne, hele, a proč jste teda něco neudělali, aby to tak netálo? Spasitelé na to, hele, byla to tak trochu sranda se na to dívat, jedna babka normálně vyšla před svůj dům, viděla tu obrovskou vlnu, pyčo, normálně se otočila a běžela zpátky, roztrhala polštáře, vyndala ty balíky peněz a šla je schovat do sklepa. Tomu jsme se docela zasmáli, no. Taky jste si za to mohli vy sami. Tak lidstvo stáhne ocas, že jo, řekne, okej, máte pravdu. No a co je se všema těma, co za to mohli? Všichni jsou mrtvý.

I obama?

ano. ale ten za to nemoh‘

já to věděl, byla to jen loutka, že jo.

ano.

můžu se teď zeptat na všechno, než nás tu vyhodíš?

tak se ptej.

oblast 51?

co s ní?

byli tam ufoni?

právě tě vezeme na jinou planetu, abyste začali od znova

dobře, další, lewinská, fakt přeblafla clintonovi?

no, měla to bejt zástěrka k sesazení clintona, protože už nás všechny sral, když loutka nehraje divadlo, k čemu pak je? musela ho přeblafnout, byl to děvkař

kucí, monika sálaaa (smích v povzdálí) co je, co se tak díváš? Dál, jsou rychlý prachy nahraný, nebo jde ten borec fakt do ulic s kamerou?

Je to nahraný, poslyš, nechci tě do ničeho tlačit, jo, ale vezeme vás na nějakou novou planetu, nechceš vědět třeba jaký je tam počasí nebo co se tam dá jíst, jaký zvíře byste si měli vzít k chovu a před kterým se bránit, pokud tam nějaký vůbec jsou?

to nějak dáme. ricky martin, fakt byl teplej?

to nemyslíš vážně

tak byl?

byl.

kucí, ricky byl tepleeej (smích v povzdálí)

hele, jsme tu, na to nemám nervy

okej, kde je hotel?

jakej hotel?

no kde se máme ubytovat?

na týhle planetě

…

„fakt přežilo jen těhlech patnáct?“

„m, je to nějakej fotbalovej tým, posledních patnáct exemplářů člověka“

„necháme je tu?“

„musíme“

„nenecháme si jednoho? tohle nám nikdo neuvěří“

„dobře“

 …

kucí, našli jste něco?

ne, žádnej hotel, žádný holky

m, to bude pěkně teplá párty

Zase mi jednou bylo vysvětleno, že balancováním na ochozu komína můžu ublížit nejen svým blízkým, ale i čumilům, na které bych případně dopadl. Prý také není možné, aby se v jendom člověku střídalo víc člověků a už vůbec není možné, aby si někdo myslel, že jeho tělesná schránka je skládkou duší. Sebral jsem recepisy a vypadl co nejdřív, co to šlo.

Doma to vypadalo pořád stejně. Pár měsíců neumytý nádobí, toaleta smrděla snad po celým městě a na kruháči z laviček se pořád střídaly babky s holema a povídaly si o tom, jaký to bylo tenkrát a onehdá. Uklidil jsem to, co hořelo, posbíral prázdný lahve a šel si další koupit. Kurva dlouho jsem na tuhle věc nešáhl. Když vám ale někdo řekne, že když nebudete pít, budete normální, co uděláte?

Chvíli jsem na sebe koukal do zrcadla a přemýšlel jsem, proč jsem zrovna na tenhle život vyfasoval tak hnusnej ksicht. Pravděpodobně to byl trest za minulý život. Sedl jsem si zpátky do křesla a přemýšlel, co jsem tak mohl provést. Napadala mě zrada kamaráda, nezavřená okna, genocida, porušení pracovního předpisu, sarin, dítě s gumou hrající si s právě napsanou otcovou symfonií tužkou, neuspokojená panovnice a podobný hovna. Otevřel jsem si jindřichův hradec ročník tato chvíle a pořádně si uhnul. A znova. Díval jsem se na recepisy, které vypisoval pán v bílém plášti a vzpomínal na vše, co mi k tomu říkal. S bílou kapslí už zkušenost máte, po té nemáte vlnění před očima. Budete brát taky tohle, to je proti tomu vašemu chlastání. A nakonec, po tomhle nebudete chtít umřít. Myšlenka na to, že tady budu na věčnost, mě docela zabíjela už sama o sobě.

Někdo tomu popustil uzdičku psaním, někdo zase komponoval krásné árie, někdo kreslil a další hrál na banjo, cokoliv. Já jsem jen seděl a chlastal a přemýšlel. Bylo krásně, a tak jsem na doporučení pána v bílém plášti vyšel na chvíli ven. Na kruháči z laviček se toho za dobu mé nepřítomnosti moc nezměnilo. Byl tam klid a z oken koukali lidi a koukali na mě, jestli jsem v klidu a já koukal na ně a přemýšlel, jestli jsou v klidu. Okolo procházelo spousty dívek v minisukních, ale žádná si ke mně nepřisedla a nezeptala se, kudy do nejbližšího whiskey baru. Byla to známka toho, že šedesátý léta jsou tu tam.

 Zvedl jsem svou tlustou prdel a šel zpátky domů. Na stole ležely recepisy a u křesla stála nedopitá láhev rumu. Dopil jsem jí a sedl si ke stroji. Nevěděl jsem, co mám psát, tak mě napadlo, jaký by to asi bylo vylézt na nejvyšší komín na světě.

Bylo to jako chodit po krajině a sčítat mrtvé, plakat nad plačícími matkami, které ztratily své syny, plakat nad plačícími ženami, které ztratily své muže. Probral jsem se asi po desetiletém deliriu a řekl si, že to musí skončit. Otevřel jsem si pivo a začal psát tuhle povídku.

Prvních pár dní bylo v klidu. Začal jsem žít jako normální člověk. V reálu to vypadalo tak, že jsem si koupil dva červené grapefruity a dal je do ledničky, aby nezehnili na kuchyňské lince. Koupil jsem si sadu pánví od největší po nejmenší, pořádně je umyl a založil pod kuchyňskou linku. Začal jsem chodit do fitness centra, abych shodil přebytečná kila, protože pivo dělá krásná těla.

„začínáte?“ sjel pohledem mé krásné tělo instruktor, když jsem zkoušel zpevnit své břicho.

„ano“

„děláte to špatně“

Hledal jsem činku, která by pasovala do jeho obličeje, ale mluvil dál.

„co jíte?“

„většinou jídlo,“ idiote, polystyren, ne?

„spíš to vypadá, jako kdybyste jedl polystyren“

„co dělám špatně, trenére?“ díky za podporu ty pičo v dresíku.

„měl byste jít běhat. Běhejte, ale ne moc rychle.“

Vyběhl jsem z toho krámu tak rychle, jak jen to šlo a ocitl jsem se doma na gauči s výhledem na lednici, kde byly dva červené grapefruity. Vytáhl jsem nejmenší pánev, rozpálil jí a dal na ní slaninu, kterou jsem nechal pořádně vypéct. Pak jsem přidal tři vejce, přiklopil poklicí a nechal jí tam do té doby, než žloutek mírně zbělal, ale vevnitř byl pořád tekutý. Pozná se to tak, že hýbete s pánví a žloutek se také hýbe. Sundal jsem vejce na talíř, na rozpálenou pánev jsem pak přidal fazole z plechovky. Vypnul jsem sporák a čekal, než se fazole prohřejí. Pak jsem je vyklopil do hlubokého talíře a navrch jsem vložil z druhého talíře vejce se slaninou. Jirko, pošlu Ti recept pro Tvoji show, kdybys chtěl.

Nejvíc mě sralo, kolika lidem jsem ublížil. Ublížil jsem opravdu, opravdu hodně lidem. Na obhajobu bych mohl říci, že jsem hodně lidem pomohl, ale kdybyste chtěli vědět, jaký je mezi tím poměr, budu mlčet.

Otevřel jsem lednici a vyndal dva chlazené červené grapefruity. Dvě půlky jsem vyjedl lžičkou, z druhého jsem udělal cirka čtvrt trojky fresh džusu. Do toho jsem si nalil vodku, která zbyla v mrazáku, a sedl si k televizi. Dávali nějakou dokumentární sračku s herci neherci, mleli o hovnech, které musí vyřešit, ale které nakonec vlastně nejdou vyřešit. Přepnul jsem na jiný kanál, a když řekli Georgi, je konec, televizi jsem vypnul.

S chlastem přestanu zítra, dneska jsem pánem!