Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Lidé potřebujou jíst. Potřebují spát, šukat, pracovat, chlastat, potřebují bejt tak nízko, jak jim to jen nápor konzumní společnosti dovolí. Někdo potřebuje bejt na výsluní, někdo chce zalézt v žumpě lidstva tak hluboko, aby se nikdy nemusel snížit tak, jako ti na výsluní. Někteří potřebují moc, někteří zase nemoc, pokud možno nevyléčitelnou. To proto, aby si uvědomili, že život je sprostě pomíjivá věc. Ve skutečnosti nic z těhlech věcí nepotřebovali. Nemusejí, ale potřebují chodit do obchodu a kupovat si zbytečně drahý věci jen proto, že na to „mají".

Pracoval jsem jako poradce v jedný nadnárodní firmě už asi půl roku. Poslední dobou jsem měl nejen z práce v hlavě takovej guláš (jednalo se o poradce na telefonu, ty lidi nevidíte, jenom je slyšíte a to je leckdy mnohem horší), že jsem si s sebou nosil dvojku rumu. První tejden to stačilo, pak už jsem přešel na půlky. Jednou, myslim, že to byl zrovna čtvrtek, jsem měl co dělat, abych se z toho baráku vypotácel po dvou. Snad nikdo nic nepoznal, řikal jsem si a kdyby, tak co. Nasedl jsem do auta, nastartoval a vydal se do nejbližšího nonstopu pro další půlku. Přijel jsem k domovu, pokud se to dalo tak nazvat, zaparkoval jsem co nejúhledněji, jen co mi půlka dovolila a šel jsem vstříc svému pronajatému jedna jedna apartmá.

„Pane Muňka, slyšíte mě?" mluvil nade mnou skoro polokřikem bílej plášť s bílym obličejem jak stěna. Skoro tyhle tři věci splývaly; plášť, obličej a stěna, nebo se mi to jen zdálo?
„Haló, pane Muňka," naléhaly bíle rozmazaný fleky pořád víc a víc.
„Hm?"
„Slyšíte mě, pane Muňka?"
„Co to do prdele...?"
„Měl jste nehodu, pamatujete?" A kurva, napadlo mě s tou největší kocovinou, co jsem snad kdy měl. Chlastal jsem hodně, ale nikdy jsem tím přece nechtěl nikomu ublížit, ani sobě, nebo ne?
„Srazilo vás auto na přechodu, když jste šel domů, pamatujete?" Uff, pomyslel jsem si, aspoň že tak a chystal jsem se zase usnout. Ale tři běloši si nedali pokoj.
„Ten řidič byl opilý, měl skoro čtyři promile," řekl doktor. Napadlo mě, že je život fakt krásnej. Paradoxní, pomalu se bortící, ale stále krásnej.
„Každopádně, vy jste nebyl moc pozadu," řekl až káravě běloch.
„Hmm," co jiného jsem mu na to měl říct.
„Máte štěstí, že jste to přežil, odhodil vás docela daleko. Máte silný otřes mozku a dvakrát zlomenou stehenní kost. Dělali jsme vám i nějaké testy okolo... Poslyšte, vy docela pijete, že ano," tipoval doktor určitě od boku. Ježiš, jak já je nesnášim, už jen pro to, že o vás vědí všechno a většinou maj pravdu.
„Jako normální člověk, jsem normální člověk," mluvila za mě nějaká sračka, co mi tekla do loketní jamky kanylou.
„Tak poslyšte, určitě byste s tím měl okamžitě přestat, jinak..." Pomalu se mi zavíraly oči a ani doktorův bílej polořev nepomáhal udržet mě vzhůru.

I když jsem dával hodně peněz do chlastu, měl jsem bokem něco ušetřeno. Domovník mě přivítal skoro s brekem, dal jsem mu peníze, co jsem mu dlužil a slušně se rozloučil. V bytě jsem nechal skoro všechno, co tam bylo; asi můžete tušit, kolik nepostradatelnejch věcí může bejt v jedna jedna apartmá. Nasedl jsem do auta a jel si koupit půlku nebo dvě. Většinou, když jsem někam pro půlku jel, nevydržel jsem to a musel kousek vypít. Teď jsem to neudělal. Dojel jsem na místo, kam jsem rád chodíval, když jsem byl malej. Byla to zapadlá skála u řeky, tehdá tam moc lidí nechodilo, ale já měl štěstí. Nikdo tam nebyl. Otevřel jsem si první půlku a zapálil si cigáro. Koukal jsem, jak se odraz rudě zapadajícího slunce vlní na hladině. Paradoxní, pomalu se bortící, ale stále krásnej, jako kdysi.

Alkohol prý dělá z lidí prasata. Moudro, který musel pronést vyléčený alkoholik někde mezi druhou a třetí léčbou. Ze mě alkohol dělá klidného člověka, který se světu staví čelem a lidem zády. Nikdy jsem neměl rád lidi a nikdy je jako celek rád mít nebudu. Mohl bych tu vyjmenovávat jedince, kterých se to týká a kterých ne, ale je to jen plýtvání časem.

 Asi před rokem jsem dostal krásnou nabídku práce. Zdála se být uplně lehkou, krásnou, a jak psali v inzerátu, kreativní. Nebyla. Byla to práce, jako každá jiná, tedy práce, ve který se musí pracovat a která vás stejně po nějakym čase znetvoří. Předstíral jsem před všemi, že jsem konečně v životě našel cíl – práce. Nebavila mě manželka, nebavily mě mý děcka, který zrovna byly v pubertě, nebavila mě manželka a její manýry jsem řešil neustálym pitim alkoholu a trávení času se svejma děckama. Vezměte patnáctiletý dvojčata, kluka a holku do lunaparku. Čekáte, že se tam budou stejně dobře bavit, jako vy, postarší chlápek, kterej neví, co je život. Čekáte, že se budou bavit stejně, jako vy, když vzpomínáte na svý mládí. Ve skutečnosti jsou na vás nasraný, že nejsou se svejma kámošema, se kterejma by teď hulili jointa, a musej bejt se svým starym oteckem v nějakym zasranym lunaparku. Ve skutečnosti bych si toho jointa rád dal s nima, kdybych se jednou nevrátil ze svý krásný práce domů dřív.

 Moje manželka, Sylva, byla to krásná ženská. Smysluplná, inteligentní, děvka. Věděl jsem to, ale nic jsem s tim nedělal, protože si vždycky našla nejlepší výmluvu na to odejít za svym neinteligentním čůrákem, kterej jí ládoval pomalu každou noc. Byla to středa, myslim. Vrátil jsem se asi okolo pátý hodiny, prázdnej barák, kluk někde hulil jointa a dcerka se nechávala klátit o šest let staršim kreténem z fotbalovýho týmu. Věděl jsem to, ale bylo mi to jedno. Hlava rodiny. Přišel jsem do kuchyně, tam jsem si po opravdu náročný šichtě otevřel pivo a skoro na ex ho vypil. Moje žena šukala nahoře v ložnici s jinym. Šel jsem tam a když jsem viděl, že nemaj žádnou šanci si mě všimnout, chvíli jsem je pozoroval. Jak jí sakra pořád mohla bolet hlava, uvědomil jsem si. Ležela na sousedovi, dobrej chlap. Vždycky pomohl na baráku, stejně jako já jemu. Měl taky krásnou ženu, ale trocha uťáplou. Vědět to, řekl bych mu na začátku, že si je vyměníme a budem mít pokoj. Ještě chvíli jsem je pozoroval a šel jsem zpátky do kuchyně. Vytáhl jsem z mrazáku dobrou skotskou whisky a pořádně si přihnul. Následovala pracovna, kde mi v šuplíku ležela stará čézeta po dědovi. Stará, ale funkční. Chvíli jsem si jí prohlížel a nakonec jsem do ní narval dva poslední náboje. Víc nebylo potřeba. Šel jsem zpátky do ložnice a chvíli jsem je ještě sledoval. Měla krásnej zadek, byla celá dokonalá, až na to, že já měl svou práci a ona měla svýho milence. První rána šla do ní, mířil jsem na hlavu. Jistota. Když se soused dokázal vzpamatovat z prvního šoku, kouk jsem se na něj, chvíli jsem mu povídal něco o tom, že mu do podkroví bude pořád zatejkat, když nevymění těch pár zkurvenejch tašek, na který zapomněl on i čas. Chvíli jsem ho ještě pozoroval, nevim, jestli přemejšlel nad tim, jestli vymění ty tašky, kvuli kterejm mu zatejká do podkroví, nebo nad tim, že ho má zrovna zasunutýho v těle mý mrtvý manželky, ale po chvíli jsem mu vyslal druhou kulku mezi jeho oči. Nikdy v životě jsem nikoho nezabil. Ještě tak pět minut jsem je pozoroval, ach ta láska. Leželi tam tak oddaně. Sešel jsem zpátky do kuchyně a tam si přihnul z drahý láhve skotský. Usnul jsem u televize a čekal, až přijde moje čerstvě ošukaná dcerka a můj drahý, zhulený syn. Víc nábojů už jsem v šuplíku nenašel.

Flákal jsem se každej den doma už půl roku. Neměl jsem práci, neměl jsem peníze, neměl jsem holku a neměl jsem pro co žít. Byly to krásný časy. Práci jsem hledal každej den už od rána. Sehnal jsem peníze kde se dalo a za ně si koupil dvoulitrovku vína v malym krámku za barákem, kde ho stáčela jedna milá postarší pani. Jinak barevný podle nálady: červený, když jsem cítil potřebu někoho zabít a bílý, když jsem chtěl ten den žít v míru. Někdy jsem si nechal natočit litr jednoho a jednoho, ale to už nevim, co jsem ten den chtěl. Jendou jsem si šel pro dva litry červenýho. Za pultem byla místo staré paní Kovářové nějaká mladá ženská. Paní Kovářovou jsem měl strašně rád, bylo jí okolo padesáti a vždycky, když jsem ráno přišel, odnášel jsem si dva litry vína a jednu a půl promili. Chlastala jak duha a vždycky do mě nalila něco bokem.

„Zase do práce, mladíku?" ptala se vždycky se smíchem.
Jednou jsem jí po několika hodinách chlastání docela krásně zalhal, že dělám hrobníka. Věděla že lžu a já jsem věděl, že mě za to má ráda. Její celý obličej by mohl vyprávět víc než její vrásčitý oči a pusa dohromady. Přesto, že si musela v životě projít svym, nepřestávala se nikdy smát a tim musela každej den srát všechny ty, co byli sice úspěšný, ale vraceli se domů z práce leda tak s vnitřnim pláčem.
„Zdravím, dva litry veltlínského," řekl jsem tý nový, když jsem se koukl na její vlnité blond vlasy.
„Bylo ti osmnáct?" Přišlo mi to jako docela vtipná situace, jednak proto, že jsem se v tu chvíli cítil strašně malý a jednak proto, že se mě na pohled asi stejně stará holka ptá, jestli mi bylo zkurvenejch osmnáct. Podal jsem jí zmuchlanou občanku. Chvíli z toho luštila rok narození a já měl čím dál tim větší chuť na červený.
„Kde je vůbec paní Kovářová?" zeptal jsem se jí.
„Paní Kovářová je před vámi, jsem její dcera," řekla, přičemž na mě hodila asi ten nejpříšernější pohled, kterej jsem kdy viděl. V tu chvíli jsem pochopil, proč paní Kovářová tolik chlastala.
„Aha. A kde máte paní matku, slečno Kovářová?"
„Paní, paní Kovářová! Matka včera konečně umřela!" To mě zarazilo. Nemyslel jsem, že to kdy vzdá.
„To je mi líto," řekl jsem upřímně.
„Ani nemusí, ta mrcha mi zničila celej život!" řekla nasraně a já jsem věděl, že si odnesu dva litry červenýho.

Teď jsem věděl, proč to i vzdala. Přemejšlel jsem, že tu milou pani pomstim, protože její vrah stál určitě přede mnou, musela jí nalejt do vína nějakou sračku na čištění hajzlů, nebo tak něco. Změnil jsem svou objednávku z veltlínského na frankovku a zatímco mi ho točila do plastový lahve, představoval jsem si, jak někde ve sklípku stáčim krev týhle pani Kovářový píčy mladší.
Od tý doby šlo všechno do prdele. Do krámku jsem už nikdy nešel, protože jsem nechtěl jít sedět za vraždu, našel jsem si práci za málo peněz, přestal jsem pít a našel si holku, která mě podváděla. Občas jsem si vzpomněl na tu milou, vrásčitou a veselou pani, se kterou se mi tak hezky chlastalo. Umřel jsem s ní a život šel dál.