Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Každou sobotu stával na hlavní třídě jeden chlápek. Spletli byste si ho s ostatníma vyhaslejma existencema, jejichž denní povinností bylo vstát a stoupnout si před trafiku, kde nalejvaj panáky a prodávaj lahvový pivo. Těmhle lidem se ale vyhýbal obloukem. Stál za rohem stánku a dělily ho od těhlech probíračů volovin neskutečný dva metry. Obyčejní lidé, kteří chodí každej den do práce, aby si po výplatě mohli dovolit místo rohlíku s juniorem sýrový croissant s bavorskou uzenou šunkou, ho automaticky řadili mezi partičku oněch žijících nesmyslů. Na první pohled to tak vypadalo.

Bylo to asi před šesti sedmi lety. V tý době měl ještě dobrou práci, dělal skladníka v jedný fabrice. Zboží se tam vozilo skoro každou hodinu, přičemž vyložit ho normálnímu člověku trvalo dvě. Vždy stihnul vyřídit všechny dodávky tak, aby si mezi nima stihnul ještě zakouřit. Do konce dvanáctky mu zbývala asi hodina. Ten den se s ním ale dělo něco divného. Ráno se vzbudil a zjistil, že není něco v pořádku. Postel měl místo v rohu u topení pod oknem. Nesnášel ležet u topení, natož pod oknem. Světlej flek od několik let visících hodin, který dávno nešly, se na něj koukal ze zdi. Hodiny visely na zdi přesně naproti. Nepamatoval si, že by kdy měl v bytě gauč s konferenčním stolkem a dvěma křesly, stejně tak jako nevěděl, proč mu na podlaze leží novej koberec.

Když přišel do práce, ostatní se na něj koukali divněji, než kdy jindy. Nikdy toho s nima moc nenamluvil. Už se chystal domů, ale jeho šéf si ho nechal zavolat k sobě do kanclu. Jeho šéf ho neměl rád, protože věděl, že bez takovýho skladníka, jako je on, by se celá fabrika položila. Sedl si na židli a chvíli se na sebe oba dívali.
„Kde jste byl minulej tejden?" zeptal se konečně.
„Jak to myslíte?"
„Celej minulej tejden jste nepřišel do práce, nedal jste ani vědět"
Opravdu nechápal, co mu chce říci. Nepamatoval si, kdy naposled vynechal jediný den.
„Promiňte, ale opravdu nevím, co tím chcete říci, vždyť jsem za posledních pět let nevynechal ani den." Pět let se na láhev ani nepodíval.
Vedoucí se na něj chvíli díval nesnášenlivým pohledem, který ho bodal do břicha.
„Vy zase pijete?"
„Ne"
„Určitě?"
„Určitě"
„Víte, šli jsme vás hledat, když jste nepřišel"
Mlčel. Nevěděl co má říkat. Cítil se, jako za mlada, když mu starší kamarádi vysvětlovali, že děti nenosí čáp, tak jak mu to odjakživa říkala maminka. Nebo když mu jeho přítelkyně tehdy vysvětlovala, jak se k ní choval minulej večer.
„Vaše domácí nám řekla, že prý s kamarády přestavujete byt. To jste nemohl něco říct? Vzít si dovolenou, nebo tak něco?"
Byt ale opravdu přestavěnej mám, blesklo mu hlavou. Říkat nahlas to ale nechtěl.
„Dobře, když mi na to nic nechcete říct, budeme se spolu muset rozloučit. Víte stejně dobře, že vás nemám rád, ale taky víte, že člověka jako vy budu shánět dlouho"
Ještě chvíli koukal na cedulku se jménem, která mu zrovna dala padáka, pak se zvedl a odešel.

Pomalu se blížil k domovu. To, co se mu honilo hlavou, by leckdo nepochopil. Z části měl vztek, že přišel o místo, který ho docela dlouhou dobu drželo nad vodou. Z části měl vztek na svý kámoše, který mu prej pomohli přestavět byt. Nechtěl myslet na to, že mu už žádní kamarádi nezbyli. Přes tohle všechno měl v hlavně neskutečně uklizeno, což mu dodávalo zvláštní pocit štěstí. Domácí už na něj čekala před jeho dveřmi. Pozdravil jí a pozval jí dál. Sedla si na jeho nový gauč, o kterém nevěděl, kde se tam vzal a on si sedl naproti přes konferenční stolek do křesla, které...
„Koukám, zařídil jste si to tu hezky," řekla s ironickým odstupem.
„Umm, děkuji," odpověděl nejistě.
Jeho domácí se na něj koukala jako před chvílí jeho šéf. Mile se na ní usmál.
„Poslyšte, nevím, co to tady na mě hrajete, ale vždycky jsem si myslela, že jste slušnej člověk! Můžete mi vysvětlit, co znamenalo těch pět propitejch nocí s vašima povedenejma kámošema? Myslela jsem, že když vám jdou pomoct přestavět byt, nebude u toho větší kravál v noci, než přes den!"
„Promiňte, ale jaké kamarády myslíte? Dlouho jsem si sem nikoho nepřivedl"
„Děláte si ze mě srandu?"
„Ne"
„Takže nevíte o těch třech, se kterejma jste se tu každej den zřídil do němoty a pak jste dělali bordel po celym baráku?"
To ho zarazilo. Míval tři kamarády.

Od té doby nedělá nic. Přišel o práci i o bydlení. Prochází se přírodou, občas někde vezme nějakou brigádu, aby měl na rohlíky s juniorem a tři svíčky. Každou sobotu chodí na hřbitov, kterej je pět minut od hlavní třídy. Obejde tři hroby, na kterých visí stejný datum úmrtí, na každym zapálí jednu svíčku a jde si stoupnout za roh trafiky dva metry od stále těch stejnějších probíračů volovin. Musí vždycky čekat aspoň hodinku, ale všichni se pokaždý sejdou a jdou společně za město pít tak, jako za starejch časů.

Bylo k ránu a Zuzana se vracela domů. Po noční jí bolela hlava, stejně jako celý tělo od věčnýho šukání s primářem. Před obědem vstala a šla nakoupit. Koupila nějakou kolu, chipsy a litrovku rumu. Pomalu umírala, ale nevěděla o tom. I přesto, že tolik chlastala, jako vrchní sestře jí to šlo a při práci ani tolik nechlastala. Naopak její milý, pan primář, byl úplný opak. Měl barák s bazénem a rodinou, děti s neštovicema a životní pojistkou a manželku se sedmadvaceti páry bot a čtyřicítkou na krku. Pomalu umíral a nevěděl o tom. Už nějakou dobu sliboval Zuzaně, že se s tou svojí rozvede a bude s ní. Ona pro něj znamenala ztělesnění sexu. Zuzaně nebylo ani šestadvacet a její tělo bylo něco nepopsatelnýho. Nohy měla tak dlouhý, že když jste si před ní klekli, koukali jste na ně až do nebe. Jenže věděla, že primář se s tou svojí nikdy rozvést nenechá, a poslední dobou jí z toho trochu hrabalo. Přemýšlela, jak se tý zamindrákovaný mrchy zbavit. Doubravka, tak se jmenovala. Byla to penězchtivá kurva s hipízáckym jménem, která se vyžívala v blahobytu, o kterej se staral její bohatej manžílek. Pila od rána do večera Chardonnay a o životě věděla píču.

„Už jsi s ní o tom mluvil?" zeptala se ho druhej den v práci.
„Víš, že to nejde tak narychlo, Zuzano"
„Jak narychlo? Mluvíme o tom dohajzlu snad už rok!" vykřikla.
Zpoza stěny vyšel stařík s berlema. Chvíli se na ně koukal a oni na něj a pak odešel.
„Víš jak je to těžký chodit každej den z práce domů a lhát jí?"
„Vždyť s tebou neni pro nic jinýho, než kvůli tvejm penězům! Je to kurva, která by ojela i vlastního syna! Je to figurka, který se koukne nějakej chlap do očí, a ona hned roztáhne nohy! Je to děvka, která tě vydírá tvym majetkem a kariérou!" řekla přidušeně, aby už nemusel přijít stařík s berlema.
„Pořád jí ale miluju"
„Tak proč šukáš mě?"
„Tebe taky miluju, ale jinak"
„Jak, do prdele, jinak?"
„Prostě jinak, to bys nepochopila"
„Ty čuráku jeden..."

Zuzana se na něj vrhla, co jí jen promile dovolila. Dal jí facku, zacpal jí ústa a odvlekl jí na toalety. Tam z ní strhal všechny věci a začal jí škrtit. Vzpírala se tolik, co to šlo, ale každý pokus o vyškubnutí znamenal větší stisk pod bradou. Strhnul jí i kalhotky a začal se do ní pomalu soukat. Nikdo je naštěstí neviděl. Potom se primář dodělal a ona tam zůstala jen tak sedět v rohu na zemi. Odešel, jako by se nic nestalo.

Na další týden si Zuzana vzala volno. Samozřejmě jí to stálo ještě jeden rozhovor s primářem. Ten neprotestoval. Seděla doma, jedla brambůrky a pila kolu s rumem. Přemýšlela o nemocničním čurákovi a jeho kurvě s hipízáckym jménem. Věděla, že ona jezdí každej čtvrtek do kosmetickýho salonu, kterej je na předměstí. V ten den si ráno přivstala, aby se mohla nasnídat chipsů a mohla si pořádně přihnout ze svý litrovky rumu a zapít to svojí oblíbenou kolou. Od desíti čekala v autě na předměstí. Viděla jí, jak zachází do podniku. Bazén, děti, manželka, dům, auto, neštovice, jachta, rum, chipsy, kola. Počkala si, až vyjde. Přišla jí ještě hnusnější, než když šla dovnitř. Zastavila se na přechodu. Zuzana nastartovala o sto metrů blíž. Doubravka obtiskla svoje boky, který se začínaly s přibývajícími lety zvětšovat, přesně doprostřed přední karoserie tmavě zelené metalízy Škody Felicie ročník '96. Zuzana projela na červenou prázdnou křižovatku na předměstí a jela pořád rovně. Ještě tři dny volna a v pondělí zas do práce, přemýšlela.

„Co to posloucháš, tatínku?" zeptala se Hanička otce, který se už pár tejdnů utápěl v těch největších životních sračkách. Romanovi bylo sedmadvacet, když mu žena utekla s jinym. Za menšim ptákem, za to za většim platem. Nechala mu ubohou Hanku na krku. Starala se o ní většinou sousedka, která jako jedna z mála s Romanem soucítila. Nebyla to taková ta pavlačová kurva, která zavolá sociálku hned po tom, když člověk po cestě domů párkrát upadne na schodech. Taky díky ní všechny ostatní pavlačový kurvy sociálku nevolali.
„Pojď ke mně, miláčku"
„Tati, kdy zase přijde maminka?"
„Už brzy, zlatíčko"
„Myslíš, že už nás nemá ráda?"
„Myslím, že má, lásko"
Docházely mu slova. Čím víc dcerka rostla, tim víc se ptala na matku. Její slova ho bolely ještě víc, než Haničku. Pořád přemýšlel nad tím, co v životě posral. Nikdy na to ale nemohl přijít. Tehdy nepil, svou ženu i dceru miloval, dával oběma všechno co měl a na co měl. A ta děvka si ze dne na den odejde a zničí mi život, pořád si řikal.
„Přijde mi zase dneska teta přečíst pohádku?"
„Ne, miláčku, dneska ti jí přečtu já"
„Teta to umí ale líp"
Usmál se. Přikryl Haničku dekou po krk, otevřel knížku a začal číst. Hance bylo ve skutečnosti jedno, kdo jí čte před spaním. Jediný, co nemohla vystát byla tma při tom, když usíná. Potřebovala vědět, že jí někdo má rád. Byla po tátovi. Po matce zdědila naštěstí jen tu krásu. Usnula v půlce stránky. Jeden z mála krásnech pocitů, který mu v životě zbyly. Zavřel potichu dveře a šel do obýváku. Otevřel láhev skotský, nalil dvě plný sklenky, obě vypil a nalil znovu. Zvedl telefon a vytočil číslo. Nikdy Haničku nechtěl nechávat samotnou.
„Haló?"
„Ahoj, to jsem já. Co děláš?"
„Nic. Mám přijít?"
„Nezvoň, Hanka už spí. Je otevřeno"
Linda byla úplnej opak jeho bejvalý. Neměla to v životě taky jednoduchý. Když už si našla nějakýho šamstra, ošukal jí, zmlátil, obral a nechal jí bejt. Měla ale hezkou postavu a krásnej obličej. Na chlapy ale moc štěstí neměla. Hanka pro ní byla něco jako její dcerka. Milovala jí jako svojí, skoro stejně jako její otec. Tiše zavřela a sedla si na pohovku vedle Romana. Ten znovu pustil potichu starý ošoupaný elpíčko z třiasedmdesátýho a pořádně si lokli. Oba nevěděli jak dál.