Rád jsem se procházel po nákupních centrech, vysedával na stylově nevynucených sedačkách vzhledem imitující kůži, rád jsem byl ve společnosti lidí, jejichž příběh mi byl předem zatajen, rád jsem se pohyboval v neznámu a v ruchu nevšedních
lidí. Praha, to byla teď má inspirace. Obchodní centra, lavičky v parku, místa, kde se pořád něco děje. Tak jsem bojoval proti své averzi vůči lidem a společnosti. Bohužel bezúspěšně. Pocit úzkosti se nevím proč stále stupňoval a s každým
výletem do naší matičky jsem si domů přivážel strach a pláč, pocit viny a neptejte se, co všechno ostatní. Důvod byl prostý. Byl jsem spisovatelem a fantazie mě opustila.
Za mlada jsem psával povídky a tím to všechno začalo. Někomu se líbily, někomu se nelíbily, ale jelikož jsem měl štěstí asi jen na ty lidi, kterým se líbily a málo štěstí na objektivní, střízlivé lidí, kterým se nelíbily, řekl jsem si, kurva, proč to
nezkusit. Vydal jsem pár sbírek povídek a jeden román, asi, který se stal komerčně poměrně úspěšným. Nicméně, o mé kariéře až na sklonku života nebo nikdy.
Jednou jsem seděl před obchoďákem a pozoroval lidi. Doufal jsem, že mě napadne něco, co by alespoň na chvíli ucpalo hubu všem, kteří mě nutili psát psát psát. Támhleta bruneta, nohy až k nebi, dekolt, kvůli kterému neznáme smutný výraz Mony Lisy,
ta se musela činit, aby si vydělala na drahou kabelku, říkal jsem si, pozorujíc jí, jak nasedala sama do audi. Asi manažerka. Chlapík, asi metr padesát se sexy blondýnou po boku, ten taky asi nebude vzkříšen z ulice. Pokud nemá velkýho ptáka.
Třeba má obojí, říkal jsem si. Ne, nemá velkýho ptáka. Všichni tihle lidi byli svým způsobem zajímaví. Svým způsobem. Ne mým. Nic mě nenapadalo. Nic, zhola nic zajímavého mě o životě těch lidí nenapadalo. Byl jsem v koncích a tak tak jsem se smířil
s tím, že už v životě nic nenapíšu. Že už v životě nic zajímavého nenapíšu.
Jednou ráno, vzbudil jsem se po docela rušném večeru, kdy skleničky tancovaly, kliky dělaly kliky a strop byl strom, zem se propadla a nebe vsáklo, řekl jsem si naposledy a dost. Poslední šance na to, abych potkal, zažil, stalo se něco, co by mi
vrátilo psaní. Vystoupil jsem z autobusu a šel si dát cigáro před jeden lidmi nezajímavý kinokomplex. Stál jsem a kouřil a sledoval lidi. Chodili ven a dovnitř. Ven a dovnitř. Sem a tam. Zase a zpátky. Sem, tam. Viděl jsem krávy, které jdou na
porážku, viděl jsem šťavnaté hovězí roštěné, které jdou krásně zabalené na pulty supermarketů. Típl jsem oharek a otočil jsem se na cestu domů.
„Šéfe, nemáte nějakou korunu?,“ zeptal se mě od pohledu civilizací znechucený člověk.
„Mám,“ odvětil jsem. „A víte co? Tady máte kilo,“ rozhodl jsem se v tu chvíli utratit peníze na autobus domů. „Už to nepotřebuju, jdu domů pěšky a seru na to,“ usmál jsem se rezignovaně, přesto, doufám, mile. Chlápek chvíli nevěřil a koukal se na
mě jako na vola, kterej právě všechno ztratil. Svou minulost, přítomnost i budoucnost na druhou. Ani jsem se nerozloučil, vnutil mu stovku a odcházel.
„Šéfe,“ zavolal na mě.
„No?“ z povinnosti jsem se otočil.
„Můžu vám pomoct,“ řekl.
„Jak?“ řekl jsem ironicky.
„Pomůžu ti přestat psát“
„Cože?“
„Pomůžu ti přestat psát, chlape, jak jsem řekl“
„Jak to víš? Co? Cože?“
„Vidím tě tady každou neděli, stojíš u támhletěch dveří a čumíš na lidi, musíš přestat psát, chlape!“
Regulérně se mě zmocnil pocit nejistoty. Nikdo si mě nevšímal, to já jsem si přece všímal ostatních! Počítal jsem s tím, každou neděli jsem vypadal u toho vchodu jinak, dokonce jsem si jednou nasadil i plnovous a sluneční brýle, aby mě nikdo
neviděl dvakrát! Myslel jsem si, jak nejsem utajenej a teď mi nějakej týpek řekne, že o mě ví celou dobu? Kurva!
„Jak přestat psát? Nevím, o čem to mluvíte, nashledanou“
„Prosimtě, nehraj to na mě, vím, co říkám, taky jsem psal“
„Tys psal?“
„Jo, napsal jsem pár knížek, ale pak mi to vlezlo na mozek a ztratil jsem inspiraci, pak majetek, zákonitě i ženu a moje děcka si o mě myslí, že jsem mrtvej“
„Aha, to je mi líto“
„Nemusí bejt, jsem šťastnej, hele, abys teda konečně věděl,“ pokračoval civilizací znechucený člověk, „ta bruneta, jo, jak jsme na ní koukali oba, jak nastupuje do toho audi, páni, to je ale kost! Ta to neměla v životě vůbec lehký, vyrůstala
v chudobě mezi rodiči alkoholiky, no, a když začala přemýšlet, tak si usmyslela to, že v životě neskončí jako její rodiče. Pak se dala na študie, který jí zatáhli její pěstouni, když jí adoptovali. Ta ženská ví, nemysli si!“
Stál jsem a koukal. Nevěděl jsem, co mám říct.
„Takže chceš říct…“
„Jasně, dítě ulice. Má tak velkýho ptáka, že když ta blondýna dělala streetworkerku a tahala z toho malýho týpka jehly, sáhla mu omylem na ptáka. Od tý doby on nesmaží a jsou spolu, to je, co?“
„Jak… Jak tohle všechno kurva víš?“
„Vím, nevím, kdo ví? Tak zejtra v deset tady?“
Civilizací znechucený člověk se pomalu vytratil. Stál jsem před krámem ještě asi hodinu, než jsem našel sílu jít domů. Pak se ještě na chvíli vrátil a řekl, že se jmenuje Vláďa nebo Láďa, to už nevím.
Přišel jsem do bytu, vysunul zásuvku a spálil ve vaně všechna svá rozepsaná díla.
