Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Dost lidí mi říkalo, že brát stopaře je nebezpečný. Asi poprvý jsem to slyšel tak v šesti sedmi letech, kdy na cestě z rodinnýho výletu stopoval voják. Pokud si to pamatuju dobře, tak jsem ho zahlídl asi sto metrů, než jsme ho míjeli. Šel rychle pořád dopředu. Když viděl auto, otočil se, šel pozpátku a k tomu stopoval. Jak jsme ho míjeli, všiml jsem si jeho tváře. Byla smutná. Byla smutná a zoufalá. Kdo ví, kam se potřeboval dostat a jak rychle. Zeptal jsem se táty, proč jsme mu nezastavili. Abych si jako vždycky nic nevymýšlel, přesně si nepamatuju, jaká byla jeho odpověď. Jeli jsme dál a silnice se za Pískem směrem na Prahu vila jak had. Všechno se vije jak had, když je vám šest.

Kdybych vezl manželku a děcko, asi bych taky nikomu nezastavil. Večer bych si v posteli dal ruce za hlavu, propletl prsty a dlaně bych položil mezi polštář a týl a přemýšlel bych nad tím, jaký byl příběh toho člověka, kterýmu jsem nezastavil. Asi by mě trochu trápilo svědomí, mohl třeba spěchat za svým nemocným otcem, kterážto jeho manželka a vojákova matka není schopna se o něj zařídit a odvézt ho k felčarovi, mohl spěchat taky za svou milou, od níž obdržel psaní, že s vojákem to nemá cenu, a že tonda má na to knížku, navíc ve chlívě dvě kravky a po praotci zdědí velké pole za lesem.

Nezastavil bych, protože bych se o rodinu bál. Kdo ne. Nevím, kdy to přijde, za jak dlouho to přijde a kdo ví jestli. Bloumal jsem krajinou jen tak z nudy a upíjel zbytek piva, který se mi před tím nedopatřením vylil na palubní desku. Byl Štědrý den a já chtěl utéci od všeho. Vlastně nebylo od čeho. Neměl jsem nikoho, od koho bych utíkal, neměl jsem nikoho, koho bych mohl hladit, koho milovat, neměl jsem nikoho, na koho bych mohl křičet a surově ho bít, neměl jsem cíl ani začátek. Jediný, kam jsem spěchal, bylo co nejdál od sebe samotnýho.

Stála v mírný zatáčce, kterou jsem málem nevybral, i když jsem jel zhruba šedesát. Venku bylo okolo mínus šesti, sníh stačil od začátku prosince napadnout a zase roztát tak dvakrát a mě na Vánocích alespoň těšilo, že nejsou na blátě. Raději jsem zastavil a ujistil se, jestli jsem jí nesrazil. Nosila slabý silonky a sukni, jako top měla slabý svetr.

„díky ,díky!“

„jste  v pořádku, slečno?“

„jsem, jen mi je docela zima a vy jste první auto tady“

„myslel jsem, že vás málem srazím. Je tu, no, náledí“

„jedete na Knín?“

„to nevím“

„tak kam jedete?“

„to nevím“

„potřebuju se zahřát“

„jistě, pojďte“

Byla bledá a klepala se jako ratlík, kterej tejden nesral. Sedla si do auta a koukala na lahve od piva. Pořád se klepala zimou. Zařadil jsem první převodový stupeň, pomalu pouštěl spojku, přidával plyn a jel. Topení jsem otočil na maximum a z periferního vidění jsem si všiml, že je za to ráda.

„vy jste pil?“

„ano“

Chvíli se odmlčela. Neměla na výběr, první vesnice byla asi osm kilometrů dál naším směrem, první otevřená hospoda asi sedmnáct, možná devatenáct kilometrů. Z rádia právě dohrával Vyšehrad a smyčce se připravovaly na Vltavu. Když začala téci, vzpomněl jsem si, že v kaslíku u jejích kolen mám ještě nad půlkou rumu. Natáhl jsem ruku nad její kolena. Ucukla a podívala se na mě. Podíval jsem se i na ní a rukou jsem hned strhl volant doleva. Vyrovnal jsem řízení a zpomalil. Před námi se za prudkou levotočivou zatáčkou objevila rovina. Vyjeli jsme z lesa a zmrzlé stromy si notovaly se Smetanovo Vltavou. Otevřela kaslík a podala mi rum.

„napij se ty, alespoň tě zahřeje“

Odšroubovala uzávěr, podívala se na mě a vypila půlku zbytku. Je jí fakt zima, pomyslel jsem si. Podala mi zbytek a já ho dopil. Rovinka se chýlila ke konci a knínská hospoda byla na dohled. Zaparkoval jsem asi dvě sta metrů od ní a podíval se na ní. Dlouze se podívala na vchod, na kterém stál velký nápis VÁNOČNÍ VESELICE a pak zase na mě. Nechal jsem motor běžet.

„nezeptáš se mě, ani jak se jmenuju?“

„ne“

„proč jsi mě teda nabral?“

„je zima“

„nejsi ty nějakej magor?“

„asi ano“

Nevěděla co říct.

„tak dík. Jeď touhle cestou, pořád rovně po hlavní a až se bude stáčet hlavní doleva, jeď pořád rovně. Můj otec je fízl, neposer to,“ řekla, vystoupila a vydala se směrem k Vánoční veselici.

Poslechl jsem jí. Dojel jsem tou cestou na kopec s výhledem na údolí. Měsíc nesvítil a na nebi bylo vidět miliony hvězd. Vypnul jsem motor, zhasl světla, odepnul pás a otevřel si láhev rumu, ve které přeci jen něco zbylo.

Všechno šlo zase do hajzlu, přesně tak, jako když se má jednou za čas vylejt kýbl hoven na papír. Na krku pomalu čtvrt století, práce v nedohlednu, vztahy s okolním světem na bodě nula. To jen tak pro začátek. Pokud bych měl přidat taky něco z veselejšího soudku, tak jsem rád, že je pořád plnej vína a ženskejch. Hlavně toho vína. Žil jsem jen ze vzpomínek, z toho, jak to bylo za mlada krásný, jak jsem mohl ještě před pěti lety udělat něco, co jsem udělat chtěl, jak jsem teprve před pěti lety nemusel udělat to, co jsem udělal. Hlavně a jen to víno.

Vskutku, do dvou měsíců mě skutečně zasáhne věk pětadvaceti let. Cítím se rozporuplně. Co jsem dosáhl za ta léta? Žil jsem opravdu takový život, jaký jsem chtěl, a co je horší, žil jsem opravdu takový život, jaký jsem mohl žít? Co jsem si mohl koupit za všechny ty peníze utopený v chlastu, fyzických pokušení a drogách? Všechno. Měl jsem si v patnácti pořídit někde na vsi chlívek, kde bych choval to největší prase a střádal do něj tisícikorunový mince. Za drogy a chlast. Po deseti letech bych se tam vrátil a alespoň bych si nepřišel, jako když se koukám do zrcadla.

Ale kdo ví.

Jen člověk, co nikdy nic nepil, by si to spočítal. Já ne. Pil jsem, počítal jsem. Nedopočítal jsem se, neupil jsem se. Odhad by byl, ale já vám ho neřeknu. Měl bych se od patnácti s vesnickým prasátkem velmi dobře. Měl bych hezkej dům, vedle něho bazén, taky u domu by byla garáž a v něm nějaký hezký auto, asi nějakej sporťák v modrý metalíze. Tu já rád. Ale kdo by to chtěl? Ano, znám hodně lidí, kteří by to tak chtěli. Popravdě, znám jen pár lidí, kdo by to tak chtěl. Můžeme si odpustit všechna hrubá a nevlídná slova oproti nim. Můžeme si odpustit všechna slova chvály i podiv nad lidmi, kteří toho dosáhli. Asi bych si s nimi neměl co říct.

„hezký auto“

„já vím“

„kolik tě stálo?“

„dost“

„kolik má koní?“

„nevím, chceš vidět můj harém?“

„ne, jsem gay“

„mám i gay harém“

Ten život by se mi hnusil, říkal jsem si. Tehdy jsem žil s nejkrásnější holkou na světě. Oba jsme byli chudý jako misionáři a já jí miloval jako žádnou jinou. Byla totiž jako žádná jiná. Milovala mě, smála se, a když mi bylo zle a já na ni křičel, vždycky nás dokázala udobřit. Stejně tak, jako já jí. Mohli jsme si žít náš skromnej život až do konce, ale já jsem chtěl něco víc. Jistě, chtěl jsem několik jinejch holek, chtěl jsem být sám, občas jsem chtěl jí i jiným holkám dát facku, ale nejvíc z toho jsem chtěl být sám.

Jednou ráno přišel vítr a já s kocovinou utratil poslední peníze za los do sazky. Vzpomněl jsem si na to až večer, a když jsem si přečetl novinky o politické straně, kterou v jejích počátcích chtěl volit každý, zjistil jsem, že jsem vyhrál. Nebylo to moc, ale pár problémů by to vyřešilo. Otevřel jsem si víno. Dopil jsem ho a otevřel si další. Dvakrát nebo třikrát se to opakovalo.

V obýváku býval velmi útulný krb. Malý, krásný, vytopil celý obývák, když byla potřeba. Probudil jsem se vedle doutnajících ostatků velmi mladé břízy. U cihel dělící oheň a požár ležel opálený lísteček se strojem vytištěnou číslicí 47. Vzal jsem ho a hodil pod nedohořelé břízky. Během chvilky mě objalo lehké, poeticky teplé teplo. Nikdy jsem na poezii nebyl, možná tak v šestnácti a číst byste to nechtěli.

„tys vypil všech pět lahví?“

„ano“

„nepřijde ti to trochu blbý?“

„ani ne, lásko,“ usmál jsem se a stáhl jí k sobě. Chvíli dělala, jako že jí objímá vzduch a pak se ke mně natočila zadkem.

„miláčku?“

„co je?“ odpověděla.

„jsme bohatý,“ odpověděl jsem.

Nemyslím si, že jsem s Klárou byl vždycky nešťastný. Když jsme se potkali, byla to moc milá holka. Chodili jsme všude spolu, milovali se jak fyzicky, tak i na duši. Byla moc krásná a hodná. Byl jsem do ní blázen, a tak jsem se jednoho dne rozhodl, že si jí vezmu za ženu. V ten den jsme měli osmileté výročí naší první schůzky. Jak jsem si myslel, neměla důvod odmítnout, a mojí nabídku přijala. Když jsem na radnici v saku podepisoval náležitosti, nevěděl jsem, že svým podpisem nad sebou vynáším rozsudek smrti.

Jak jsem psal, bylo nám fajn. Po všech stránkách. Měl jsem tehdy poměrně slušnou práci, takže jsme si mohli žít docela v klidu. I přesto se nám někdy nedostávalo na konci měsíce, nemohli jsme si dovolit žádný luxus, ale na šťastný život to stačit mohlo. To nevadí, máme se snad rádi, říkávala. Klára práci neměla a většinu dne si četla, nebo jen tak koukala z okna na děti. Myslel jsem si, že jsem nejšťastnější člověk na světě. Potom jednoho dne přišla s tím, že si najde práci. Dokonce měla přes nějakou svojí kamarádku dojednané místo personální asistentky v jednom docela úspěšném podniku. Nadšený jsem moc nebyl, ale byla to svéprávná žena, kterou jsem miloval, tudíž jsem jí v tom nemohl bránit.

Ze začátku bylo všechno fajn, dva platy do dvou lidí znamenaly menší starosti jak vyžít. Já osobně jsem si tedy zakládal na tvrzení, že peníze kazí charakter a podle toho jsem taky vypadal. Ale co, myslel jsem si, když Klára změnila styl a postupně začala nosit čím dál tím víc dražší oblečení a ruzné módní doplňky, je to její věc, a když na to má, proč ne.

Ten den si pamatuji jako kdyby se to stalo dnes. Byl to velmi krásný den, venku pršelo a začalo se stmívat. Víte, měl jsem radši oblačno až zataženo, nejlíp s deštěm, než slunko a horko. Klára přišla z práce domů a sotva pozdravila. Seděl jsem u křížovky a poslouchal vltavu. Nikdy takhle nevypadala, dokonce mi přišlo, že do obýváku přišel někdo jiný, někdo neznámý, snad i nepřítel.

"Co se děje, lásko?"

"Nic," odsekla. Nikdy jsme se moc nehádali a když už, tak jsem naštěstí dokázal všechno do deseti minut urovnat. Byl jsem připraven to udělat i teď.

"No tak, špatný den? Udělám ti čaj, chceš?"

Neodpověděla. Už jsem raději nic neříkal a vrátil se mlčky ke křížovce. Chvíli hrál z rádia jazz, ale pak Klára vykřikla.

"Jseš BURAN! Nejseš nic jinýho, než BURAN!" Zabouchla za sebou dveře a zmizela v ložnici. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se to vůbec stalo a usoudil jsem, že se jí muselo přihodit něco hrozného. Šel jsem za ní.

"Klárko, co se prosím tě děje? Co se Ti stalo?" Ležela schoulená do klubíčka a nic neříkala.

"Nebo jsem něco provedl? jestli jo, tak o tom nevím"

Ticho dál krájel jen tikot hodin. Nechápal jsem to, nikdy za osm let, co jsme byli spolu, se nic podobného nestalo. Pohladil jsem jí po vlasech, ale ucukla. Vzal jsem polštář a deku a lehl si do obýváku. Přemýšlel jsem, co se stalo, co jsem podělal, nebo jak se to mohlo vůbec skutečně stát. Vždycky jsem byl žárlivý, ale tak nějak jsem se snažil nedávat nic najevo. Samozřejmě, hned mě napadlo, že má jiného. Zamyslel jsem se nad těmi osmi lety, které jsme spolu ve štěstí strávili a tuhle možnost zamítl.

Od toho dne bylo naše manželství jak na houpačce. Kláru chytaly záchaty hněvu a vzteku, poté se zase uklidnila, měla mě ráda, objímala. Nechápal jsem to. Moje láska k ní byla nekonečná, musel jsem to vždycky nějak přejít. Bipolární afektivní porucha manželství.

"Proč byste si nechtěla vyjít s tímto mužem?" zeptal se redaktor na ulici kolemjdoucí ženy, která se díky němu chvíli před tím seznámila s mužem, který o sobě tvrdil, že nemůže najít ženu.

"To já nevím," odpověděla.

"Přijde vám nesympatický, nebo dokonce ošklivý?"

"Ne, to ne."

"Tak proč tedy?"

"Neberte si to zle, pane," obrátila se od moderátora na onoho chlápka, "ale podle mě jste příliš hodný a laskavý," odpověděla.

 Zdál se mi sen o tom, jak si jeden chlápek nemohl najít ženu. "Vidíte," říkal, "tohle mi řekne skoro každá."

Vyrazil jsem do práce. Byl jsem nešťastný. Byl jsem opravdu nešťastný z toho, že Klára ke mě zase jednou za čas zaujala odmítavý postoj, který bohužel vypadal na delší dobu. Taky se jí poměrně za krátkou dobu zvýšil plat skoro dvojnásobně, ale já idiot jsem si myslel, že je prostě šikovná. Ne, nepodvedla by mě.

Cestou z práce jsem potkal naší společnou kamarádku Lucku. Bylo to milé a veselé děvče a s Klárou byly velké kamarádky. I když jsem jí potkal sám, vždycky jsme zašli na kafe, nebo si alespoň popovídali o tom, jak se daří, jak se máme. Nutno říci, že mezi námi skutečně nic nebylo, zní to divně, ale byla to kamarádka.

"Nezajdeme na kafe?" zeptal jsem se.

"Nezlob se, ale dneska to nejde"

"No tak, tak alespoň na pivo"

Sklonila oči a řekla, že musí jít. Z jejích očí byl cítit zvláštní pocit. Litovala mě. Ano, litovala. To jsem si uvědomil až o pár hodin později. Skládačka se pomalu doplňovala.

Přišel jsem domů a nic neříkal.

"Co je?" zeptala se Klára. Nic jsem neříkal. Nebylo co říkat. Seděl jsem na křesle a koukal do země.

"Tak nic neříkej, no," ukončila zájem Klára a přepla o tři kanály výš. Šel jsem do ložnice, zamkl a pustil si Pink Floydy.

Pitevní nález zjistil úmrtí v důsledku zadušení zvratky. Čas úmrtí mezi druhou až třetí ráno. Myslel jsem upřímně na otravu alkoholem, ale takhle jsem alespoň opustil svět jako velkej Jimmi. Myslel jsem, že ze dvou litrových rumů dám oba, ale ve druhém zbylo ještě na dobré tři panáky. Někde jsem četl, že když delfínovi umře partner, ten druhý vyplave na širé moře, kde dobrovolně umírá, není tohle romantika? Když hasiči vykopávali dveře, Klárka, moje milovaná Klárka stála opodál a nic neříkala. Přišel jsem si v tu chvíli jako ten chlápek z televize.

"....opravdu byste za ní položil život?"