Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Jmenovala se Lenka a stejně jako všechny předtím, jsem si jí vymyslel. Když jsem jí viděl poprvé, chtěl jsem jí. Když jsem jí viděl podruhé, chtěl jsem jí ještě víc. Pokaždé, když jsem jí viděl, chtěl jsem jí víc a víc. Když přišla do hospody, byl jsem rád, že sedím, jinak bych stál. Taková to byla Bohyně. Ale stejně jako všechny, které jsem si vymyslel, měla buď nějakou duševní poruchu, byla to štětka, nebo měla přítele. Tahle Lenka měla jenom přítele, kdo ví, možná i duševní poruchu. Bezvadně jsme se k sobě hodili. Já chtěl jí, ona chtěla mě, oba jsme to věděli, ale nikdo s tím nic nedělal. Bylo nám spolu takhle vlastně fajn, oba s někým, s kým být nechceme, oba na opačné straně republiky, občasné zprávy přes telefon o tom, jak se máme, jak se nám daří, případně ke konci nenápadně připsat, jak moc si chybíme a jak je nám bez sebe na blití. Vztah nevztah, láska neláska, láska i nenávist. Bez rumu se ale píše špatně.

Teď už se cítím v bezpečí, dvanáct piv z Moravy a půlka rumu. Vlastně jsem začal pít kvůli ní. Kvůli tomu, jak byla tak na dosah, kvůli tomu, jak byla nedosažitelná. Byl jsem z ní úplnej cvok. V ten den, co se rozešla se svým tehdejším přítelem, jsem za ní přijel. Od tý doby jsme byli pořád spolu. Někdy jsem trpěl nemocí z ponorky, ale s ní to bylo jiný. Moc jsme nemluvili, ale za to jsme si hleděli pořád do očí. Její oči byly propast, byla to tak hluboká propast, že jsem se cítil, jako když lítám. S každým pohledem do jejích očí jsem se rozběhl a skočil do propasti a letěl jsem tak dlouho, jak jen jsem chtěl. Doufal jsem, že to cítila alespoň z poloviny tak, jako já. Jednou jsem jí dokonce nabídl, že si jí vezmu za ženu. Naštěstí byla tak rozumná a odmítla. Byla to čistá obscese, nemusel jsem jíst i týden, jen když jsem měl její oči při sobě.

Na zdi jsme měli jeden obrázek, co jsem jí koupil. Byla to nějaká abstraktní žlutozelená chaluha na modrém podkladu, není to moc romantické, ale ten obrázek si zamilovala. Když jsme neměli co dělat, Lenka ležela schoulená na posteli a koukala se na něj. Já většinou vyřezával něco ze dřeva, nebo si psal ty svoje pohádky. Byli jsme typická česká domácnost.

„Nad čím přemýšlíš, lásko?“

„Nad tím, jak se s tebou mám rozejít“

„A co je na tom těžkýho? Stačí prostě odejít, vypnout telefon, napustit kaslík lepidlem a změnit si jméno“

„To je moc všední, to dneska dělá každej“

„Tys zase četla noviny, žejo?“

„Opravdu se s Tebou chci rozejít“

„No, já tě tu nedržím, jenom ti sobecky musím říct, že mi budou chybět tvoje oči“

„Já vím“

Druhý den odešla. Čekal jsem to. Věděl jsem to od samého začátku, že jednou odejde. Milovali jsme se přesně 2017 dní, s odchylkou několika hodin, než jsem se vzbudil a přečetl vzkaz. Stálo na něm „nečetla“. Za těch skoro šest let jsem se ocitl zase sám. Zpočátku mi nechyběla, měl jsem nalítáno víc hodin, než zkušený pilot. Ale vybledlá díra po žlutozelené chaluze, ta mi chyběla. Stejně jako její oči.

Někdo by čekal, že se z toho jeden může zhroutit. Může, ale i nemusí. Já jsem jen začal pít o trochu víc a snažil jsem se na Lenku nemyslet. Jednou ráno mě probudil zvonek, byla to sousedka. V jejím kaslíku byla obálka s nápisem „můžete mu to prosím dát?“ a pod tím šipka. Patrně měla být namířena na můj kaslík zalitý kanagonem.

„Tohle jsem měla ráno ve schránce, je to vaše?“

Prohmatal jsem obálku a nahmatal rámeček.

„Patrně ano“

„Nějakej hajzl Vám nalil do schránky lepidlo, to se dneska nevidí, tohleto“

„Díky,“ poděkoval jsem a zavřel dveře.

Rozbalil jsem obálku a obrázkem jsem vyplnil bledé místo na zdi. Chvíli jsem dodělával takový ornament na vařečce, až jsem zajel moc do dřeva a vařečka se zlomila. Nic mě v tu chvíli nedokázalo naštvat víc. Šel jsem do lednice, otevřel láhev rumu, dal si pořádnýho loka a vyndal dvě piva. Chvíli jsem chodil bezcílně po bytě a pak jsem jí hodil klíče z okna.

Půl třetí ráno. Strop vypadá pořád stejně, stejný pruh světla pouliční lampy, který opisuje okenní průzor. Projíždějící auta čas od času kreslily podivnou kosodélníkovou křivku, která začínala u plakátů na pravé zdi a pomalu končila u hodin na protější zdi. Hodiny se asi před pěti lety zastavily kousek nad tři čtvrtě na sedm. Za poslední měsíc jsem naspal asi dva dny.

Člověk, který nemůže usnout, má dost času na to, aby si mohl pár věcí ujasnit. Může si ujasnit například to, jak bude v budoucnu vychovávat svý dítě, jak se bude chovat k matce svýho dítěte, co bude dělat, až zjistí, že jeho dítě bere drogy, co bude dělat, až zjistí, že matka jeho dítěte bere drogy. Pro dobro sociální společnosti by ty drogy měl buď začít brát taky, nebo je při nejmenším alespoň vyrábět, samozřejmě, pro rodinu.

Zkoušel jsem snad všechno, počínaje starým dobrým alkoholem přes marihuanu, myorelaxanty, hypnotika, benzodiazepiny, opiáty… nic. Čas od času se mi povedlo vytvořit takovou kombinaci, že jsem spal jak mimino po kojení. Jenže jaký mimino si pamatuje, z jakýho prsu včera sálo. Navíc, nikdy nebylo všechno dohromady po ruce. Kde byly ty časy, když si člověk dal v hospodě pět piv a jointa a museli ho budit po zavíračce. Dál mi někdo řekl, že jeden doktor je na tohle moc dobrej, na nespavost a tak. Jenže každej byl dobrej na něco jinýho a já jsem byl nejlepší v tom nerozebírat nic o sobě s nikym jinym, než sám se sebou. Určitě to myslel dobře, ale já si to nemyslel.

Dny a noci šly dál. Ztratil jsem několik kontaktů, takže jediná, za kým jsem mohl jít, byla Vlaďka. Seděli jsme, popíjeli za pultem a čekali, až si někdo přijde koupit tři rohlíky a deset gothaje, popřípadě tři housky a vaničku vlašáku. Vždycky, když musela jít zvracet, čurat nebo srát, tak mě nechala za kasou, abych jí pohlídal krám. Někdy jsem i něco musel prodat, ale snažil jsem se to správně spočítat, dobře vrátit a Vlaďku nepodělat.

„Byl tu někdo?“

„Jo, tři rohlíky a malá májka“

„A namarkoval jsi to?“

„Myslíš si, že jsem debil?“

„To ne, ale máš svý chvilky“

„Hele, přidal jsem ti tam pade ze svýho, tady jsem nám něco natočil“

Seděli jsme a mluvili, z pohledu normálních lidí, o sračkách. Chlastali jsme u toho víno, který tam taky stáčela a možná i kvůli tomu, i přes náš věkový rozdíl asi třiceti let, jsem jí pravděpodobně miloval.

„Jseš nějaká smutná,“ zeptal jsem se tázavě. Jen se zoufale pousmála.

„Teda, myslím víc než jindy, co se děje, kurva?“

„Nevim, ta moje si bere nějakýho kreténa. Úplně jí změnil. Přestala pít a stává se z ní taková… Jsem ráda, že neskončí jako já, ale za jakou cenu?“ Chvíli se koukala do země a pak pokračovala.

„Kdybys ho viděl, jezdí si v autě jako nějakej šejk, vypadá jak z plejboje, nebo jak se říká těm lidem a mluvil semnou jako s nějakým póvlem! Hajzl jeden. Když jsem se jí před ním zeptala, jestli by mi někdy pomohla s krámem, víš, co mi na to řekla? Že je to pod její úroveň, věřil bys tomu?“

Chvíli jsme mlčeli a koukali do země, na strop, na sebe. Namarkoval jsem další pade a natočil nám vína do našich mastných skleniček, který byly pod pultem, aby si snad nějaký dělník nemyslel, že mu vlašák s přílohou neprodávají dva alkoholici.

„Víš co? Já ti s tím krámem pomůžu“

„Prosím tě, kde bych na to vzala?“

„Do prdele, Vlaďko, myslíš si, že za to něco chci? Stejně tady celý dny vysedáváme a chlastáme víno na tebe, když něco mám, tak ti to dám, ale moc toho není. Můžeš si dát někdy oraz, jsi tady každej den, tak se jednou aspoň pořádně vyspi“

„To…. To bys byl moc hodnej“

„Já vim“

„Ty parchante,“ řekla, a když na mě skočila, aby mě objala, docela dost mě omylem kopla kolenem do koulí. Tohle ale nebolelo.

Čas utíkal pomalu a já jí začal v krámu pomáhat, naučil jsem se pořádně s kasou, a když jsme pak spolu počítali tržbu, párkrát se stalo, že mi to vyšlo i přesně na korunu. Přesto se ale málokdy stalo, že by na krámu byl jen jeden z nás. Pořád jsme chlastali, smáli se, opilí jsme pomlouvali vosy a mouchy, který se snažily proletět sklem a bylo nám prostě fajn. Vlaďka zapomněla na toho idiota, kterej si bral její dcerku, kterou jsem nikdy nepoznal, já jsem zapomněl na svojí nespavost a život se zdál zase o něco víc fajn.

Byli jsme dobrá parta, nezáleží kde, ani kdo, ani z jakýho důvodu. Byli jsme prostě nejlepší. Všichni nám šlapali na paty, a když se nás na základní škole zeptal ředitel, jestli mu nechceme vykouřit čuráka, jedinej důvod byl ten, že jsme měli v plicích pár gramů dobrýho marockýho hašiše. Na plážích jedný z vesnic byl fakt všude a byl zatraceně dobrej. Když jste ho jen nahřáli nad plamenem a pak ho otřeli o palec, drolil se krásně. Do vlasti jsme ho přitáhli docela kvanta, ale jen pro nás. Každej den, každý dvě hodiny, nepřestalo na nás svítit slunko. Stejně jako tam, brko, tuňák, votočený rajče a třetinka amstela. Ale je po všem. Kdo ví, jestli se to vůbec stalo.

Tina se svalila do postele a začala plakat. Její kluk jí slíbil, že přestane pít. Vydržel to sotva dva dny. Možná si měla vybrat za spolubydlícího třeba abstinenta.

„co je, kotě?“

„nic“

„vidím, neumylas nádobí.“ Když se vyplakala, zkusil jsem to víc psychologicky.

„hele, já s ním pokecám“

„ale tebe taky neposlechne“

„já vím, ale zkusím to, třeba chodíš jen se složitou osobností“

„minulej tejden jste si dávali přes držku jen proto, abyste zjistili, čí dáseň víc vydrží“

„to bylo z kamarádství“

„no jo, ale vydrží kamarádství víc, než vztah? jestli jo, tak vypadni“

„chceš tu zůstat sama?“

„ne“

„tak vidíš,“ ulevil jsem si. Byl jsem z Tiny tak vyčerpaný, opravdu. Dělal jsem psychologa holce, jejíž kluk se doma ukázal málokdy, měl jsem jen tu smůlu, že jsem byl jejich spolubydlící. Sám jsem žil život podle představ, no, dejme tomu podle amerického snu, pořád sám, pořád pivo, pořád televize. Ať chce ten, kdo doufá, tenhle americký sen neskončí dobře, kdo nevěří, ať si nastuduje dějiny New Yorku, v našem případě, naše.

„Tino, nemůžeš bejt takováhle“

„a jaká? jaká mám bejt?“

„já nevím, buď sama sebou“

„a nejsem?“

„jsi“

„tak proč mě nechce?“

„třeba chce, ale neumí to podat“

„jak podat? ty píšeš, hraješ, ale nemáš žádnou“

„on je chce, ale neumí“

„uklidnil jsi mě“

„víš co? spi“

„dobře“

Šel jsem na balkon a ubalil si cigáro. V lednici nebylo moc pití, ale co tam bylo, všechno jsem vypil. Osmačtyřicet hodin udělalo svý. Žádný abstinenční příznaky, jen svědění při jakymkoliv pohybu, nespavost a pláč mojí holky, která právě žárlila, že se bavím s Tinou.

„měl jsi s ní něco?“

Ráno začalo být neobvyklejší, než kdy jindy. Ne, neměl jsem s ní nic. Nikdy jsem nepodvedl svou lásku, ať už to byla jakákoliv. Zkoušel někdy alkoholik vysvětlovat lásku abstinentovi? Zkoušela někdy žena, žena opravdu zamilovaná do feťáka, vysvětlovat svou lásku k jeho duši? Ne. Popřípadě když, kdo?

„hele, není to fakt jedno?“

„ano“

 Odpověděl jsem