Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Povinností každého nezaměstnaného měla být dle sociálního řádu povinná návštěva úřadu práce, co možná v nejkratších intervalech. To proto, aby se vznešené dámy na druhé straně stolu mohly tiše vysmívat frontové linii, která dělí zaměstnané od nezaměstnaných. Byla to válka. Byla to krev, pot a dřina. Krví obalená referentka nezaměstnaných v podobě rudých šatů z tuzexu, pot byl cítit šestihodinovou pracovní dobou a dřinou se nazývaly deprese z lenosti a naopak. Sledoval jsem tyhle myšlenky, jak si na levou pochodují po frontové linii od kelímku s propiskami k mojí občance.

Autobusem to bylo nějakých deset, patnáct zastávek. Dlouho jsem autobusem nejel, zapomněl jsem, jak to může ukrátit cestu i aktivovat nášlapnou minu v hlavě. Vystoupil jsem na druhé zastávce a rozhodl se udělat si krásnou procházku nehezkým městem, aby lidi moc nepanikařili, až na ní šlápnu. Všude chodili. Někdo šel pomalu, někdo naopak pospíchal. Jiní zase stáli u výloh a kochali se zbytečnostmi. Byly i páry, nebo i větší skupinky lidí, kteří vedli klidný a přátelský monolog, jiní, z pravidla mladší a ve větších skupinkách, vedli neuspořádaný rozhovor. Otevřel jsem dveře, sešel po schodech dolů, dál chodbou až na její konec, zahnul mírně do leva a zase na konec chodby. Sedl jsem si před červené světlo a čekal, až někdo vyjde a rozsvítí se zelené, nebo prostě nikdo nevyjde a já budu moci jít dál.

Z mojí referentky se stalo krásné, mladé a milé děvče. Chtěl jsem se rovnou zeptat na recept, ten by se mi za pár let totiž hodil, ale pak mi došlo, že to bude asi někdo jiný. Třeba se za pár let taky stanu někým jiným a možná omládnu. Spíš ale zestárnu a stanu se někým jiným.

„Minule jste kolegyni tady napsal, že chcete být učitelem mateřské školky, pornohercem nebo gurmánem. Už jste přišel na to, co byste chtěl skutečně dělat, pane Kováři?“

„Ne. Tedy asi ano, chtěl bych pomáhat lidem, ale nesměli by u toho být.“ Slečna Mráčková odtrhla oči od monitoru a tázavě se na mě podívala. „Víte co, to je těžké vysvětlovat,“ dodal jsem pro vysvětlení.

„Podívejte se, vy máte nějaký problém pracovat, nebo máte dokonce změněnou pracovní schopnost?“

„Ne.“ Vskutku. Od mládí se opravdu něco změnilo, ale na to slečna Mráčková neměla čas a já chuť.

„Dobrá, abych byla upřímná, pro mě by taky bylo lepší, kdybych tu seděla sama a při tom vám pomáhala sehnat práci. Pojďte se mnou, něco vám okopíruju,“ dodala a já následoval její krásnej zadek v červených elastických kalhotech. Zapomněl jsem jí vlastně popsat. Byla úžasná.

„Opravdu byste chtěl být pornohercem?“

„Popravdě, ani ne“

Oba jsme zapomněli na čas a čtyři listy jsme kopírovali zhruba hodinu. Končila za půl hodiny a já jsem jí potom pozval na kafe. Tam jsme seděli až do večera a dál si povídali o životě, autobusech, skupinkách lidí a nášlapných minách. Možná i pro tohle jsem už nikdy žádnou práci nechtěl.

Myslel jsem, že je to rozumná holka a po dvou týdnech se mi to potvrdilo. Prošli jsme městem držíce se za ruce, otevřeli dveře, sešli po schodech dolů, chodbou rovně, mírně doprava až nakonec. Rozsvítilo se zelené světlo a já jí dal přednost. I když nás dělily dveře, nemohl jsem přeslechnout její exkolegyni...

„Pornoherečka?“

Chlasty byly prostě nejlepší. Chlastal jsem od rána do večera a jediný, co mě na tom sralo, byl spánek, protože ve spaní se nedalo chlastat. Chlastal jsem sám, chlastal jsem s přáteli, chlastal jsem se svojí holkou, chlastal jsem, co jsem unesl, a když jsem nechlastal, alespoň jsem přemýšlel o tom, jaký by to bylo, kdybych zrovna chlastal. Kvůli pití jsem přišel o několik dobrých přátel, o několik dobrých žen, o několik dobrých prací, který se nakonec ukázaly jako příšerný, protože se tam nedalo pít, stejně jako s několika ženskýma se taky prostě nedalo pít. Pil jsem pivo, víno, rum, becherovku, zelenou, pil jsem i horkej čaj s rumem, protože jak byl horkej, tak alkohol najížděl rychleji, pil jsem i čaj s vodkou, čaj s becherovkou, samotnej čaj se dal taky zapíjet pivem, měl jsem jen pár vybraných drinků, který jsem nepil. Nic alkoholickýho mezi nima nebylo.

Ženský, se kterýma jsem chodil a byl jsem připravenej s nima i žít a obětovat pro ně cokoliv, svoje srdce, svojí hlavu i svoje péro i svou duši, některý prostě nebyly vůbec připravený na život s náma dvěma. Mnou a chlastem. Jednou mi jedna řekla, „ty bys byl tak skvělej kluk, kdybys tolik nepil“. Chtěl jsem se zeptat, proč semnou teda je, když jsem pořád na sračku. Debatu jsem odložil na jindy a hned po našem třetím rendez vous jsem si šel do krámu koupit lahev rumu. Přemejšlel jsem, jak jí dát najevo, že jsem připravenej na život s ní. Vypil jsem láhev rumu pod jejími okny a prázdnou lahví jsem rozbil okno v druhém patře, dával jsem si pozor, aby jí láhev netrefila do hlavy ve spánku, ale kdo ví, jestli se mi to povedlo. Už nikdy jsem jí neviděl.

Vzbudil jsem se v koupelně na zemi, a když jsem si uvědomil, kde to jsem, dal jsem si pod hlavu alespoň pár ručníků a ponožek, co se válely po zemi. Vzbudil jsem se asi za další dvě hodinky, vstal, kouknul se do zrcadla a vyzvracel se do umyvadla. Lidi mi musejí závidět tenhle život, pomyslel jsem si. Podíval jsem se zpátky do zrcadla a viděl za sebou místo špinavých ručníků strašně bohatý lidi, jejich garáže plný luxusních aut, jejich exotický dovolený, jejich nafintěný manželky jak vychází ze solária, desetiletý děti s luxusním hrncem za dvacet tisíc na hlavě a zlatýma řetězama na krku. Znovu jsem se vyzvracel. Zamotala se mi hlava a zavřel jsem na chvíli oči. Znovu jsem je otevřel. Všechno bylo v normálu a já odrazu špinavých ručníků v zrcadle chtěl dát pusu. Potom zazvonil telefon. Bylo prvního a já se měl ukázat v nový práci, kterou jsem tak strašně nechtěl.

„ano?“

„dobrý den, Vonderka“

„dobrý“

„děje se něco, pane Malý?“

„ne“

„já jen že je prvního, měl jste tady být už hodinu“

„ano?“

„podívejte se, chcete tu práci?“

„asi jo“

„tak ať jste tady do půl hodiny“

„to asi nezvládnu“

„co se vám stalo, děje se něco?“

„ne. podívejte se, já na to asi seru“

„měsíc nás přesvědčujete, že jste ten nejlepší, koho si můžeme vybrat, a když máte přijít první den do práce, tak mi říkáte, že na to serete?“

„ano“

Ten parchant se ani nerozloučil a položil to. Lidi jsou různý. Sedl jsem si do křesla a otevřel pivo. Chvíli jsem si vychutnával několik labutí, který se mi honily po pokoji z deliria. Pak někam odběhly a já začal přemýšlet o tom, co teda vlastně budu dělat. Moje poslední hotovost činila přesně 32 korun, dvě desetikoruny, dvě pětikoruny a dvě mince po koruně. V kuchyni bylo ještě pár láhví od piva, jedna za tři koruny. Spočítal jsem je a došel jsem k číslu 62. Dvaašedesát krát tři je sto a šestaosmdesát korun k tomu. Dneska se napiju něčeho dobrýho. Vzal jsem sluchátko a vytočil číslo.

„ano?“

„ahoj“

Chvíli se nikdo neozýval.

„ahoj,“ ozvalo se konečně.

„jdu si pro nějaký minerálky, nechceš mi pomoct?“

„hele, já nevím“

Lidi se mnou prostě nechtěli pít. Občas mě napadlo, že by se nechali dobrovolně zabít, než aby se mnou šli pít.

„no ták…“

„nechceš mě radši rovnou zabít, ať to mám za sebou hned a netrápím se?“

„ne, jsi přeci můj kamarád a to bych ti nikdy neudělal!“

„ty hajzle, jsem u tebe za hodinu“

S Vencou jsme pili rádi. Moc jsme nemluvili, za to víc pili. Nám třem bylo prostě krásně a okolní, normální svět nám mohl políbit prdel.

Bylo krásný poslouchat cizí lidi, jak jsou opilý. Konečně jsem to nebyl já před zrcadlem, ani to nebyli mí opilí kamarádi před zrcadlem, ale byli to sousedi, který bydleli přímo podemnou. Byla to mladá holka a její kluk, kterýho jsem snad nikdy neviděl a při pohledu na jeho milou snad ani nikdy vidět nechtěl. Zrovna jsem seděl na záchodě a vysrával dvoje čínský nudle, když jsem slyšel, jak někdo padá ze schodů. Férovejch patnáct schodů, střídavě po patrech lemovanejch bílou a černou gumou, od shora dolů. Následně se ozval mužský smích, pak bylo chvíli ticho a pak se prolínaly zvuky smíchů ženských i mužských. Musím teda říct, že jsem nikdy neupustil svojí holku ze schodů, ať už jsem byl sebevíc na sračku. Když se ale sobecky zamyslím, párkrát jsem měl.

Léto bylo v rozkvětu a já si lehnul na podlahu a koukal do stropu. Upíjel jsem ze zlatý švestky a místo lustru jsem si představoval svítící měsíc a komáři a různý malý mušky mi připomněly starýho dobrýho Neila v šedesátym devátym, jak si někde v hollywoodskym studiu hraje na přistání na měsíci. Velkou masařku, nehybně sedící na rámu lustru, jsem po něm pojmenoval, chvíli jsem přemítal, jestli to není mateřská loď a malý mušky jsou ty nemateřský lodi. Taky jsem si vzpomněl, co mi dneska říkalo jedno děvče.

„Úúúú, spadlo mi mejdlo, viděl jsi to? Lásko? Lásko? Kde kurva jsi?“ ozvalo se z bytu o patro níž.

„Tady jsem, lítá tu komár! Nechci, aby nám sál v noci krev!“

„Vyser se na něj, pojď se podívat, kam mi to mejdlo spadlo!“

„Počkej, je tu i vosa, musím je zabít oba!“

„Já si na to mejdlo sedla a nikde tu není, ááá!“

Chvíli bylo slyšet, jako kdyby přítel tý holky o patro níž naháněl komára a vosu železnou tyčí. Potom byly slyšet kroky skrz obývák ke koupelně.

„To nemyslíš vážně! Vyndej to!“

„Tak pojď ke mně, ne? Dneska ti ho pořádně umeju!“

Pak už jsem neslyšel nic. Buď se utopili, nebo mu ho myla až do rána. Snad jen usnuli, pomyslel jsem si.

To děvče mělo problémy s přítelem. Byla krásná, byla usměvavá, byla hodná, ale já si nemohl nevšimnout, že uvnitř pláče. Po pravdě řečeno, neměla to s ním lehký, stejně jako většina z vás to nemá lehký s tím svým, stejně jako ta moje to nemá tak lehký semnou, stejně jako my všichni dohromady to nemáme lehký s tím světem, do kterýho nám zasadili naše duševní kořeny. Nad tím vším jsem přemýšlel a nenápadně jsem u toho usnul.

„Koupila jsi všechno?“

„Jo, všechno je ve špajzu a v lednici“

„Hm, hm, co bude dneska k večeři?“

„Chtěl jsi langoše, ne?“

„Jo“

„Tak se koukni na linku, kyne tam těsto,“ řekla naštvaně Veronika.

„Co česnek? A sýr?“

„Ve špajzu, v lednici“

„A pivo?“

„Pivo neměli“

„Děláš si ze mě prdel?“

„Děláš si ze mě prdel ty? Kdo se s tím má tahat?“

„Řekl jsem Ti, že mi máš koupit dvě stelly! To by ses posrala, abys mi je vzala?“

„Jdi do prdele, máš tucet krámů po cestě z práce, kde si můžeš koupit pivo, jaký chceš, proč se tam kurva nezastavíš a nekoupíš si jich třeba šest?“

„Cože?“ Olin vstal, chytil Veroniku pod krkem a přimáčkl jí k lednici.

Potom jsem se vzbudil s rozbitou zlatou švestkou jen s hrdlem v ruce a zjistil jsem, že s žádnou Veronikou nechodím. Uvědomil jsem si, že mě vzbudili mí drazí sousedé o patro níž. Rozhodl jsem se jednat a vystartoval na ně. O třicet vteřin dál jsem klepal na jejich dveře, a když mi otevřeli, zeptal jsem se, jestli nechtějí vypít ještě mojí lahev. Souhlasili.