Pravidla zoufalství
Radim vyložil nákup z tašky na prázdnou kuchyňskou linku. Dal vařit vodu v konvici a mezitím rozbalil dvoje instantní čínské nudle. Připravil si hluboký a mělký talíř, do hlubokého naskládal polotovar nudlí, rozbalil přiložené sáčky s příchutí a nasypal je do talíře. Vypínač konvice vyskočil a Radim zalil svůj pokrm. Mäso vo vlastnej šťave, 170 g, minimální obsah masa 70 procent, maximální obsah tuku 40 procent. Proč ne, pro jednoho tak akorát. Vzal kouli masa, opláchl ho od tuku a vlastní šťávy, položil na rozehřátou pánev, přidal kousek ze čtyřiceti procent tuku, který zbyl v plechovce, slil nudle pomocí mělkého talíře a přidal je k masu. Jeho vlastní recept, ještě přidat pepř, sójovou omáčku a dívat se do pánve tak dlouho, dokud mu nepřeskočí. Uklidil obaly ze surovin a na lince zbylo šest piv a víno. Takové a jím podobné byly jeho večeře už čtvrtým rokem.
Přesně před tolika lety ho opustila. Už několik let předtím se Radim uzavřel do sebe a Blanka nevěděla, co má dělat dál. On, dříve tak nadšený odpůrce všeho zlého, všeho, co postrádalo zdravý selský rozum, veškeré komerce a konzumu, se nakonec v očích Blanky stal tím, proti čemu vždycky bojoval. Měla v hlavě vše v pořádku, byla si jistá i láskou k němu, ale nevěděla, jak mu pomoci. Zkoušela mnoho různých věcí, jak ho osvobodit z jeho vězení, ale s každým bláznivějším pokusem se její šance oddalovaly.
Jednou z věcí bylo i úmyslné zmatení jeho samotného. Radim si s Blankou rád za mlada zakouřil, ale kdysi dávno toho nechal. Samozřejmě, když mu to vyčetla, že moc kouří. Jednou na podzim si tedy přinesla od kamarádky z práce pytlík s trávou. Z ní vyvařila mlíko a z mlíka následně udělala dobrou bábovku. Když seděli u večerního televizního programu a Radim snědl už třetí dílek bábovky, Blance to nedalo.
„Jak ses dneska měl?“
„Ale jo,“ odpověděl na čtvrt huby Radim.
„Nestalo se ti třeba nic zvláštního?“
„Ani ne“
„Nezeptáš se mě, jak jsem se dneska měla?“
„Jak ses dneska měla?“ zeptal se pomalu, přičemž neodtrhl oči od obrazovky.
„No, v práci na hovno, ale kámoška mi dala pytel listí a já z toho udělala mlíko a z toho mlíka bábovku, která ti tak chutná,“ odpověděla až se vztekem Blanka.
„V tý bábovce je hulení?“
„Jo, do hodiny se tu budeš válet na zemi a smát se, pamatuješ si vůbec na to? Pamatuješ si vůbec na to, že jsi patnáct let v kuse jen hulil a hulil?“
„Pamatuju,“ řekl a odvrátil oči, které spočinuly zpátky na obrazovce.
„Poslyš, já takhle dál nemůžu“
„Jak, takhle?“
„Každej den se vrátíme z práce, ty si dáš na rohlík vždycky, ale pokaždý, tři kolečka šunky, pomalu mi nedáš ani tu blbou pusu na tvář a otevřeš si víno a zeptáš se – dáš si? Kdy jsme spolu naposledy spali?“
„Já.. No, to já nevim. Já začínám bejt asi nějakej zhulenej,“ vysoukal ze sebe konečně a v Blance svitlo světýlko naděje. „Jdu si lehnout,“ řekl a odešel, aniž by jí dal pusu na tvář, aniž by jí obejmul, aniž by měl v očích jiskru, kterou míval tehdy. Když odcházel do ložnice, o stěnu vedle dveří se rozbil talíř a po zemi se rozsypaly kousky bábovky. Radim se neotočil, sklopil hlavu a prohlížel si střepy. Bylo ticho, chvíli tam stál a potom vešel sám do ložnice.
Poslední kapka. Ta přišla několik nesnesitelných týdnů poté, co Blanka nafingovala poslední marný pokus, jak duši tehdy pozorného Radima osvobodit. Přišla do místního bordelu, kde jedné ze společnic vysvětlila její situaci a seznámila jí s plánem, který ze zoufalství vymyslela. Poslala k sobě domů kurvu, aby oba náhodou přistihla v kompromitující situaci.
Radim otevřel dveře a před ním stála na pohled docela milá slečna s ručníkem a mýdlem.
„Ano?“
„Prosím vás, teď jsem se nastěhovala do dvojky, není tam zatím záchod ani koupelna, můžu se u vás jen rychle vysprchovat?“
„No, nevím, co by tomu..“
„Díky, díky vám!“ a vecpala se skulinkou mezi Radimem a futrem do bytu. Podíval se do chodby, jestli někdo náhodou nebyl svědkem a zavřel dveře. V koupelně začaly dopadat kapky vody na zašlý smalt a on se posadil zpátky na gauč a zapnul televizor. Po chvíli vyšla z koupelny jen v ručníku a stoupla si mezi televizi a gauč.
„Víte, pane Morávku, já jsem právě po deseti letech utekla od svého manžela, bylo mu o šestatřicet víc jak mně, ale jediný, co mi mohl dát, byly peníze,“ přičemž jí náhodou spadl ručník a objevila se před ním v Evině rouše. Radim jen tak koukal na její tělo a nevěděl, co má říct. V tom vtrhla do bytu Blanka.
„Co... Co tohle má znamenat?“
„To je sousedka, nejde jí sprcha, tak mě požádala, jestli se tu nemůže vysprchovat,“ vydal ze sebe bez sebevětších potíží Radim.
„A proč před tebou teda stojí celá nahá?“
„Já.. Já nevím“
„Ty hajzle, takže takhle to je?“
„Co jak je?“
„Vodíš si sem kurvy, když nejsem doma!“
„Ne,“ odpověděl v klidu.
„Jak si to mám potom vysvětlit?“
„Vždyť ti říkám, že se přišla vykoupat, já nevím, proč tady stojí nahá“
Společnice se podívala na Blanku, které se po tváři začaly valit krokodýlí slzy. Když okolo ní procházela, chvíli se zastavila a soucitně jí pohladila po vlasech, vzala svoje prádlo a aniž by se oblékla, vyšla z bytu. Blanka zavřela a zády po dveřích sklouzla až na zem. Slzy tekly čím dál víc a smutek a bezmoc se proměnila ve vydatný pláč a vzlykání. „Já jsem tě nepodvedl,“ utrousil Radim a otočil se zpátky k televizi.
„Já vím,“ řekla tiše Blanka.
„Já vím“
Blanka se odstěhovala o pár bloků dál do míst, kudy chodil do práce. Byla to skvělá ženská, každý den ho viděla, jak jde do práce i z ní. Stýskalo se jí, ale věděla, že pokud tohle všechno nedojde jemu, nic s tím nezmůže. Jednou se ale neukázal cestou z práce. Bylo jí to divné, protože nikam jinam snad posledních deset let z práce nechodil. Neviděla ho ani příští den ráno ani odpoledne, stejně jako ten další i ten další. Z týdnů se staly měsíce a ona doufala jen v jeho dobro, třeba si našel nějakou jinou, která mu dokázala pomoci víc, než já. Zrovna seděla v pokoji a zkoušela se vrátit k básničkám, které psala za mlada. Zazvonil telefon a na druhém konci se ozval jakýsi doktor Jeřábek. Alespoň se tak představil.
„Víte, paní Morávková, je mi líto, že vám to musím říkat zrovna já, ale rád bych si s vámi promluvil o vašem manželovi“
„Stalo se mu snad něco? Neviděla jsem ho přes tři měsíce,“ řekla se strachem v hlase Blanka.
„Myslel jsem, že spolu žijete odděleně už pár let“
„To ano, ale... Co se mu stalo? A jak tohle vůbec víte?“
„Bylo by lepší to vyřešit osobně, můžete se dostavit ještě dnes odpoledne?“
„To bych mohla, ale kam? A co se s ním vůbec stalo?“
„To právě nevíme, měl před sebou poslední týden léčení a dělal pokroky, těšil se, až vás zase uvidí a všechno vám vysvětlí“
„Co, cože? Jaký léčení? Em.. Nechápu vás, doktore“
„Před čtvrt rokem nám zavolal jeho vedoucí, když stál u zdi a hledal kliku od dveří“
„To nechápu“
„Hledal jí na zdi, kde nikdy žádné dveře nebyly... A volal vás....“
„Haló?“
„Jo, jsem tu. Přijdu ještě dnes“
Blanka položila sluchátko a po zádech jí tekl mrazivý pot. Vzpomněla si na jedno ráno, kdy tohle všechno vlastně začalo. Radim seděl na posteli zpocený, s očima jako kráva, a těžce oddychoval.
„Co se děje, lásko, jsi v pořádku?“
„Právě se mi zdálo, že tě už nikdy neuvidím. Šla jsi támhle ke zdi a řekla, ať jdu s tebou, ale já chtěl ještě chvíli spát... Bylo to fakt strašný, promiň...“
„To nic, kočičko, byl to jen zlej sen, pojď ke mně“
„To doufám!“
To doufám...