Jméno psa a číslo bot 38 let / Lesy

Jana se posadila vedle okna, otevřela deník a nalila si do sklenice bílé víno. Chvíli se dívala do země a přemýšlela, jestli si tohle vůbec zaslouží. Její svědomí bylo čisté, nikdy si nebyla vědoma toho, že by na někoho, ať už známého či cizího, chtěla udělat nějakou levárnu. Všem se snažila pomáhat a snažila se být milá, i když jí zrovna nebylo do zpěvu. Od ostatních čekala to samé, nejvíce pak od svého manžela.

„16. září 2006. Venku bylo celý den teplo. Právě teď se koukám na krásný západ slunce, ale dnes červánky nejsou. Je to jedině dobře, protože celý dnešní den bych si nejradši vymazala z paměti. Seděli jsme s Igorem a Petrem v restauraci a Petra přijali jako ostrahu nějakého vykřičeného domu. Chce to prý náležitě oslavit, tak si vymyslel to, že tam uspořádá oslavu se svými kamarády (samozřejmě pánská jízda), kde bude obsluha nahoře bez. Jen tam seděli u piva a mě přišlo, jako kdybych tam nebyla! Igor mu na to pověděl ‚no to je paráda! Kdy a kde mám bejt?‘ Kouknul se na mě přitom tak, jako kdybych byla kus hadru! Nikdy jsem si nemyslela,….“

Jana zaslechla šramot z kuchyně. Vstala, opatrně otevřela prosklené dveře a skulinkou se podívala dovnitř. Nikdo. Šla zpátky, napila se vína a sedla si zpátky k deníku.

„…že by se ke mně někdy takhle choval. Pláču tu, tyhle zvrásčené stránky jsou mi svědkem. Ale i Bůh je mi svědkem, že ho miluju. Přesto nevím, jestli zvládnu další den s ním. Nebo i bez něj. Půjdu spát, snad se ráno vedle něho probudím…“

 Vzala si ho před dvěma lety, když si po roce známosti myslela, že právě tenhle je ten pravý. I přes moje nesčetné rady, ať si toho namyšleného čuráka nebere, udělala pravý opak. I po prvních třech fackách si myslela, že je ten pravý. Igor se s ní nesral. Byla pro něj opravdu kus hadru. Domácnost živila ona, a když se přišel domů najíst, byl zase hned v trapu. Neřekl ani slovo a nechal jí samotnou.

Jana ke mně občas chodívala a já už měl plný zuby toho, jak mi pořád pláče na rameni, že ho miluje a že ho neopustí. Otázka, jestli jí stojí za to se nechat týrat, mi nikdy nebyla zodpovězena. Bral jsem to jako ano. Ano, Marku, stojí mi to za to, protože jsem zamilovaná do jeho svalů, miluju jeho smrad, když přijde domů z práce. Jestli teda přijde. Miluju jeho oči, když se koukají na jiný zadky, jen ne na tu mojí. Janičko, ty krávo jedna, proč se necháš takhle trápit. Ptal jsem se na to pokaždé, když ode mě odcházela. Mě, jakožto jejího bratra, to pěkně sralo.

Vždycky zvonila třikrát. Vstal jsem, dopil pivo a šel otevřít. Stála přede dveřmi a s hlavou dolů zvedla svoje oči. Objal jsem jí, nalil nám pořádný panáky a sedl si naproti ní. Přihnul jsem si a zkoušel jí probodnout očima. Co to bude dneska?

„Půjde na oslavu, kde budou nosit nahoře bez“

Mlčel jsem. Věděl jsem, že to bude pokračovat. Sice s odmlkami, ale bude.

„Petra vzali do nějakýho bordelu, kde bude celý dny šukat kurvy a on tam chce zvát Igora!“

S Janou jsme si začali rozumět až v patnácti. Do tý doby jsem si myslel, že je kráva a ona si myslela, že jsem vůl. Jednou jsem se vracel domů z hospody a před barákem, kde jsme tehdy žili, stála ona s nějakým pochybným týpkem, kterej se jí snažil dostat do kalhotek a Janě se to očividně nelíbilo. Když jsem procházel okolo, na chvíli jsem se zastavil. Otázkou ‚na co čumíš‘ si mě ten pochybnej týpek získal. Kouknul jsem se na Janu a usmál se. Šel jsem po chodbě a zkoušel najít klíčovou dírku od schránky. Ležely tam klíče od sklepa a já se těšil na tu hromadu kulatiny, která čekala na rozřezání. Bylo to krásné dřevo a já jsem jako malej strašně rád dělal ty nejtenčí třísky na světě a věděl jsem, že jsem v tom fakt dobrej. Vzal jsem jednu z těch větších, vyšel zpátky ven, otevřel dveře a stál jsem hned vedle nich. Koukal jsem se na toho pochybnýho týpka a usmíval jsem se. Prostě jsem na to čekal a věřte mi, dočkal jsem se. Ještě jednou se zeptal, na co čumím a já mu vyslal osm letokruhů přímo mezi oči. Pochybnej týpek se skácel na zem, Jana se na mě nevěřícně koukla, jako kdyby čekala, že půjdu z chodby rovnou do postele.

„Co koukáš?“

„…nevim?“

„Co nevíš?“

„Mám tě kopnout nebo poděkovat?“

„Neděkuj, ale nezapomeň. Šel tudy někdo?“

„Ne“

„Fajn, má u sebe nějaký peníze?“

„Asi kilo v drobnejch“

„Vezmi je, jdi za roh a tam je hoď někam do trávy“

Udělala to, já zatím uklidil kulatinu a opřel pochybnýho týpka vedle druhýho vchodu. Měl jsem v náprsní kapse ještě půlku slivovice, kterou jsem štípnul v nonstopu přes ulici. Týpek se začínal probírat a mluvil tak trochu z cesty, nabídl jsem mu tedy panáka a trocha mu pomohl, když už nechtěl dalšího. Trochu švestky jsem na něj vylil, abych zvýraznil jeho image. Pak jsem pořád koukal z okna, jestli si pro něj přijede záchytka, ale byl na to moc tichej. Ráno mě probudila siréna a já věděl, že o něj bude dobře postaráno. Pointa je taková, že Jana a já jsme od tý doby sourozenci na život a na smrt, mimo to jsem jí naučil taky mluvit sprostě a dost chlastat. Mě to zůstalo, ale jak mají ženský ve zvyku, seknou s tím. Naopak, hysterie a bláznovství jim zůstává.

„Seděli jen tak vedle mě a povídali si o těch všech ceckách, jako kdybych tam nebyla!“

„Hm, co jsi na to řekla?“

„Nic, mlčela jsem“

„Jako kdybych potřeboval odpověď. Hele, rozveď se s ním“

„Ne“

„Takhle jsi teda šťastná“

„Jo“

„Jsi tady kvůli tomu, že tvůj idiotskej debil jde na nahoře bez párty a ty jsi takhle šťastná“

Jana mlčela. Zkusil jsem to znovu.

„Poslouchej, takhle sis vybrala. Já s tím neudělám nic do tý doby, než ty budeš chtít. Budu ti opakovat tvoje slova a ty zněly přesně takhle: až mu něco uděláš, řeknu jim, kdo to byl. Zeptám se ještě jednou. Pořád nechceš, abych pro tvoje štěstí něco udělal?“

„Ne“

„Dobře, až budu mít zase celý mokrý rameno od tvejch slz, pohladím tě po vlasech a povím ti, že je všechno v pořádku, ty jedna…“

„Jdi do prdele“

„Já bych mohl, ty už nemusíš. Rozveď se s ním, ti říkám“

Chvíli jsme mlčeli a chlastali. Byl pátek, nebylo kam spěchat, takže jsme zavzpomínali na starý dobrý časy, a když jsme vypili pár lahví, usnula na gauči. Odnesl jsem jí do postele a přikryl jí. Chrápala jak svině a já jsem přemýšlel, jestli mám ještě někde ten diktafon, na kterej jsem nahrával její první rande. Dal jsem jí pusu na čelo a šel odtajnit skrýš rumu, o který věděly jen holý zdi a já.

Ráno mě vzbudil zvonek. Odlepil jsem čelo od stolu a šel otevřít. Chtěl jsem začít utíkat, ale předem jsem to vzdal.

„Ano?“

„Vy jste Marek Zavadil?“

„Ano“

„Hledáme paní Janu Ortovou“

„Je tady, ale spí, o co jde?“

„Znáte jejího manžela Igora Orta?“

„Znám, co provedl?“

„Mohl byste prosím vaší sestru vzbudit a jít s námi oba?“

Seděl jsem na chodbě a z místnosti naproti byl slyšet hrozný křik. Ano, Janičko, je to pravda. Igora spolu s Petrem a všema dalšíma kurvama nahoře bez postřílela konkurence, jak jsem se později dozvěděl. Ten večer spala zase u mě. Dostala nějaký prášky na uklidněnou, který zabraly. Seděl jsem vedle ní na posteli a přemýšlel, co se jí asi tak zdá. Čeká tě nový život, ségra. Kohopak si asi vybereš jako dalšího? Prosím, kohokoliv lepšího, než šišlajícího pochybnýho týpka s terčem uprostřed čela. Spala jak dudek a navíc nechrápala. Vyhodil jsem diktafon z okna a šel se napít.

Otázkou vždycky je, jestli inspirace čiší z rumu nebo z vodky. Pro jednou jsem si řekl, že si koupím to pití, který chutná jako čtyřicetiprocentní voda a nenechám se ovlivňovat ničím, co bylo předtím. Naše kapela se právě rozpadala, venku začínalo jaro a já měl děvče, o kterym jsem věděl, že mě miluje. Všechno šlo do hajzlu. Roky snahy o jedno děvče udělalo svý. Včera slavilo čtvrt století a já jsem byl zas rok a kus pozadu. Vzpomínám si, jak mi strkala prst při procházce do anusu, vzpomínám si, jak jsem jí zvedal opilou ze záhonu, vzpomínám si na svýho psa, kterej mi posral kalhoty, kterýho jsem vychoval, kterýho mi sebrala. Nicméně, tahle povídka bude jako vždycky veselá.

Nikdy jsem to neměl potvrzený oficiálně, ale když jsem se koukal do zrcadla, přišlo mi divný, že mám pravou zorničku větší, než tu levou. Časem jsem se dozvěděl, že by to mohla být psychická porucha, takže jsem se na to zkoumání vysral. Chopil jsem se piva a řekl jsem si, že na psaní fakt nemám.

„spíš?“

„jo“

„nechceš někam jít? Je sobota večer“

„ani ne“

„hele, je půl sedmý, mohli bysme vyjít někam s tvejma starejma kámošema“

„ani ne“

„co se s tebou kurva stalo? Víš vůbec, jak jsi mě sbalil?“

„vim, no, neměla jsi na pivo a já pak přišel k baru“

„víš, co jsi mi tam sliboval?“

„hory doly, to já umim“

„poslyš, ty parchante, já se chci jít dneska někam bavit!“

„běž“

„budu se tam bavit s jinejma“

„já vim“

„tobě to nevadí?“

„ne“

„hele, máš mě vůbec aspoň ještě rád?“

„ne“

„polib si“

Tereza věděla, jak se postarat v tomhle městě o zábavu, já naopak od ní měl zkreslenou myšlenku o společnosti. Prostě jsem neměl rád lidi. Neměl jsem zájem se přátelit s lidma, kteří o mě vědí hovno, a mě bylo hovno po tom, co si myslí oni o mně.

„já ale fakt jdu!“

„klíč máš, takže se vrátíš“

„idiote!“

„řekl bych děvko, ale neudělám to“

„ty jsi fakt debil! Odcházím za jinýma a ty neřekneš ani slovo?“

„ne, jsi mi u predele“

„nevrátím se“

„vrátíš“

Dveře zaklaply a Martina se oddala ruchu velkoměsta. Dopil jsem pivo a vydal se se svýma špinavýma botama do baru, kde jí bylo dobře. Nebyla už natolik krásná, aby se líbila všem. Sedl jsem si vedle ní a objednal nám drink. Nebyla na to zvyklá a koukala se na mě nechápajíc. Objednal jsem další a ona věděla, že tenhle drink bude zdarma. Dali jsme si ještě další dva a věděli jsme, že do tohohle baru u ž nesmíme.

Ondřej se přistěhoval do města asi před dvěma měsíci. Byl pohublý, bledý a pod očima měl permanentně světlemodré kruhy. Jeden den byl veselý, druhý den smutný, další naštvaný, potom bych i kolikrát řekl, že pláče. Kolovaly o něm historky, že se zbláznil z toho, když mu jeho holka strčila otcovo zbraň do pusy a prosila ho, ať opustí město. Docela nestandardní, spíše asi i nemorální způsob, jak říct klukovi, že už se nebudou vídat. Ale kolik jsme kdo zažili morálních rozchodů z rozumu.

Netuším, jestli budu někoho citovat, ale chlapa nezabije rakovina plic ani nádor na mozku. Nezabije ho lehká střelná zbraň ani bitevní tank. Žádná salmonela ze zavánějícího bramborového salátu zapíjená acidofilním mlíkem. To, proč chlapi umírají, jsou ženský ženský ženský a ženský. Jestli mi nevěříte, není problém se o tom přesvědčit. Stačí se kouknout do zrcadla, a jestli i to nepomůže, zazvoňte u sousedů a předstírejte, že vám neteče voda. „Teče nám voda?“ „Co je ti po tom, budeš snad mejt děcka?“ „Prostě jen běž a zjisti, jestli teče voda!“ „Teče, co by netekla! Kdo to tam sakra je?“ „Omlouvám se, nám teče.“ Seznámil jsem se s ním, když nastoupil do stejné práce, kterou jsem si nedobrovolně zvolil i já.

„Tohle je Ondra, bude se na tebe dívat, než se zaučí,“ řekl šéf všech šéfů. Ne že bych ho nenáviděl, ale měl černé, barvené, rovné vlasy stažené do culíku a ve tváři měl kamenný pohled. Co jsem tak odtušil za tu chvíli, co jsem tam byl, tak ho nikdy nikdo neviděl se usmát, nikdo ho neviděl plakat, nikdo ho neviděl do ničeho kopat. S výjimkou kopání vypadal přesně jako Steven Seagal.  

„Zdar, já jsem Milan,“ a podával jsem mu zároveň ruku. Ten chlápek musel vážit tak čtyřicet kilo!

„Ondřej“

„Jdeš ze školení, že jo. Máš tady ty učebnice?“

„Jo, tady“

„Tak hele, tohle je sračka, tohle je taky sračka, tohle se tu vůbec nepoužívá… Zbytek chápeš?“

„Jo“

„Dobrá, jsi připraven“

Zdál se vcelku v pohodě, a když měl končit, zeptal se mě, jestli tu není nějaká levná nálevna. Měli jsme stejnou cestu a domů jsme šli k ránu s písní na rtech. Sešli jsme se druhý den s kocovinou v práci.

„Hele, támhle ta holka, jak se jmenuje?“

„Ta zrzka? To je Míša. Je taková tichá“

„Líbí se mi, jak škytá“

„Cože?“

„No, občas si jen tak z ničeho nic škytne a vždycky jen pětkrát a pak nic“

„Hm“

Vzpomněl jsem si na mládí, kdy mě na holkách přitahovaly ty nejmenší detaily. Většinou se jednalo o jejich sukně a pohledy do očí. Babička se mě jednou zeptala, jestli se mi líbí ve školce nějaká holka. Řekl jsem po pravdě, že jedna jediná, protože má jediná sukni. Ale Míša taky nebyla k zahození a pro Ondřeje dobrá rozhodně byla. Abych pravdu řekl, vždycky když měla sukni, potají jsem si prohlížel její stehna. Pohledy do očí následují většinou až potom.

„Pozvi jí na rande, ne?“ řekl jsem, když jsme trochu vystřízlivěli.

„Myslíš?“

„No proč ne, koukej, taky se na tebe občas podívá“

„Já vim“

„Tak vidíš, ne? Na, tady máš pár papírů a jdi za ní, že jsi tu novej a nevíš, kde tohle skartovat“

„Tak jo“

Byli pryč asi tak dvacet minut. Skartace proběhla úspěšně.

„Mám večer rande,“ řekl Ondřej nadšeně.

„No vidíš“

Vzal jsem to hned po práci přes obchod s lihovinami a plánoval zavzpomínat na starý dobrý časy. Napsal jsem Seagalovi, že zítra nepřijdu a že si může s tímhle platem políbit prdel. Neodepsal a já byl rád. Neměl jsem holku, neměl jsem práci, věděl jsem, že mě z bytu vyhodí až po dvou měsících neplacení nájmu. Bylo fajn bejt zase zpátky.  Po čase jsem potkal Ondřeje, vypadal líp, dokonce chytal barvu a z pod očí mu zmizely světlemodré kruhy.

„Jak se máš?“

„Ale, právě jsem se dozvěděl, že mě Michala podvádí“

„Um, to je mi líto“

„To je v pohodě. Měli jsme ten vztah volnej, já jsem si taky mohl dělat, co jsem chtěl“

„Co teď budeš dělat?“

„Jdu domů, promluvit si s ní o tom, sama to chce“

„Jasný, tak hodně zdaru“

„Díky“

Jako vrah byl usvědčen Ondřej. Tvrdil, že našel svou milenku v tratolišti krve. Aspoň tak to stálo v novinách a samozřejmě to nebyla pravda. Jeden výtisk jsem si koupil a četl, jak se poté přiznal k vraždě své nevěrné milenky. Byla tam dokonce i přímá řeč „vzal jsem nůž a bodal tu kurvu“. Nikdy bych nevěřil, že slovo kurva otisknou v novinách. Na druhou stranu bych taky nevěřil, že jí zabije. Dopil jsem lahev a usnul. Venku bylo nádherné slunné ráno. Zapálil jsem si startku a na lípě ve dvoře seděl kos a zpíval své milé.