Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

Jaro bylo za dveřmi a já si z pošetilosti objednal v jednom krámu ukulele. Napadlo mě, že by bylo dobrý se taky jednou naučit na nějakej hudební nástroj. Víte, ženskou nesbalíte na báseň nebo povídku, zvláště v tom případě, když si každý den myslíte něco jinýho. Jen blázen dokáže odrecitovat svou báseň, když si jí zrovna celou pamatuje, jen blázen dokáže popsat v povídce, co právě cítí. Seděl jsem doma, chlastal jedno pivo za druhym a přemýšlel, jakou budu hrát té svojí, až jí jednou opravdu najdu.

V tu dobu mi začala psát jedna holka. Aspoň jsem doufal, že je to holka. Přečetla si pár mejch povídek a z nějakýho nepochopitelnýho důvodu si začala myslet, že jí ukážu, jak správně žít. Já, ten, který žije opravdu správně. Poslala mi i pár básní, který napsala. Byly dobrý, ale já nechtěl přemýšlet nad tím, co jsem psal v sedmnácti, stačilo vědět, že mi jednou sedmnáct bylo. Nenapsala nic jinýho než to, že jí přijdu ztracenej a podobný věci, se kterejma jsem tiše souhlasil. Jednou jsem si lehl a přemýšlel nad ní. Nevěděl jsem jak vypadá, nevěděl jsem kolik jí je, v podstatě jsem i nevěděl co si myslí, protože v tomhle věku bejvá každej úplně stejnej. Někdo chodí rád na diskotéky, někdo si pořídí ukulele, jinej se rád zhulí, někdo napíše zamilovanou básničku, protože sukně jeho vysněný je zkrácená víc, než by měla, někdo se jen tak fláká a všichni jsou prostě svý. Budu jí říkat Petro.

Sešli jsme se na dost divnym místě. Stála tam sama a přešlapovala před pomníkem padlých. Byl jsem od ní asi padesát metrů a s každým krokem jsem si říkal – projdeš kolem ní a jako kdyby jsi nevěděl, že se s ní máš sejít. Byla to holka. Byl jsem od ní asi dva metry a chtěl jsem opravdu jít dál, ale byla nádherná. Historie se opakovala. Duševní bohatství ustoupilo před fyzickou krásou a já už jsem viděl, jak oba najednou hyzdíme pomník padlých.

„Ahoj, já jsem Venca, měli jsme se tu sejít“

„Ahoj, já jsem Petra“

„Ahoj. Proč jsi vybrala zrovna tohle místo?“

„Je tu klid“

„To je fakt. Četl jsem tvý básně. Dobrý“

„Četla jsem tvý povídky“

„Jo. Kouříš? Můžem jít třeba pryč z tohohle místa, je tady kousek hezká vyhlídka a tam to zapálit“

„To je tráva?“

„Jo“

„Ještě nikdy jsem to neměla“

„Nevadí, mám tu i startky, tak si dáš startku a já tuhle“

„Chci to taky zkusit.“

Tak, co byste řekli teď? Zhulim jí a pak jí budu nasazovat brouky do hlavy, je to přeci jen děvče, který se mi samo ozvalo skrz moje úchylný povídky plný chlastu a kurev. Šli byste do toho? Byla to krásná černovláska, věkem nemohla zlomit osmnáctku a já jí měl celou před sebou jako na dlani u pomníku padlých. Měla minisukni a obličej jako panenka. Já se na to ale vysral. Neměl jsem na to nervy a navíc jsem měl na mysli asi dalších pět holek.

„Dáš mi taky?“

„Ne“

„Proč?“

„Chci si s tebou povídat“

„Tak povídej“

Chvíli jsem se odmlčel a jen tak koukal do korun stromů. Na stromech ještě nerašily pupeny a foukal příjemný, ale ne teplý vítr. Ona odhodila nedopalek a já ten svůj. Chvíli jsme seděli a jen tak koukali do blba, spíš jen já a ona, ona asi lovila v té své krásné černovlasé hlavě, co by mi tak řekla.

„Líbí se ti tady?“

„Tady jako tady, nebo jako jak tady?“

„No, tady na tom světě“

„Jo, tady na tom světě jo. Konkrétně tady, na tomhle místě, tady v tomhle městě, ne“

„Proč?“

„Moc vzpomínek. Proč se ti nelíbí na tomhle světě?“

„Jak můžeš vědět, že se mi tu nelíbí?“

„Četl jsem tvoje básně“

„Je to těžký vysvětlit“

„To chápu, ale nechceš mi to popsat?“

„Ani ne“

„Kolik ti je?“

„Devatenáct“

„Pujdem se projít?“

„Proč ne“

Chytl jsem jí za ruku a čekal facku nebo kopanec do koulí. Nic z toho se nestalo a naopak mi tiskla dlaň tou svojí. Prohodili jsme jen pár slov za tu cestu, ale já věděl, že jsem ležel vedle ní v jeslích a byli jsme dobří přátelé. Nechtěl jsem po ní číslo, nechtěl jsem se s ní nadále vídat, nechtěl jsem s ní mít sex ani jsem nechtěl poznat její rodinu. Rozešli jsme se na stejném místě, kde jsme se potkali. Řekl jsem jí ahoj, ona řekla ahoj a od tý doby se mi neozvala. Nenapsala mi žádný další dopis, neposlala mi žádnou další báseň. Četl jsem si všechny tři pořád dokola a doufal, že jí ještě někdy uvidím.

Příměří mezi oběma stranami. Libye se rvala o svobodu s násilím a já, v pohodlné matičce České, se rval o svobodu svojí duše. Mezi mnou a nenásilím se přel rum s posledním pivem a povídkou. Ostatně jako vždy, bude se jednat o výplod fantazie. Všechna stvoření, dokonce i ty, kteří se v téhle povídce vyskytnou, jsou zvrácení a nezáleží jim na nikom jiném, než na sobě.

„byl jsem s ní v průchodu“

„no?  A dobrý?“

„jako jo, prstil jsem jí“

„čuchl jsi si pak k prstům?“

„ne“

„hm, vždycky by sis měl čichat k prstům“

„proč?“

„no já nevim, já si vždycky čuchám k prstům, kdybych měl do ní třeba zarejt jazykem“

„víš co, byli jsme v průchodu“

„ano“

„no, lidi tam docela kálí, i tak to bylo docela jiný“

„jak?“

„no nechala se prstit v průchodě“

„to o něčem svědčí“

„jako že je kurva?“

„hele, miluješ jí?“

„ne“

„no tak vidíš, můžeš jí v tom průchodě nechat a říct, že už musíš domů, nebo že pořád mlčí, samozřejmě jestli jí celou dobu nevyprávíš ty hovadiny v tom stylu, že jí budeš milovat na věky a podobný hovna. Nikdy tohle nedělej, protože ona se ti ozve druhej den a jedinej z vás dvou, kdo to bude myslet vážně, bude ona“

„hm“

„dáš si panáka?“

Petr byl dobrej člověk. Nikdy jsem nezažil lepšího v baráku. Věděl o mě všechno a já jsem o něm věděl jen to, že chce být psycholog. Jednou jsem mu nastínil, co všechno bych chtěl na světě dělat, a on se pak se rozhodl, že psycholog nebude.

„dám“

Ještě chvíli jsme se oddávali myšlenkám, jak nám bude krásně, až každý najdem tu svou, jak je spolu seznámíme, jak si budou rozumět a jak nás změní. Ani jeden z nás si to nepřál. Přeci jen to přišlo.

„kolik že ti je, lásko?“ zeptal jsem se.

„No hele, je mi určitě přes dvacet“

„miláčku, bylo ti přes dvacet?“

„ne“

„děkuji“

Opili jsme se tak, že nikdo z nás nevěděl nic. Jediné, co jsme věděli bylo to , že náš život bude stejný jako doposud. Věděli jsme, že dnešnímu životu nemáme čím argumentovat.

Upil jsem půl lahve, vzal si k tomuhle stroji dvě další piva, který se mi chladily za oknem a přemýšlel, jestli ze mě dneska vypadne něco kloudnýho. Cestou z hajzlu do obýváku jsem přemýšlel nad spousty příběhů, který se můžou stát komukoliv z nás, například, že nám umře člověk, kterýho máme rádi, nebo že my umřem lidem, na kterých nám záleželo, ale nic z toho se nejevilo jako dobrej nápad. Nezbývalo nic jinýho, než si otevřít další pivo, vrátit se zpátky do spíže a tam si dát dalšího panáka.

Jak jednou napsal Buk, stačí si otevřít plechovku piva a přijde to samo. Hovno. Nikdy nic nepřicházelo a jestli on myslel nad tím, nad čím jsem myslel já, určitě by se na psaní vysral.

„Napíšeš dneska něco?“

„Ne“

„Proč?“

„Neumim psát“

„Tak proč jsi toho tolik napsal?“

„Nějak to musí ven“

„To tvoje nějak to musí ven nám koupilo pár lahví“

„Vidíš to, měla bys začít psát o tom, jakej jsem ožrala a třeba by náš životopis vydělal na pár dalších“

„Já to ale neumim tak jako ty“

„Tak piš, tak jak to umíš ty, ne?“

„Jdi do prdele“

Šárka byla krásná. Stejně jako každá. Uměla to semnou a když jsem dostal nějakej nápad, začala se přede mnou svlíkat. Položil jsem vždycky pivo a strhnul jí vlasy dozadu. Odhalil se její krk, a když jsem  začal škádlit její hrtan, strašlivě se u toho smála a klepala. Byla krásná. Od hrtanu jsem se přenesl přes hrudník ke klínu a ona mi mohla vyčítat cokoliv, jen ne tohle. Pila skoro stejně jako já, ale spíš radši kreslila obrázky. Malovala nejvíc obličeje a já, kterej nedokázal nakreslit ani dům, ve kterém žijou strašně krásní lidé, jí za to obdivoval.

„Tahle vypadá jako ta z toho filmu“

„Myslíš pretty woman?“

„Ne, tu druhou, z titaniku“

„Tohle je ale nikdo“

„To je mi jasný“

„Ne, jako že tuhle jsem si vymyslela“

„Dobře ty. Co tahle? Ta vypadá, jako kdyby měla na hlavě langustu“

„To je jen účes, ty pako!“ Otočil jsem obrázek a snažil se jí přesvědčit, že její obličej požírá langusta.

„Dobře, ukaž mi další“

„Ne, ty teď něco napíšeš a pak to zas někam pošleš“

„Proč?“

„Lidem se to líbí, vždyť jsi měl v tom časopise svou povídku jako tip“

„Jenže oni nevědí, co je psaní“

„No asi vědí, když tě vybrali na tip“

„Vědí hovno, co si myslím“

„Víš co lásko, přinesu ti pivo, ano?“

Šárka se o mě fakt starala. Chtěla, abych to někam dotáhl, ale nikdy mě neposlouchala při tom, když jsem jí říkal, že to nikam dotáhnout nechci. Přinesla mi další pivo z lednice a čekala, že mě napadne další příběh. Čekal jsem další otázku ve stylu, tak co, napíšeš o mně? Nebo napíšeš o nějaký, která ti udělala v hlavě bordel? Svorně jsem Šárce chtěl říci, ať jde do prdele. Nevím, jestli byla tak naivní, nebo jestli čekala zázraky, každopádně stejně jako každý jsem její očekávání nesplnil. Probudil jsem se vedle ní ráno a jako vždycky jsem nevěděl, jak se jmenuje.

„Co dneska?“

„Nic“