Jméno psa a číslo bot 37 let / Lesy

„…a jak budeš řešit války?“

„to nevím“

„sakra, kolikrát jsem ti to říkal? povodeň, hochu, povodeň!“

„aha“

„dál, jak je sjednotíš?“

„…a co když budou válčit třeba na vorech?“

„ne, já to vzdávám, vezmi si aspoň tohle“

„co to je?“

„to je ukulele, dá se s tím chodit po vodě, blbečku“

„aha“

Fuj, to byl ale sen. Každý malý dítě ví, že ukulele neumí chodit!

Začalo jaro a já se zase zbláznil. Nejenže jsem přestal psát povídky o chlastu a děvkách, taky jsem začal psát povídky pro děti. Zkoušel jsem se tak vrátit do svých mladých let, kdy všechno bylo v pohodě, ema měla svoje maso a máma jí mlela, ještě před tím obtahovala vzorové a z písanky a ještě předtím jsem obtáhl eminu mámu, protože mlela něco o mísách. Ema mě semlela. Už jsem nechtěl vyčnívat z davu, ve svých devatenácti letech jsem chtěl jen spokojeně dožít a nechat se rozmazlovat televizní stanicí, která nás všechny rozmazlila, uvedla do strachu, pak nás uklidnila a abychom to brali vážně, ukázala zvířátko na konec. Jaro je svině, než jsem stihl něco napsat, tak jsem myslel zas na něco jiného, podle toho taky vypadaly ty věty. Tenhle odstavec si po sobě nepřečtu. Ani ten další.

V lese bylo ticho a na orosený mech tvrdě dupla srna. Povídá skřítkovi stojícímu na kmeni padlého stromu – ne, ne, tohle je moje území zlý skřítku, co si vůbec dovoluješ stát mi na kmeni mého padlého stromu? Skřítek se zatahal za kouzelnou bambuli a v tu ránu zmizel. Srna sundala kopýtko z oroseného mechu a se zadostiučiněním odešla zpět do hlubokého lesa. Život v lese se vrátil do normálních kolejí, ale hodný mech se jizvy po kopýtku jen tak nezbaví.

„to myslíš vážně?“

„proč ne, děti to budou žrát“

„poslyš, Václave, já vím, čím sis vším prošel, jo, ale jestli tohle chceš vydat, tak to ses musel snad úplně zbláznit“

„chceš říct, že je to špatný?“

„jo. co špatný, je to hrozný. nemá to ani hlavu ani patu. přijde mi, že jsi to psal na tripu. ani to ne, kdybys to psal na tripu, tak to má alespoň nějakej děj, nebo prostě něco. nezlob se na mě, ale tohle je hovno“

„hm, tak díky“

„nemáš zač, přijď zase, až napíšeš něco o chlastu a kurvách, to mě bavilo“

„jo, tak ahoj“

Nalil jsem si sklenici mléka a sedl si do křesla u okna. Přemýšlel jsem, co jsem četl za mlada a co mě bavilo. Foglar. Jasně. Kája Mařík. Asi i Donald Duck, ale musela tam být hračka. Myslím, že mě to bavilo. Dopil jsem mléko a zavřel okno.

„…tak a teď se na to budeš hezky dívat, ty sráči,“ řekl hodný školák kája mařík držící pistoli u mé svázané hlavy. Podíval jsem se dopředu a tam stál Donald Duck u svázaných rychlých šípů a začínal si sundávat triko.

„uhm, mmm, um,“ říkal jsem, když začínal nakládat jarku metelku. Uklidnil jsem se, když začal nakládat rychlonožku. To byl vždycky takovej jeliman.

Probudil jsem se zpocený jak myš. Fuj, to byl ale sen. Šel jsem k lednici a vytáhl nachlazený rum. Vzal jsem sklenici z linky a koukl se do ní. Na dně byl zbytek mléka. Zamyslel jsem se, kde jsem mohl za poslední tři měsíce přijít k mléku. Vypláchl jsem jí, nalil si rum a dopustil vodou. Otevřel jsem okno, sedl si do křesla a sklenici zpola vypil. Třeba jednou napíšu hezkou pohádku, pomyslel jsem si.

Nejde přestat psát. Je to jako kdybyste se uprostřed písničky rozhodli přestat zpívat. Každý zná slova, ale dav čeká na refrén. 4 akordy chlácholící davy.

Nejsem si jistý, jestli jsem v tu dobu měl ještě svou felicii ročník 96, nicméně zaparkoval jsem jí před lesem. Bude to dlouhá cesta.

„jdeme na sekanou“

„jdeme“

„dáš si ještě?“

„za chvíli jdu do práce“

„takže ano?“

„takže ano“

Stromky, které vysadil kdosi se začaly mohutnět a slunko pálilo. Mlíko, které jsem dostal na cestu, zkyslo. Na lesní křižovatce jsem se na chvíli zastavil. Kam teď?

„jaký to bude po smrti?“

„co to je za otázku?“

„no, víš, snad nečekáš, že tu budeme chlastat do skonání věků“

„tak trochu jo“

Cesta byla dlouhá a začínala bejt těžká. Potkávali jsme spousty holek v mokrejch plavkách a odolat jim bylo čím dál tím těžší.

„chtěl bys tu zestárnout?“

„tady?“

„jo“

„ne“

„proč ne?“

Zašel jsem kus do lesa a posadil se vedle rulíku. Květ už odpadl a na vzrostlé bylině se houpal jedovatý plod. Setřásl jsem mravence z kalhot a šel dál.

Krkavčí skála. Vyndal jsem věci z kapes a položil je na kámen.

„chtěl bys taky jednou roztáhnout křídla a letět?“

„jasně“

„tak to udělej“

„jak?“

„chceš to vidět?“

Ještě chvíli jsem sledoval parníky opřený o mladý dub. Slunce se rozhodlo zapadnout a mě čekala cesta zpět. Mít tak jen křídla, vzal bych to zkratkou.

Zvedl jsem se z propocenýho křesla a vzal drobný ze stolu. Ještě jednou jsem zkontroloval lednici a podobný místa, kde by mohla být alespoň kapička něčeho silnějšího. Jestli ne silnějšího, tak alespoň něčeho slabšího, ale to jsem moc nevedl. Nikde nic. Natáhl jsem si kalhoty, vzal si mikinu a nasadil kapuci, snad mě nikdo neuvidí. Zabouchl jsem dveře a sešel po schodech dolů. Schody. Proč vůbec lidi chodí po schodech? Asi je to dostane někam výš, nebo níž. Já byl na cestě dolů. Z přízemí se totiž líp padá. Vchod do mého oblíbeného krámku s cukrátky byl vzdálený zhruba sto metrů. Zadní vchod, po cestě nikdo, perfektní načasování. Obešel jsem dvě lavičky na kruhovém objezdě pro pěší a byl jsem v krámu. Vytáhl jsem seznam nákupu a četl. Lízátka – 5x. Bonbón – 6x. Marcipán – 7x. Kterej kokot tohle psal? Stál jsem u kasy a diktoval seznam. V kapuce, s hlavou skloněnou. Někdo si mohl myslet, že mám v kapse nůž a chci ho použít třeba k získání peněz, nebo něčeho jiného, co má pro nějaké lidi nějakou nesmyslnou hodnotu. Peníze, taková sračka. Asi to vypadalo komicky, protože dítě stojící za mnou se rozbrečelo, když mi paní za pultem vydávala cukrátka. Asi mu došlo, že nechce celý život strávit mlsáním, stačilo se mu patrně podívat na mě. Nemohl jsem si to odpustit. Když mi paní za pultem vracela peníze, podíval jsem se na plačící dítě a řekl mu – první je vždycky od babičky, pak už jsi na to sám.

Vykoukl jsem ze dveří, nikde nikdo. Báječně. Zaběhl jsem stovku snad líp, než kdejakej kluk z jamajky a zapadl do dveří. Schody. Výš a výš, tam já mířím. Alespoň do doby, než přijdu do svého patra.

„co to je?“

„nákup“

„říkal jsem pivo, rum a vodku!“

„já si napsal tohle“

„no, tak to se ukaž, to jsem na tebe zvědavej“

„drž hubu, jo?“ Nesnášel jsem poslouchání sám sebe. Sedl jsem si naproti a rozbalil bonbóny. Nejdřív jeden obal, potom druhý. Hašlerky. Ta naše písnička česká, po starých zámeckých schodech a dál už nevím. Byly to dobrý bonbóny, ale byly nealko.

„je to nealko, viď?“

Zvedl jsem se a šel si lehnout. Otočil jsem se na sebe a pohladil se po vlasech.

„zbylo ti tu ještě pade, skočíme si pro něco, co myslíš?“

„nech mě spát“

„stejně chceš“

„ne, nechci, jsem střízlivej a ty tu nejsi“

„no dobrý a povídáš si snad sám se sebou?“

Neodpověděl jsem.

„je tam pade, na stole je pade, půjdu s tebou pro víno“

Snažil jsem se neposlouchat se a nějak jsem usnul. Spal jsem tvrdě. Zdály se mi sny o zemi zaslíbené, kde hašlerky rostou na stráních, na lízátka se chodí do lesa a nebe na dosah je z marcipánu. Byl to krásný sen. Probudila mě židle, kterou jsem se přetáhl přes hlavu.

„povídám ti, je tam pade, běž pro to víno!“ řval jsem na sebe. Po tváři mi začal téct čůrek krve. Mlátil jsem se židlí, a to mě nasralo. Rychle jsem vstal, vzal jsem do ruky lampu a praštil jsem se po hlavě. Spadl jsem a dal si ještě jednu o zeď, přiběhl jsem k sobě a začal se kopat do držky. Vracel jsem si pěsti, ale ten sráč byl stejně silnej jako já. Vzal jsem pánev z plotny a pořádně se rozmáchl. Lehnul jsem si a na chvíli odpadl. Chytnul jsem se za mikinu a přitáhl se k oknu.

„co to děláš ty svině?“

„jdu tě vyhodit z okna ty sráči“

„vždyť ty jseš já, zabiješ sám sebe!“

„lepší mrtvej, než poslouchat sám sebe“

„ty zmrde“

Vzal jsem se za límec a vyhodil se z okna. Utřel jsem si krev z obličeje, sedl si do svého propoceného křesla a rozbalil si lízátko. Byl tam jen jeden obal. Někdo zvonil, ale neotevřel jsem.