Piother 31 let / Řbitof zviřátek

Hodina první
Je šest hodin večer a jedem do Vanďáku do Pekla na death-grindovej koncert, kterej začína od šesti. Začne se stejně až v osm. Vytáhneme apáro a jdem popíjet. Lidi přicházej.

Hodina druhá
Je sedm. Honzor s Tondou chytli slinu a šli nakoupit chlast do Penny marketu, páč v hospodě je moc draho, a když je čas?? Zvukař není a tak to splácnem přes bedny a komba.

Hodina třetí 
Je osm. Uf! Stihli to, ale dali si na čas. I když chlast je snad nejpřednější, ne?? Hrajeme první podle našeho přání. Nazvučení je fakt hustý, skoro jak ve zkušebně. Pár metlošů nám zatleská, my dohrajeme, zabalíme.Jedem pryč.

Hodina čtvrtá
Je devět. Cesta do Zubrnic je dlouhá a neznámá. Naštěstí tam máme bejt až v jedenáct, takže klídek. To se musí stihnout. V autě je jako vždy dobrá nálada a pivo. Byly dvě chcací pauzy.

Hodina pátá
Je deset. Pořád jedem, byly další dvě chcací pauzy.

Hodina šestá
Je jedenáct. Tak jsme to našli. Paráda. Nakonec budeme hrát stejně jako poslední, takže času hafo. Pája, Tonda a Hanka jdou stavět stany. Je to prej kousek. Já a Honzor posloucháme dosti nekonvenční kapelu ve stylu, hm?? TUC TUC TUC… do toho nezpěvný kroky na basu, hvízdavý ságo a prapodivuhodný „hraní“ na klavír. No co, každej má svobodný právo na to vyjádřit se.

Hodina sedmá
 Je skoro půlnoc a z kostela zvon… Hm tak to tady asi neuslyšíme. Ale právě nadchází naše chvíle a začnem hrát!!! Jsme už trošku pod vlivem a lidi taky, a tak se paří. Na podium nám pařiči posílají piva a rumy, a když jsme chtěli skončit, tak mi tam jeden týpek strčil stovku, ať zahrajeme ještě aspoň jednu. Paráda, i kapelnický placky se prodaly, i zvukař Jarda měl radost, jak to všechno hezky vyšlo, a tak dostaneme honorář a jdeme píti dál.

Hodina osmá
Je jedna ráno. Sedíme v sále a kecáme s plno lidma o plno věcech. Hanka tam našla za jednim závěsem krabici se sichrama, tak jsme si je vzali. No a?? Sichrů není nikdy dost. Pijem, mluvíme, pijem. Sál zavíraj a tak jdem do hospody vedle.

Hodina devátá
Jsou dvě nebo kolik… Zašli jsme tedy do hospody vedle, kde pitka pokračuje. Přes opilost nevidim na mobil, oči se klížej a já myslím už jen a jen na stan.

Hodina desátá
Jsou zhruba tři a s Hankou uleháme. Stan není ani zeblitej ani pochcanej, takže uleháme v klidu a usínáme. Hance jsem pro jistotu řekl, ať mi hned ráno řekne, kde jsem. Nedávno jsem totiž na oslavě narozenin kamaráda Vlka usnul (doteď nevím proč :) v ňáký kůlně, a když jsem se asi po hodině ještě zcela opilý probudil, myslel jsem si, že je válka a já se schovávám před nálety bombardérů a tanky. Nerad bych, aby se mi podobná schíza stala znovu. Hanka přísahá, že až se vzbudím, vyhrkne STAN, ZUBRNICE! Honzor s Pájou a Tondou zůstávají v hospodě až do zavíračky.

Hodina jedenáctá
Jsou čtyři. Spíme…

Hodina dvanáctá
Je pět. Jsme v polovině maratonu a pořád spíme. Potřebuju chcát, ale za žádnou cenu nejsem schopen vstát a jít ven.

Hodina třináctá
Je šest. Zkurvené svítání, zasraní ptáci. Aha, jít chcát už nemusim… Spíme…

Hodina čtrnáctá
Je sedm. Probudil mě štiplavý zápach mých ponožek. Hanka nestihla vyhrknout nic. Hbitě vybíhám ze stanu nadýchat se čerstvého vzduchu. Vedle nás ve stanu, kde spí kluci, už to také ševelí a podle neurčitých zvuků se to tam zřejmě i lehce lesbí.

Hodina patnáctá
Osm. Na palouku balíme stany a chystáme se k odjezdu. Odpoledne přeci začíná Rumburská sekaná. Užívám si, jak je to tu hezké. Potkáváme nové známé a prohodíme s nimi pár posledních slov.

Hodina šestnáctá
Je právě tolik kolik je a vaše oblíbená stanice uvádí Merlose place… ani hovno. Je přesně devět. Jdeme si nakoupit něco dobrýho k jídlu do trafiky u hospody. Zcela náhodou, jako poctiví čtenáři, kupujeme Ústecký deník a ejhle. Našli jsme tu článek s rozhovorem, který jsme pro tento deník dělali, a tak si každej koupíme noviny svoje vlastní. Naložíme aparát, dáme Jardovi přečíst noviny, kde jsme mluvili i o něm, a jedeme domů!!!

Hodina sedmnáctá
Deset. Cesta je kratší než včera, i když jedem taky dvě hodiny. Hm? Asi je to tím, že to jedem podruhý a cestu už známe. Nebo tady jen tak kecám, protože prostě k týhle hodině nemám co psát.

Hodina osmnáctá
Že by už bylo jedenáct? Hm? No, ale pořád jedem a Pája nadává na vyfrézovaný cesty. Byli tři chcací pauzy.


Hodina devatenáctá
Pravé polodne. Jsme doma, a někteří z nás se chystají na okamžik ulehnout, než zahrajeme na Sekaný. S Hankou jsme si udělali oběd a v klidu odpočíváme.

Hodina dvacátá
Je jedna odpoledne. Chystáme se na Sekanou, počasí je jakože na nic a tak jsme zvědaví, kolik lidí přijde. Navíc jsou v okolí další čtyři akce. No, vyrážíme… kluci údajně spěj.

Hodina dvacátá první
Jsou dvě a na Sekaný je mrtvo. Potkáváme Radka, kterej za náma přijel až z Děčína, a tak kecáme. Právě teď by akce měla začít, ale v areálu je tak 5 platících lidí. No snad se to zlepší. I když se zpožděním, tak první kapela za nepříjemného mrholení začíná.

Hodina dvacátá druhá
Kolem třetí nastupuje další kapela a počet lidí v areálu je tak padesát. Pořád mrholí a kupuju si druhý pivo. Dorazili kluci. Rozespalí a unavení. Pařičů před podiem je tak pět.

Hodina dvacátá třetí
Jsou čtyři a hraje kapela, která je poslední před náma, tudíž potom nastupujeme my. Počet pařičů u podia je okolo nuly. Mám třetí pivo a Honzor neví, jestli to zvládne, pač je unavenej jak prase. Pája s Tondou klimbaj.

Hodina 24!!! JAK TO ASI DOPADNE! 
Poslední hodina našeho čtyři a dvaceti hodinového maratonu. No samozřejmě že jsme hráli.  Počet pařičů kolem 20. Konečně ňákej kotlík pod náma. Hraje se nám skvěle a lidem se to naštěstí líbí. Co na tom, že hrozně prší…

Konec?? Vždyť to bylo dlouhý dost, ne?? A navíc si pak už stejně nic nepamatuju. Pusu a pac, tak zase příště!

Akce Valdek - 6.9.2008


Čas od času nám v DDM nabídnou nějaký hraní. Většinou se to týká akcí, jako je Den Země na náměstí, hraní pro Děčínskej deník a tak. My si rádi zahrajem, když můžem, tak to většinou berem. Tentokrát to však nebyl ani Děčínskej deník, ani akce na náměstí, ale koncert Romského sdružení. Nejdřív jsme upozorňovali, že se tam naše vystoupení nebude asi moc hodit, ale tak ňák se to neřešilo. A tak jsme jedno odpoledne vyjeli kousek za Rumburk do campu na Valdeku. Vedro bylo na chcípnutí, fakt!! Dehydratace jak kráva a my jsme zase samozřejmě museli hrát venku na přímým slunci. Na posrání. Což o to, lidí bylo požehnaně… romové, postižení z ústavu, důchodci… prostě paráda. Sotva jsme to rozbalili, všichni utekli do stínu. Bylo vidět, že je naše umění nijak nezajímá. Měli jsme štěstí, že pár bláznům z ústavu to všechno bylo jedno a svými neidentifikovatelnými pohyby, jakoby pařili. Obávám se, že by ale pařili i kdybychom tam po sobě chcali a flusali a do toho by z beden pouštěli zvuky pářících se jelenů. No, mám dojem, že jsme snad ani nedohráli všechno, páč tam to fakt moc nikoho nezajímalo, a to vedro bylo úplně neúnosný. Když jsme se zase zabalili, předstoupila před mikrofon asi tak osmiletá romská dívenka a spustila. Výkony takhle malejch dětí nás vždycky uměj dobře pobavit, až se za břicha popadáme. Jenže lidi se tam nahrnuli snad všichni.„ A dišem husy pášala, žimo šeše tšásala…“ haha, ale romský dav posluchačů nadšeně jásal , bouřil a tleskal. Ústavácký dav samozřejmě taky. Úspěch jaký sklidila od publika byl nadstandardní. Tohle byla opravdu trefa úplně vedle, takovýhle akce už prosíme né! Ještě potom za náma přišla paní z DDM a říká: „Ale hráli jste hezky, kluci!“ To nás jako chtěla nasrat?? No asi spíš ne. Ještě, že se tam aspoň normálně čepovalo pivo.

    Byl úplně normální pátek, kdy má naše kapela zkoušku. Všechno šlo, tak jakože dobře. Bylo už docela teplo a tak jsme po dvou hodinách zkoušky v místnosti 5 x 5 metrů včetně stolů a aparátu padali únavou, dehydratací atd. A to ani nemluvim o tom smradu, co po nás zbyl. Pomalu jsme balili, v klidu a pohodě… a najednou slyšíme podivný dusot po schodech k nám nahoru do zkušebny. Uřícenej zvukař Jarda vyběhl poslední schody a spustil: „Kluci stal se mi takovej průser. Dneska zvučim koncert v Doubici ve Fabrice a měl jsem tam dvě kapely, jenže ta jedna vypadla a tak bych potřeboval, aby před nima někdo zahrál. Pochopte, voni jsou až z Jablonce nad Nisou. No a je to v prdeli, pač teď už je těžký někoho schánět no tak jste mě napadli vy.“ No, co podáme za výkon, takhle po zkoušce jsem neměl ponětí, ale rozhodně jsme v tom Jardu nechtěli nechat. Dohodnuli jsme detaily a vyrazili jsme. V autě byla dobrá nálada, no a my vlastně ještě ani v Doubici nehráli, takže to bude taková premiéra. Dorazili jsme. 
 Sotva člověk otevřel dveře do Fabriky dostal do nosu facku od ganjy. Ve vnitř se už vesele hulilo a chlastalo. No, pravda bylo tu tak dvacet lidí včetně nás, ale co. Přijeli jsme kolem osmí, a tak jsme začali rovnou zvučit a hrát. Bylo to v pohodě a hrálo se čím dál líp. Možná to bylo i těmi kouřovými efekty, které jsme tam měli. No efekty, byla to spíš taková marihuanová oblaka, co nás obklopovala. Na podium přiletělo i pár panáku a tak není divu, že když jsme dohráli, byli jsme jaksi v náladě. Každej jsme dostali asi deset piv, což nemohl překousnout Pája, páč byl řidič, ale nakonec si aspoň vyžebral na benzín. Sedli jsme si k jednomu stolu, no a Honzor hned vedle jednoho týpka. Takovej pán, trošku při těle a furt motal brčka. „Tak co hochu děláš? “ povídá. „No já dělám vejšku v Ústí nad Labem UJEP“ řekl Honzor. „Hm, to já jsem taky dělal vejšku. To byli nejprohulenější a nejprofetovanější roky mýho života… no a vidíš, teď jsem inženýr“ Pak na chvíli stichnul, přestal motat brčka a něco vytáhl. „Víš co je tohle?“ „To je…“ „Ano to je hašiš.“ Pak ho schoval a motal brka dál. Hmm, dobrej inženýr. No a tak se pilo a sedělo až najednou… Koukám kolem sebe… Mám haldy nebo co?? Hospoda je skoro prázdná! Ach ne, to jen členů tý další kapely je devět. Teda ty na tom podiu byli napresovaný. Kdo nebyl ve Fabrice nepochopí. Nás je o půlku míň a už tak jsme měli co dělat, abychom se tam nasrali. Tak už jsem se aspoň dopočítal – devět členů druhý kapely, z personálu asi tři lidi, zvukař Jarda, týpek co motal brka no a samozřejmě my. Dvacet lidí z toho devět hraje, ha. „Víš Jardo, my jsme měli na dnešek jiný plány a tak budem muset odjet.“ Řekl jsem. „No jo, ale to tu pak nikdo nebude…“ odpověděl smutně. Honzor byl mírně sťatej a tak za náma přiběhl a říká. „Kluci, víte co hraje ta druhá kapela?? Prej ňákej funk. To je uplně hustý ty vole, já jsem ještě nikdy neslyšel takhle ňákej funk. Ty vole funk, no to je husty…“ A furt to opakoval. Jenže než se těch devět lidí nazvučilo a připravilo, tak bylo snad kolem jedenáctý a my už fakt chtěli odjet. Tak co, no. „Ty vole, já slyšel jak se zvučí funk, ty vole to je hustý..“ opakoval Honzor a tak jsme jeli domů a v autě byla zase dobrá nálada.