plaz Uherské Hradiště

Sedím takhle s klukama u pěny. V popelníku pár umačkaných požárů, hned vedle jejich prázdný skrčený domek. Jsem zahleděný do černobílé fotografie u vchodu na zdi. Na stůl položí krabičku novou a příjemně se usměje, obsluhuje nás velmi mladá barmanka ...                                                                                                                                                           Vrstevníci, se kterými se poslední dobou náhodou připletu do hovorů, abych si je představoval jako náramné dobrodruhy, mají ve zvyku mluvit jenom o sobě a o večírcích, které málem nepřežili. Mluví o šílených, o ,,kurva šílených!" pitkách, o tom jak se kdysi kdesi nenašli. Líčí svůj život jako nějaký film bez následků, bez pointy. Happy-end to má, v tom, že tady vedle mě můžou sedět a všechno to pěkně do detailu dovykládat. V těchto chvílích, příšerné nudy, i kdybych sám začal s sebestřeštěnější historkou, sklidil bych jen obdivný pohled. Věřili by mi! Rozdíl mezi pravdou a lží se stírá v horizontu neuvěřitelnosti.

Film od skutečného života dělí hlavně střih, teda podle mě. Film je dynamický, během dvou hodin se dva do sebe zamilují, zabijí, nebo zachrání celý svět. Proto je máme tak rádi a čím dál tím víc se k ním upínáme, protože každý příběh v okamžiku dosáhne své katarze! Střih, pořád se něco děje. Skutečnost však sestříhat nelze. Dlouhé ranní vstávání, odpolední nicnedělání. čekání na autobus, na vlak, čekání, přemýšlení, váhání, očekávání... prostě život!

Chuck Palahniuk by takhle popsal Miss Ameriku, podle mě se však tento popis hodí na většinu dnešních mladých lidí:                                                                                                                                                           ,, Každý její letmý pohled do zrcadla je tajný průzkum trhu. Je si sama vlastní testovací skupinou. Hodnotí svou spotřebitelskou přitažlivost na stupnici od jedné do desíti, každý den nový test. Dolaďování podle výkyvu trhu".

Potkávám je v parku. Jejich jména si nepamatuju déle než pět minut. režiséři s výjimečně marketingovým nadáním. Bývají na mol uprostřed svého dějství, ale na rozdíl od líčených idyl pokřikují, rozhazují rukama, ukopávají odpadkové koše. Jsou prázdní a nejspíš se za to nenávidí! Aby ne, když se chápání výjimečného života ve výjimečných činech proměnilo v pouhé bezduché prožívání výjimečných situací! Neustále, jako na běžícím páse!                                                                                                                                                         ...                                                                                                                                                                       na fotografii je silnice, dlouhá cesta, která se ztrácí kdesi v dálce lemujícího stromořadí.