Postron Muž / Malá Hraštice

<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:595.3pt 841.9pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->

Lidé, zejména děti a diplomovaní ztracenci, mají tendenci škatulkovat ostatní podle vzhledu. Někdy správně, ale ve většině případů zcela scestně.

Vemte si třeba mě. Co se týče účesů, rád chodím z extrému do extrému. Proto jsem po svém návratu z nemocnice ostříhal dlouhé kadeře padající na ramena a vystřídal je ocelově lesklou pleší. Ne kvůli nějakému rasovému podtextu nebo přesvědčení, to prosím ani náhodou. Jen z pohodlnosti.

To ale nezabránilo dětem školou povinným v teoretizování o mé hlavě v souvislosti s nacistickým Německem.

Seběhlo se to zhruba takhle:

Stál jsem opřený o autobusovou budku v Novém Kníně a kouřil. Za mnou se ze školy vyhrnula parta oprsklých puberťáků unavených po odpoledním vyučování.

„Ty vole, nácek. Zdrháme!“ Na tuhle provokaci jsem v podstatě nijak nereagoval, jen jsem se usmál. Bohužel, jeden z těch odvážnějších, který byl navíc podporován hloučkem svých kamarádů, si přede mě stoupnul a začal hajlovat. Snesu dost, ale frajery co vytahujou před kámošema věcí který vůbec nerozuměj bytostně nesnáším.

Nevím jak vy ale řekl bych že jeho v pravidelném rytmu vystřelující pravice působila jako nacistický odkaz mnohem víc, než moje pleš.

Rychle jsem ho chytil za límec a přitáhl k sobě. Přestal hajlovat a začal se zuřivě bránit. Já byl ovšem o tři roky starší a o tři roky silnější než on. Zatímco jsem si ho levou rukou přitahoval, pravá ruka svírající cigaretu se přiblížila k mým ústům a dala mi zavdat trochu toho nikotinu.Naklonil jsem se k němu a fouknul mu kouř do tváře.

Znovu se neúspěšně pokusil vysmeknout se mi.

Když chci, dokážu hlasem zmrazit fridex:

„Jestli já jsem nácek, tak ty si do pěti vteřin mrtvej.“

Usmál jsem se a típnul mu cigaretu o košili.

Odpočítal jsem nahlas pět vteřin a pustil ho. Přežil.

V Novém Kníně už teď minimálně tuší, že já nácek nejsem.