<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";}
@page Section1 {size:595.3pt 841.9pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->
Nemyslete si, že bohové jsou něco extra. Že jsou nesmrtelný či nezranitelný. Pokud opravdu žijete v takových představách, rychle
si zase natáhněte kalhoty a přestaňte se usmívat. Já totiž pár bohů znám. Jsou to chlípný dědkové, který se votočej za každou sukní. Daj se lehce podplatit, alkoholu moc nevydržej a maj hemeroidy.
Zejména ten jeden. Ve světě je známej, protože zhruba před dvěma tisíci lety zbouchnul jednu židovku. A „plod jejich lásky“ to tak
dlouho vtloukal lidem do hlav, až jim došla trpělivost a s ironickým úsměvem ho přibili na první kus dřeva, na který jim padnul zrak. Ježíš (tak se jmenoval) si chtěl alespoň zachovat tvář, a tak jim všem naoko odpustil. Jediný, kdo to slyšel byl
mladý římský voják, který stál přímo pod ním. Nechtěl už ty kecy poslouchat. Bodl tedy Ježíše kopím do boku. Ten ztichnul a upadl do bezvědomí. A ani necekl když mu ten mladý římský voják přerazil kladivem nohy. Ježíš se na kříži udusil a všichni doufali,
že už bude klid.
Spletli se. Ta čubka Máří Magdalena si vymyslela něco o zmrtvýchvstání a schovala Kristovo tělo. Když pak Ježíše exhumovali, našli
v jeho hrobce jen prázdný katafalk a Magdaleně uvěřili. Všichni se začali bát Božího trestu a začali litovat svého činu.
Ale Bůh zrovna neměl čas trestat lidi. Marie ho omrzela a navíc už lezly na nervy ty řeči jejího manžela Josefa. Bůh tedy obrátil svoji
pozornost na Máří Magdalenu. Ta se nejdřív bránila slovy: „Ach ne můj pane! Já už nejsem hříšná!“ Ale když někdo píchal se synem boha je zvědavý, jaký bude ten bůh.
Možná se vám zdá zvláštní, že to všechno vím. Vysvětlení je jednoduché. Já jsem ten mladý římský voják. A když Bůh od Magdaleny odešel,
začal jsem ji píchat já.
Magdalena se po Ježíšově smrti znovu stala nejhříšnější, nejznámější a nejoblíbenější postavou v Jeruzalému. Do té doby než našel
Kristovi ostatky jeden z jeho učedníků, myslím že to byl Marek, v jejím sklepě.
Vzhledem k avantýře s Ježíšovým zmrtvýchvstání, to Marek nějak ututlal, ale pod podmínkou, že Magdalena odejde z města.
Moc se jí nechtělo, ale řekla si, že kurvit se dá vlastně všude, a tak pro ni odchod z Jeruzaléma nebyl zase tak těžký. S Markem to nahráli, aby to vypadalo, že Mářin dům začal hořet. To začal, jenže popelem lehla celá ulice.
Magdalena veřejně ohlásila, že se stěhuje pryč a polovina Jeruzaléma začala truchlit. Ta mužská polovina, samozřejmě. Někdo plakal,
protože už tu čest měl a někdo plakal, protože už tu čest mít nebude.
Jen Marek truchlil kvůli něčemu jinému. Svědomí mu žrali ti neviní lidé, kteří uhořeli spolu s Magdaleninou ulicí. Po týdnu váhání
se oběsil.
Předtím ale stihnul napsat Ježíšův životopis ve kterém z něj udělal poloboha. On sice polobůh byl, ale žádný nadpřirozený
schopnosti neměl. Všechno to byla bohapustá lež, ale lidi to pořád žerou a některý tomu i věřej.
Magdalena se rozhodla odjet do Říma. Vyšlo jí to pěkně. Do Jeruzaléma totiž zrovna dorazila nová posádka. Ta stará se měla vrátit
zpátky do hlavního města. Máří se rozhodla putovat s námi. Měl jsem štěstí. Jako nejhezčí a zároveň nejsilnější voják v Judei jsem jí hned padnul do oka. Nabídla mi, že pokud jí budu po dobu cesty poskytovat ochranu, bude mě po celou dobu cesty,
večer co večer obšťastňovat svou přítomností. Byla neodolatelná. Pod jejím pohledem by roztál i šutr.
Jak jsme se blížili k Římu, nedokázal jsem si představit, že se budu muset Magdaleny vzdát. Zeptal jsem se jí, jestli by se
nechtěla stát mojí družkou. Ještě jsem neviděl ženu, která se takhle upřímně smála. Dostal jsem vztek a do konce plavby se snažil Magdaleně vyhýbat.
Ochranu v Římě jsem jí ovšem neslíbil, a tak první věc, kterou jsem udělal, když jsme vystoupily z přístavu byla její vražda.
Zcela bez výčitek jsem ji uškrtil a hodil do stoky. Sen každého muže tedy zemřel v mých rukou.
Asi za měsíc po tom incidentu jsem se jednu noc vrátil pozdě domů. Přítel zapíjel poslední svobodnou noc. Doma na mě už ale někdo
čekal. Nějaký vousatý chlap a byl mi povědomý. Ztěžka se postavil a představil se jako Bůh. Prý jsem mu tam neměl tu zrzavou couru posílat. Opáčil jsem, že to není můj problém a vlezl si do postele. Bůh se začal smát a řekl, že to není tak úplně pravda.
Potom zmizel.
Ráno mě vzbudilo bušení na dveře. Kamarádi se kterými jsem se včera opil mi taktně oznámili, že jsem obviněn z vraždy Máří
Magdaleny a svázali mě. Odvlekli na Forum romanum a tam bez soudu ukřižovali. Asi měli s Máří nějaké zkušenosti a bylo jim líto, že už je nemůžou prohloubit.
Vzhledem k tomu, že nebylo moc horko jsem strávil týden v mučivých bolestech, než jsem konečně umřel. Nikdo se totiž ani
nepokusil zlomit mi nohy. Už chápete proč se Bůh smál?
Bůh. První věc co jsem uviděl, když jsem otevřel oči. Mrtvé oči. Pousmál se a řekl: „Tak vidíš ty hajzle.“ (Situace vyžaduje, abych
přešel do přímé řeči)
Pokusil jsem se o smířlivý tón a zeptal se: „A nemohl bych radši do pekla?“
„Ale co tě nemá,“ odpověděl mi se sadistickým úsměvem. „peklo neexistuje. To je jen výmysl králů a císařů, aby je lidi poslouchali.
Tohle je nebe. Respektive tady bylo nebe. Než jsi sem poslal tu šílenou zrzku. Už si zase hraje na čistou pannu. Uviděla mýho synka a nedává nikomu. Bohužel…“ na chvíli se zamyslel nad tím co řekl a potom zavrtěl hlavou „… se mi už na
postaví jen když vidím Magdalenu. Takže pokud nechceš zažít peklo, očekávám dnes večer Máří Magdalenu ve svém loži.“ Dokončil božský monolog a stále se sadisticky usmíval.
Já se taky začal usmívat. Po jsem se rozesmál na celé kolo. „Tak Bůh je impotentní. To je teda hustý.“
Boží úsměv poněkud ztvrdl a pak Bůh řekl: „Mám tu pár sodomiků, kteří rozhodně impotentní nejsou. Nechtěj, abych je seznámil
s tvojí prdelí.
Okamžitě jsem se přestal smát a odešel přemluvit Máří Magdalenu, aby dělala Bohu nocležnici. Ale protože peklo neexistuje, tak je nebe
obrovské. A najít v něm jednoho člověka je podobné jako najít jehlu v kupce sena. Jediný, kdo se v nebi vyzná je Bůh. A to je sadista. Každý večer mě přemístí tam, kde se sodomici sdružují. Pokaždé jich je víc a pokaždé to stihnou všichni.
Ráno mě Bůh zase přemístí tam, kde jsem skončil a já pokračuji v hledání. Času mám dost. Vždyť v nebi budu navždy.
Jednou ty dva přece najít musím.
Pokud se vám zdá můj příběh plný historických nepřesností, tak si laskavě uvědomte, že já jsem ten kdo to zažil. Je pravda že mou paměť
poněkud zahltilo i víno, ale takhle nějak to opravdu bylo.
