Radek Hendrych Muž, 37 let / Děčín!

Asi do věží, kde straší - tam vzlétá holubice stíhána šípy varhanních disonancí. Kočím tohoto dějství kruté tragedie sebeočišťujícího ducha, vzplanuvšího v infernu spirituální hygieny apokalypsy, není nikdo jiný než Olivier Messiaen. S jakou zarputilostí svírá otěže - i mustang krotne a kleká v pokoře!

Olivier Messiaen je jedním z nejvýznamějších skladatelů moderní klasické hudby 20. století. Nemá tak výrazně destruktivní tendence (pochopitelně do té míry, dokud to povoluje vůbec koncept "modernosti") jako například Cage, Schaeffer nebo Varése, naopak z jeho tvorby kape konzervatismus tužší než měsíc neprané ponožky. Když říkám, že Messiaen je bachovštější než Bach, mám k tomu své důvody: poslech jeho kompletní varhanní tvorby je pocitově podobný, jakkoli "vnější forma" je dramaticky rozdílná.

Bývá zvykem uvádět, že Messiaen byl rigidní katolík a že se to promítalo do jeho tvorby. Další fajnšmekři bulvárních interpretací nezapomenou zmínit, že jeho ženu stihla mentální choroba, následkem čehož byla odkázána na život v ústavu. Prvoplánovému determinismu se rádo uvěří, obzvlášť, když na vás vybafnou Mistrovy desetiminutové kompozice, meditativní, jak skutečně může být jen dialog s Bohem za zavřenými dveřmi, nebo kámen Smutku, který na bedrech vždy vláčíme pouze sami. Nic naplat, Messiaenova tvorba do tohoto výkladu zkrátka sedí.

V čem je vlastně mistrem? Zdlouhavé, mimořádně do hloubky zažrané meditace, kde se vlastně nic neděje, postupně rozkrývají pekelnou dynamiku (jak paradoxní! námětem číslo jedna je pro Messiaenovu tvorbu vztah k Bohu), některé skladby svou dysharmonickou strukturou připomínají sodomské orgie zvířat s lidmi, pitky, násilí, nezměrné násilí a všezneuctívání, to peklo všech hlasů, křiku a hlavně pláče dohromady, aby posléze tyto samé hudební útvary vyjevily uspořádanost, vědomost si cíle a tah na něj.

Stejně jako Bach i Messiaen nekompromisně vtahuje: a není to výlet pro seniory, kde za padesát korun dostanete i oběd, projdete se po zámku a pak vás vysadí před domem. Budete rádi, když se vůbec vrátíte - návštěva ve věži chrámu, kde sídlí holubice varhan, křiklavá jako věčné ticho...

Jsem strašně zamilovanej!!!

Vlastně vás to nezajímá. To nevadí - ještě totiž nevíte, do koho. Mám teď dvě lásky: tohle je jediný místo, kde jde o tu druhou.

Obrovský muž dějin s obrovskýma rukama (ty také mají v historii svoje místo). Donkichot, Velký Princ, poslední rytíř romantismu. My už tyto vzory neznáme - člověk, který umírá se slovem ideje na rtech. Nic nám to neříká.

Supermuž. Rukama laská klavír jako ženu, s přihlédnutím k tomu, co si taková věc žádá. V úvodu laskání, pak zintenzivnění - na okamžik nemůžu pochybovat, že vše vede k vrcholu. Supermuž. Nikdy nezklame. Orgastická kompozice! Falický monument v klíně staré hudby! Pozemský bůh, drážditel rozkoší, nezničitelný. Supermuž. Vzor, paradeigma. Snoubí se v něm všechny charakteristiky nadčasového (!!! - Postmodernisti, běžte se vysrat!) umění. Když si usmyslí, hodí na vás ocelovou peřinu, když si usmyslí, vyšroubuje cítění eroticky až k nepochopitelnému vyústění - tyto pocity jsme si už uvykli neznat (zkurvená doba - budiž toto finálním argumentem pro konservatismus!)... Je to v pravém slova smyslu egománie - trochu překvapivě, jelikož ta je doménou moderny, doby, proti níž pan Velký vždy bojoval. Přesto - podvolíte se jeho absolutní autoritě.

Vítejte doma v mojí duši, pane Sergeji Rachmaninove.

Letošní ročník Fluff festu zaměřeného na hardcore hudbu byl pro mě prvním. Tohle hc odpanění nebylo tak intenzivním zážitkem: neklepal jsem se, neměl trému, pozoruhodné hudby nebylo zas tolik. Tipy přesto budou.

Osobně nejsilnějším zážitkem byl samozřejmě kotel na německou metalcore kapelu Maroon. Upřímně: v kotli jsem vydržel jen půlku, jelikož tohle byl riot, kterýmu opravdu uvyklej nejsem. Bylo to skvělý, nebyla to lopata. Z hudebních tipů však chci vyzdvihnout stejnou měrou dvě kapely, totiž Raein a Daitro.

Už ani nevím, která z kapel se představila dřív. Neni se čemu divit: bylo takový vedro, že jsme se počas dne rozpouštěli jako komický bonbóny. Příjemným zpestřením byla moje prodavačská brigáda v Borlíkově distru, za což jsem pak dostal nějaký další anarchistický tiskoviny - že už jich doma mám. Fluff byl fesťákem na pohodu, nijak extrémně jsem nehrotil, abych viděl co nejvíc kapel. Stačilo lehce vychutnávat, vědět, že mám při sobě úžasnou krásnou dívku, proplouvat tím zvířeným prachem infernálních dní s grácií. Když jsme se ráno probudili ve stanu, bylo nám krásně a zamilovaně, i když jsme oba byli jako po koupeli v medu. Večer samozřejmě povinný a nutný koukání na rudou višeň měsíce, kterou kdosi ukousl poté, co na ni nakreslil rýhu. Pozorovali jsme U.F.O., tančili na D.I.S.C.O. Dá se maximální štěstí a pohoda vyjádřit verbálně?

Vlastně tady píšu TREFU, že ano. Raein hrajou screamo na profi úrovni, z hudby těchhle italskejch chlapíků je cítit silná stopa neurocoru, nezapřou Isis, našinec si místy vzpomene na Thema Eleven. I mozek ztíženej totál vedrem se na tuhle udici neváhá chytit. Opravdu silný.

Daitro jsou podobně jako Raein profi muzikanti, na který je čirý potěšení čumět. Slintání + závist. Obligátní věta: "měl bych víc cvičit". Oproti Raein ale Daitro krájí svoje screamo mnohem techničtěji, respektive tak činí v novějších skladbách. Hubu dokořán otevře jejich sehranost, banda místy produkuje zvuky na hranici chápatelnosti, charismatickej řev podmínkou.

To by bylo k tipům z letošního Fluff Festu. Jo, ještě jsem zapomněl na Gride, který nedávno vydali cd "Horizont událostí". Ty na festu předvedli prazvláštní výkon s několika závažnejma chybama, nicméně to jejich kredit v mejch očích nesnížilo. Gride válej opravdu drsně, ne každý ucho tenhle Skřípot akceptuje. Uvidíme se na dalším Flussu? to nevim. Možná. Už se těšim.