AIC - trochu se zpožděním, ale muselo to ven :)
V roce 2002, když jsem se dozvěděl o smrti geniálního zpěváka Layne Staleyho jsem měl pocit, jako by doslova umřelo i něco uvnitř mě. Moje asi nejsrdečnější kapela, kterou jsem si fakt strašně přál vidět naživo, se mi definitivně rozplynula v nenávratnu. Když měli tenkrát hrát v Brně před Metallicou, mohl jsem si utrhnout prdel, aby mi nevyprodali lístky. A bum, ten kluk jeden si zas někdo něco udělal, mám pocit, že to byla zlomená noha a do Brna nakonec přijeli Suicidal Tendencies. Jasně super kapela, hráli perfektně, ale kurva do prdele, jestli mi rozumíte…
Staley pak systematicky pokračoval ve svojí sebedestrukci, což skončilo jeho smrtí v téměř naprostým osamocení. Jeho tělo našli po dvou týdnech mezi jehlama, sračkama, občas se zjevující v nepravidelným blikání televize. „Dirt“ až do samotnýho konce…
Když jsem pak po čase dozvěděl, že se AIC dali znovu dohromady, a že dokonce přijedou zahrát do Zlína, už jsem zase stál u kasy a po chvíli držel lístek na jejich reunion. Tentokrát už naštěstí přijeli a co se odehrálo ve zlínský hale mě naprosto odstřelilo. S kámošema z ostatních kapel jsme odzpívali celej set s AIC, normálně jsme to obrečeli a všichni v tu chvíli věděli, že Layne je tam v tu chvíli s náma.
No a pak další skvělá zpráva, AIC budou po dlouhých letechí točit novou desku. Nevím proč, ale hned jsem si říkal, že to bude naprostá pecka (jo, jsem fakt zarytej „aicař“ :)). Po tom co jsem slyšel novej singl na jejich webu, se mi moje očekávání potvrdilo a něco ve mně zase ožilo. Dokonce natolik, že jsem si musel na jednu dobu dát od AIC trochu voraz, protože jsem to tý jejich špinavý díry spadl znova až na dno.
A tečka na závěr – pražskej koncert v Lucerně. Po dlouhý době jsem zase na koncertě skákal a křičel, až jsem z toho chraptěl. AIC hráli jak z partesu, skvělá dramaturgie večera, Duvall neuvěřitelně dobře zaplnil místo po Laynym…až mě mrazilo, jak je vůbec možný, že se jim podařilo udržet ducha kapely, neudělat z toho jarmark, jako se to povedlo jinejm kapelám po skonu nebo odchodu jejich frontmana. Jasně, Layne byl osobnost, která se nedá nahradit, ale prostě smekám všechny pokrývky včetně svýho skalpu, že se ostatním členům podařilo s tak obrovskou grácií a nadhledem udržet při životě vše, co dělalo (a dělá) AIC tak výjimečnou kapelou. K tomu v dnešní „fast food“ době, kdy je trvanlivost pseudo hudby a umění srovnatelná tak maximálně s výdrží levnýho hajzl papíru - čímž i po právu končí na stejným místě.
Zkrátka, to co dokázali AIC v čele s Jerry Cantrellem je něco tak obdivohudnýho, že to ani neumim popsat. A co se týče neustálýho srovnávání se „Staley“ obdobím…pamatujete si jméno původního zpěváka AC/DC? Který AC/DC jsou vlastně ty „pravý“ AC/DC? Ty s Bonem Scottem, kterej obdařil kapelu nezaměnitelným chraplákem, nebo s Brianem Johnsonem, kterej pokračoval v jeho odkazu? Mě osobně je to jedno, AC/DC mám rád v obou polohách, mrtví nevzkřísíš…snad jedině, pokud člověk pokračuje v tom, čemu věří. No a Alice In Chains jsem pro mě podobným příkladem. A za to jsem fakt obrovsky vděčnej!