Někde jsem četl článek, že je čím dál víc žen, které se dobrovolně rozhodnou nemít děti. A pod článkem se vyrojila kvanta komentářů, jak to jsou neskutečně sobecké bytosti, že to je proti přírodě a že jim bude ve
stáří smutno, a že tady po nich nic nezbyde. Tak jsem si prošel, kdo takovéto komentáře psal a vzorek byl poměrně jednostranný. Maminky na mateřské, pro které je jejich „mimísek“ alfou a omegou života. Dočetl
jsem se o tom, že stát se matkou je „úvazek 24/7“, že daná osoba musí být schopna vzdát se své identity a spousta takových těch rádoby povzbuzujících komentářů, jak není péče o dítě složitá, že to nezvládne každá a že matky jsou něco víc. A v tu chvíli mě
opět zamrazilo nad ženskou, ale nejen jejich, protože podobný názor mělo i několik „mužů,“ ne-logikou.
Nechápu, jak si může někdo myslet, že tím, že vychová dítě, tady po sobě něco zanechá. Nějaké vyšší dobro, či něco s přidanou hodnotou. Tohle si opravu můžou myslet jen lidi bez sebeúcty, bez snahy něčeho dosáhnout, bez snahy něco dokázat, či po sobě něco
zanechat. „Rozmnožila jsem se - něco jsem po sobě zanechala.“ Podívejte se na viry, podívejte se na otravný hmyz, nebo na jakéhokoli jiného živočicha. Taky se rozmnožují, taky se o své mladé starají a jsou snad něco víc? Ne. Vlastně i my bychom měli být
takovými mistrovskými díly našich rodičů, jejich rodičů a rodičů jejich rodičů. A kdo z nás si vzpomene na jméno aspoň dvou prababiček, či jejich manželů jen tak z patra. A to bychom měli být něčím, co tady po sobě zanechali a na co by měli být hrdí a za
co bychom my měli být na oplátku vděční jim. A to si nedokážeme vybavit ani dvě generace předků nazpátek. Smutné. Jak si tedy může někdo myslet, že když tady po sobě zanechá živého tvora, že tady zanechal něco, skrz co na něj budou lidé vzpomínat? A taky
mi nedá spát další otázka. Opravdu by na mě byli mí předci hrdí? Jsem tvor hodný života? Čím dělám svět lepší a co by se stalo, kdybych tady vůbec nebyl? Nic by se nestalo. Má tedy smysl zahodit přes půlku svého života jen proto, abych odchoval další
generaci mých defektních genů a bláhově věřil, že mi za to bude někdo z nich vděčný, či že někdo z nich dokáže víc, než se opět rozmnožit?
Proto tyto ženy, co se dobrovolně vzdají mateřství pro to, aby opravdu něco dokázaly, aby se seberealizovaly a aby po sobě zanechaly něco s opravdovou přidanou hodnotou, což lidská bytost vskutku není, obdivuju. Ušukat si dítě, to není žádné hrdinství.
Vychovat jej v lidskou bytost, za kterou se nebudu muset stydět, to chce kus odhodlání. Uvědomit si, že mnohem lepší je tento čas věnovat do své seberealizace, to je mnohem cennější.
_)Scyther(_
